26. ročník Mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA představil společný projekt francouzského performera a konceptualisty Jérôma Bela a francouzského tanečníka Cédrica Andrieux. Inscenace s prostým názvem: Cédric Andrieux, vyrůstá z konceptu portrétu tanečníka, který rekapituluje svou kariéru a především svou zkušenost s fenoménem současného tance.
Tato osmdesátiminutová performance je sólem pro Cédrica Andrieux. Vznikla v Paříži v roce 2009 pod záštitou Théâtre de la ville, Festival d´Automne a R.B. Jérôme Bel. Cédric Andrieux v ní prostřednictvím narativních a pohybových pasáží vypráví svůj příběh tanečníka, který se narodil v roce 1977 ve francouzském Brestu, vystudoval pařížskou konzervatoř se zaměřením na současný tanec, poté odešel do New Yorku do angažmá ve skupině Jennifer Muller/The Works, v níž strávil dva roky, aby ji v roce 1999 opustil a následující léta 1999 – 2007 prožil v angažmá Merce Cunningham Dance Company. V roce 2007 se vrátil do Francie a do roku 2010 působil jako sólista Lyon Opera Ballet.
Přestože se jedná o sólovou a v řadě aspektů autobiografickou performanci, je zřejmé, že se tvůrcům nejednalo o naplnění schématu osobní zpovědi. Společné autorství obou osobností – Cédrica Andrieux a Jérôma Bela – tak z její struktury zřetelně vyčnívá. Cédric Andrieux sice v rámci tohoto kusu představuje sám sebe, nehraje však ani tak Cédrica Andrieux – člověka, jako spíše Cédrica Andrieux – tanečníka na poli současného tance. Autobiografické detaily, osobní či intimní sféra postavy zůstávají takřka stranou. Akcenty inscenačního tvaru naopak směřují od postavy k celku, jsou soustředěny k úsilí nahlédnout pojem současného tance v různých filozofických a společenských perspektivách. Postava, kterou zde Cédric Andrieux vytváří a kterou naplňuje prostřednictvím celé své osobnosti, své reálné identity, je navzdory přítomnosti autobiografických prvků nepřetržitou hrou na hranici skutečnosti.
Základními rysy této zábavné scénické koláže jsou ironie, nadhled a vtip. Klíčem k výstavbě její inscenační struktury je princip opakování následujícího cyklu: nastolení motivu narací performera, následuje záměrná, promyšlená bagatelizace či zjednodušení tohoto motivu, které ústí do ironického komentáře či glosy. Některé z motivů jsou dále rozvíjeny fyzickou akcí či tancem, jako např. ukázky kreací, které Cédric Andrieux tančil v rámci Cunninghamových děl, ukázky z Cunninghamovy tréninkové metody, kreace z inscenace Newark Trishy Brown ad.
Úsilí o modelovost, o postižení nejobecnějších rysů, které současný tanec charakterizují v rovině mainstreamového povědomí, vyjadřuje rovněž scénické uchopení této kompozice. Cédric Andrieux přichází na jeviště se sportovní taškou a láhví vody oblečen „tréninkově“, tedy v poněkud ošuntělém tričku, vytahaných sportovních kalhotách a sportovních botách. Součástí jeho kreace je přítomnost mikroportu, který má připevněný na těle a který kromě toho, že ovlivňuje performerův fyzický projev, zprostředkovává nepřetržitý přenos zvuku i fyzického hluku performerova těla. Zároveň však přispívá k atmosféře intimity, k iluzi, že jsme svědky skutečného intimního monologu – nejen „hry“ na něj. Cédric Andrieux postupně vyzouvá sportovní boty a (v portále) se převléká do tanečního pásu sloužícího tanečníkům k fixaci mužského přirození při pohybu a do přiléhavého červeného batikovaného trikotu. Tyto prvky v životě tanečníka přitom výmluvně glosuje a skrze jejich přízemnost, s jemnou ironií, nenápadně a nenásilně otevírá téma předsudků spojených s touto profesí, včetně tématu sociálního postavení tanečníka.
