Druhou sérii debat Mluvme o tanci, která probíhala o říjnových čtvrtcích v žižkovské Pracovně, zakončil 23. 10. večer s titulem Tanec jako angažované umění.
Stejně jako každou diskusi i tuto zahájila performance, a to v podání tanečnice Kateřiny Dietzové a trumpetisty Petra Vrby neboli KaPe. Úvodního slova se poté ujala Jana Svobodová, režisérka a dramaturgyně divadla Archa, které se „dokumentární“ tvorbě věnuje od roku 2002. Svobodová představila nejen Archu, ale také festival Akcent, který bude mít od letoška podtitul Festival dokumentárního divadla. Hovořila o tom, co pro ni znamená angažované umění, zda se považuje za aktivistku, i o tom, jak pracovala v uprchlických táborech nebo s domorodci v Africe. Vyslovila názor, že oproti např. novinovým článkům má divadlo výhodu přímého emotivního dopadu a kontaktu jeviště a hlediště. Jako příklad dokumentárního či angažovaného umění v tanci uvedla VerTe Dance a jejich Simulante Bande, kde vedle profesionálních tanečníků vystupují handicapované performerky.
Slova se poté ujali moderátoři večera, šéfredaktorka webu Taneční zóny Jana Návratová a režisér, kritik a publicista Martin Macháček. Diskusi zahájili videem, které v červnu 2013 obletělo svět – turecký choreograf Erdem Gunduz alias Standing Man a jeho tichý protest na náměstí Taksim Square, k němuž se postupně připojily desítky lidí (Taneční zóna se věnovala tomuto protestu v článku Petra Šourka v čísle 2/2013). Následně byly otevřeny otázky jako co je angažovanost v tanci a jak může být tato angažovanost sdělná. Objevil se názor, který radikálně rozlišoval umění pro zábavu a umění, které obsahuje nějakou myšlenku – pak by ovšem prezentování jakéhokoli názoru mělo být angažované? Nebo můžeme za angažované prohlásit umění s nějakým vztahem ke skutečnosti, společenské situaci?
Diskutující se celkem shodli, že umělci všeobecně většinou tíhnou spíš k levicovému smýšlení. Jako výjimka potvrzující pravidlo byla zmíněna Helena Třeštíková, která se přes své sociálně empatické projekty občansky otevřeně hlásí k pravici. Jinak v souvislosti s pravičáctvím padla ještě jména Milan Knížák a Daniel Landa.
Debata se stočila zpět k tureckému protestu a otázce, zda se v případě Standing mana jednalo o umění. Pokud ano, nevnímáme ho tak jen proto, že aktérem byl umělec, choreograf? Lze vůbec oddělit uměleckou činnost a občanský postoj umělce? Takové a další otázky byly otevřeny, ale odpovědi, nejspíš i pro nedostatek času, spíš klouzaly po povrchu. Na rozdíl od předchozích debat v Pracovně, které se týkaly hudby nebo kariéry tanečníků, ale pro poslední debatu zvolili organizátoři téma, o kterém není moc slyšet. A to jak na teoretické, tak na praktické úrovni; v českém (tanečním) umění příliš „angažovanosti“ nenajdeme. Alespoň ne v takové míře, jako v programu nadcházejícího mezinárodního festivalu Akcent.
