Program festivalu Tanec Praha uvedl s napětím očekávanou premiéru Spitfire company. Šlo o první pokus festivalu stát se kooproducentem a podnítit novou tvorbu tak, jak to dělají velké evropské a světové přehlídky. Spitfiři pod vedením Petra Boháče pracovali na novém díle v Evropském kulturním centru v Hellereau a v bruselském divadle Brigittines a v Divadle Ponec. A jak to celé dopadlo?
Triptych pohybové chirurgie člověka a jeho vlastního vztahového vesmíru v podání Spitfire Company pokračuje druhou částí. Na téma vyčerpání a boje s (Parkinsonovou) chorobou z inscenace One Step Before the Fall navazuje Spitfire Company konfrontací s traumaty spojenými s vědomím smrti. „Smrti čelící“ Miřenka Čechová a Bára Látalová v rámci inscence Animal Exitus postupně procházejí pěti fázemi umírání, pěti stavy mysli člověka bezprostředně čelícího smrti. Tyto fáze na konci šedesátých let minulého století popsala americká psycholožka Elisabeth Kübler-Rossová. Pohyb na hranici pudů a racionálního myšlení zcela jistě představuje pro taneční a pohybové vyjádření mimořádnou příležitost, zároveň však jde o pohyb na velmi úzké cestičce, z níž často hrozí pád do propasti prvoplánovosti či klišé – Spitfire Company se však v tomto bodě daří velmi dobře balancovat a ještě přitom diváka držet v jisté formě napětí a dojmu konstantní nepřipravenosti na následující obraz. Trochu na škodu je proto použitý pohybový slovník, který je víceméně aktualizovanou verzí předchozích projektů Spitfire Company/Tantehorse. Až se mi při sledování představení vybavila jedna z diskuzí na České taneční platformě, na níž si režisér Petr Boháč tak trochu stěžoval na předvídatelnost pohybových prvků v případě Farmy v jeskyni Viliama Dočolomanského – nyní kritizovanému problému čelí sám, problému o to většímu, že ve srovnání s Farmou pracuje tentokrát Boháč a spol. s pohybovou estetikou v mnohem větší míře; překvapivě k tomu došlo navzdory angažmá Báry Látalové, která tak svým přístupem k věci zabránila alespoň „zabetonování se“ na typických „spitfirovských pozicích“; vystoupení se nicméně přesto v některých místech slévalo v jednolitý, fádní celek, který sice držel fantasticky pohromadě, ale za cenu rezignace na zřetelné rozlišení a charakteristiku jednotlivých fází (doufejme, že se nestáváme svědky jakéhosi nového nežádoucího trendu, kdy zavedené skupiny začnou upadat do stereotypnosti s představou, že jde o styl a osobitý jazyk).
Co také spojuje nejnovější díla Spitfire Company a Farmy v jeskyni, je podobný přístup ke scénografii – jak Informátoři, tak Animal Exitus pracuje s jasně vymezeným prostorem, vytvářejícím oproti standardu ještě další úroveň bariéry mezi divákem a účinkujícími. Koncept „skleníku“ je přitom geniálně minimalistický a výtečně pasuje do obou konceptů – v případě Animal Exitus je navíc jeho strohost obohacena přítomností živého stromu, jakoby odkazujícímu k biblickým počátkům lidstva. Nicméně tato aluze je jenom podvědomá, s interpretací díla se nijak podstatně neprotíná.
Čechová s Látalovou odvádějí bezesporu profesionální práci, což ovšem ještě nutně neznamená, že se jejich performance stává hlubokým zážitkem vedoucím k hlubšímu hnutí mysli. Ona tělesná interpretace fází smiřování se smrtí – šokem, hněvem, smlouváním, depresí, a smířením – působí totiž mdle a nedůvěryhodně. Jako by člověk uvázl na kolotoči, odkud si ho rodiče stále nevyzvedávají, i když už je čas. Pořád zůstává u hry, navázání blízkého vztahu, určitá žádoucí psychologická manipulace s divákem se neděje. Přitom tu základy pro takový vztah vytvořeny jsou.
Riskem, který tak úplně nevyšel, potom byla sluchátka, která každý z diváků dostal, a spolu s nimi také možnost ovlivňovat zvukový doprovod k představení podle vlastní volby. Přepnu – mám hudební doprovod (mimochodem moc dobrý a svou syrovou přímostí skvěle doplňující dění na jevišti) nebo přepnu podruhé a hle, slohové cvičení na téma traumatu. Rozhodně jde o zajímavý nápad, izolovat diváka a současně tak vytvořit propast umožňující sledovat dění na jevišti s určitým odstupem a možná i nadhledem. Několik aspektů tohoto kroku má ale samo o sobě eliminující účinek na samotný prožitek. Předně se vnímání nebezpečně přibližuje sledování televize, které rozhodně není – navzdory možnosti přepínat mezi jednotlivými kanály – vzorem divácké interakce. Můžete namítnout, že ne forma, ale obsah určují diváckou spoluúčast, což je sice pravda, ale zdaleka ne úplná; existují formy, které mohou vést k nežádoucí divácké pasivitě, „vypnutí“. Ono odizolování diváka má také nepříjemný dopad na jeho perspektivu a možnosti vnímat představení. V neposlední řadě nakonec ještě za toto nepohodlí, nevyvážené „novou úrovní prožitku“, platíme – řeč přitom pochopitelně není o penězích, ale především o kvalitě zvuku, znějícímu ze sluchátek. O samotné eseji, jejímž autorem je sám autor inscenace Petr Boháč, asi nemá cenu příliš diskutovat, osobně mě příliš dráždila na to, abych se k ní dokázal nezaujatě vyjádřit. Působí totiž tak, že jediným důvodem její existence není něco kriticky zpracovat, ale jednoduše plodit slova, prostě být čtena a poslouchána. Její zařazení beru za nejkritičtější okamžik představení, který má záporný dopad na jeho kvalitu; konfrontovat meze racionálního myšlení se slovem působí v důsledku destruktivně.
I když to nakonec nemusí tak vyznít, návštěvu představení Animal Exitus doporučuji – jednak nás jako diváky konfrontuje s poměrně bolestivým tématem, které můžeme často mimovolně odsouvat na okraj vlastního vnímání a jednak tak činí velmi zajímavým divadelním jazykem. Jeho podoba přitom vybízí ke spolupráci, spíše než ke konfrontaci.