Kontemplace nad paradoxy filozofických východisek současného tance a banalizacejeho fyzické reality prostupuje celou inscenací. Tento myšlenkový odkaz, který si se zábavnou lehkostí pohrává s tématem tvůrčí svobody, překračování hranic či odkrývání sociálních stereotypů odhaluje autorský vliv Jérôma Bela.Jako představitel vývojového proudu současného tance označovaného jako non-dance, především však tvůrčí filozof v souřadnicích současného tance a umění 21. století. je Jérôme Bel fascinován otázkou smyslu a sociální funkce umění v postmoderní době, tanec nevyjímaje. Svědčí o tom jeho rané provokativní performance z 90. let, stejně jako později mnohem smířlivější, avšak tím koncentrovanější tvary z období poslední dekády, v nichž tento myslitel nepřestává ohledávat neuralgické body našich kulturních a antropologických souvztažností. Projekt s názvem Cédric Andrieux představuje jednu ze samostatných součástí volné série z dílny Jérôma Bela, jejichž námětem jsou sólové portréty tanečníků, kteří uzavírají kariéru a rekapitulují své zkušenosti. Prologem k této řadě se stal Belův projekt z roku 2000, který vytvořil s tanečníkem a choreografem Xavierem le Royem a který nesl název Xavier le Roy. V roce 2004 následoval portrét baleríny Opéra National de Paris Véronique Doisneau, v další sezóně potom portrét baleríny Isabel Torres z Teatro Municipal Rio de Janeiro, v roce 2009 portrét Lutze Förstera z Tanztheater Wuppertal Pina Bausch a Cédric Andrieux, taktéž z roku 2009.
Společným jmenovatelem uvedené série, je Belův pohled na fenomén tance ze zorného úhlu jeho vývojové proměnlivosti, variability a esteticko-teoretických přesahů. Do těchto souřadnic Bel neváhá dosadit lidskou bytost — tanečníka, kterého konfrontuje s nastolenými esteticko-vývojovými kategoriemi tance, stejně jako s provozní realitou tanečního umění a jeho sociální rezonancí. Bel se, spolu s jednotlivými interprety, uvedených portrétů zamýšlí nad pojmy jako jsou klasický balet a jeho vrcholná petipovská forma či Balanchinova neoklasika, nad choreografickými opusy Williama Forsytha a Jiřího Kyliána, nad pojmem tanztheatru atd.
V případě Cédrica Andrieux jej zajímá především formální abstrakce a aleatorické výboje či meditace filozofa taneční postmoderny Merce Cunninghama, a v neposlední řadě pak s jemnou sebeironií otevírá téma poetiky tzv. non-dance performancí. Jérôme Bel, stejně jako interpreti jednotlivých portrétů, nepřináší závěry svých scénických studií. Jeho zájem směřuje k otevírání perspektiv, inspirování… Ve smyslu recepce svých děl zůstává skalním konceptualistou, neboť v duchu této filozofie usiluje o dokončení díla v myslích diváků. Toto úsilí se mu daří, neboť nejen Cédric Andrieux, stejně jako portréty výše zmíněných osobností představují díla vynikající nejen úsilím o pojmenování, polemiku či prověřování stávajících termínů z oblasti vývoje tanečního umění 20. (a 21.) století, ale vyznačují se také neopakovatelnou atmosférou, která je v případě každého z portrétů zcela jiná. Tento aspekt svědčí o empatii Jérôma Bela, který v roli autora jednotlivých konceptů dokáže velmi citlivě odhadnout osobnost a charisma každého z interpretů a ve struktuře inscenačního tvaru usiluje o to přizpůsobit svou výpověď potenciálu interpreta, nikoli naopak. Portrét Veronique Doisneau tak charakterizuje atmosféra dojemnosti s nádechem smutku a nenaplněných přání, Xaviera le Roye pocit porozuměnía nezměrné sympatie k jeho neutuchající vitalitě navzdory dávno minulému mládí. U Lutze Förstera je to atmosféra nostalgické nonšalance, s níž tento tanečník vzpomíná na svou úlohu v dějinách současného tance… Cédric Andrieux pak přináší již zmíněný ironický nadhled nad svou rolí tanečníka v kulisách contemporary.
