Balet Národního divadla se poslední dobou snaží, abychom mohli český balet konfrontovat se zahraničními špičkami.
Vloni například hostovala v pražské inscenaci Giselle primabalerína moskevského Velkého divadla Svetlana Zacharova. Letos z Ruska přijel celý soubor – Státní akademické divadlo baletu Borise Eifmana ze Sankt Petěrburgu. Tento soubor navštívil Prahu před deseti lety s inscenací Rudá Giselle. Tentokrát na scéně Státní opery uvedl 18. a 19. října tři roky starý Eifmanův balet Rodin.
Klasický balet se těší v Rusku pokorné úctě a pokusy o jeho nové podoby se často setkávají s nedůvěrou. To platilo i o Eifmanově výrazně autorském baletním souboru, který založil v roce 1977 (možná to lze přirovnat k Pavlu Šmokovi a Pražskému komornímu baletu, který vznikal ve stejné době jako opozice ke kamenným baletním souborům). V kontextu současné progresivní evropské baletní tvorby však patří Eifman přece jen už do staré – byť velmi dobré – školy.
Libreto baletu Rodin vychází z milostného trojúhelníku sochaře Augusta Rodina, jeho družky Rose Beuret a milenky a múzy Camille Claudel. Na celovečerní balet se to nezdá až tak bohatá zápletka, Eifman ji však dokáže šikovně rozvést. Aniž by příběh sledoval přísně lineárně, jeho expresivní obrazy jsou dobře čitelné a nakonec se propojí do působivého celku. Eifman postihuje odhodlaný boj Rose Beuret o Rodina, i psychické následky u Camille Claudel poté co se s ní Rodin definitivně rozejde. Ostatně scény v léčebně pro duševně nemocné, v níž Camille Claudel strávila zbytek svého života, balet lemují a oproti zbytku se vymykají infantilně pokřivenou pohybovou charakteristikou. Eifman pohybem zachycuje i samotný proces tvorby – to když na kruhovém stole formuje materiál a vytváří z něj umělecké dílo (ve skutečnosti tanečníci ukrytí pod plachtou proměňují svou formaci v reakci na proces Rodinova sochání). Jako protipól k tvorbě si všímá i recepce díla ve scéně s uměleckými kritiky (v nesympatických zelených oblecích s rudými notýsky v rukou).
Rodin má moderní a funkční výtvarný outfit – například scéna, v níž se Rodin vplétá mezi ostatní tanečníky do jakési kovové konstrukce, působí dojmem vycizelovaného obrazu.
Byť jde o kvalitní inscenaci, její největší devizou jsou sami tanečníci. Ve sboru je jeden jako druhý – výborně disponovaní, urostlí tanečníci a vysoké štíhlé baletky. A sólisté? Mají vynikající techniku, díky níž i takřka akrobatické duety plynou v briskním tempu a zcela samozřejmě. Zdaleka to však není jen dokonalá artistika, ale plnokrevné tanečně-herecké výkony, s nimiž se na českých jevištích nesetkáváme. Platí to o trojici protagonistů – Olegu Gabyševovi (Rodin), Lyubov Andreyevě (Camille Claudel) a Julii Manželes (Rose Beuret).
Hostování Eifmanova souboru s baletem Rodin nám dalo nahlédnout do nejvyšších pater baletní brilance.
