Ve čtvrtek 2. října uvedla Miřenka Čechová a Tantehorse v Ponci reprízu inscenace Faith. Miřenka je autorkou konceptu a videoprojekcí i režisérkou, k choreografii a interpretaci přizvala tanečnici Andreu Miltnerovou.
Toto zdánlivě neobvyklé spojení – skupiny, která experimentuje s divadelním tvarem a mnohdy se pohybuje na hranici divadelního a vizuálního umění, a tanečnice, která se zabývá barokním tancem – má ale logiku. Miřenka Čechová před studiem alternativního divadla na DAMU a nonverbálního divadla na HAMU vystudovala klasickou taneční konzervatoř, Andrea Miltnerová tančí v barokních operách ve velkých evropských operních domech, ale ve svých vlastních dílech se snaží o fúzi baroka s dalšími tanečními styly. Obě vytváří vlastní originální mix, který se rozhodně neslučuje s unifikovanou baletní technikou. Faith je o víře v umění, víře mladých konzervatoristek, že se stanou slavnými baletkami, že obstojí v tvrdém konkurenčním prostředí a že úspěch přebije hodiny dřiny na baletním sále.
Miřenku k vytvoření inscenace inspirovala jak vlastní zkušenost, tak osud Taťány Juřicové, někdejší sólistky baletu Národního divadla, která přes velké úspěchy a dvě ceny Thálie spáchala v roce 2002 sebevraždu. Obě tanečnice se v rolích pedagožky a studentky setkaly na konzervatoři. V momentu poznání a v hluboké osobní krizi vidí Miřenka Čechová paralely mezi jejich životy.
Prostor jeviště je rozdělen na dvě části. Větší z nich tvoří jen bílý baletizol a zadní bílá projekční plocha – prázdný baletní sál, do kterého mladá tanečnice vchází s velkým očekáváním, ale také s velkými obavami. Zde zkouší možnosti svého těla, se zvednutou nohou hledá balanc, jako atlet vybíhá k závodu, ale po několika metrech běhu se vždy vrací znovu na start. Ve spodním prádle pozoruje svoje tělo, mačká si neexistující špeky na stehnech. Černobílá projekce je spíš abstraktní – spadané listí, stromy, dlaždičky. Vytváří ale, ať už záměrně nebo ne, nové významy díky hře stínů. Když stojí tanečnice připravená v první pozici, černý stín dělá dojem tanečních piškotů, v různě zkreslených velikostech zobrazuje siluetu těla, která je pro baletku alfou i omegou.
Užší část, tmavá a se zrcadlem v pozadí, je vyhrazena pro Andreu Miltnerovou, učitelku, baletku v korzetu a pomuchlané tutu. Baletka ale netančí, cvičí, v přesném rytmu a s počítáním prochází všechny pozice rukou, strnule a stále rychleji, a hlavně „smile, smile, smile“ za všech okolností. Interpretky se na jevišti málokdy skutečně setkají, jejich prostor a svět se příliš neprotíná. V levé části učitelka s chladným výrazem, nepřístupná, přesvědčená o tom, že co dělá, dělá správně. V pravé adeptka baletu, která neustále pochybuje – o sobě, o svém těle i o tanci samotném. Potkávají se až s blížícím se závěrem v asi nejsilnější scéně inscenace, v níž dominuje prkno jako kladina s pevným středem a oběma konci na kolečkách. Jedna z tanečnic je vždy na kladině, ať už v nějaké pozici, nebo bezvládně položená přes ni, případně stočená kolem sloupku, který kladinu ukotvuje k podlaze, druhá kladinu s námahou tlačí před sebou a tím ji otáčí dokola, jako těžké mlýnské kolo, které jede naprázdno, ale nesmí se zastavit.
Nevýhodou inscenace je to, že je předem jasné, o co půjde, a kdo netuší hned, pochopí během prvních několika minut. Že je balet náročná disciplína, ve které je těžké obstát, že studium na klasické konzervatoři obnáší sebezapření i sebepopření a v mnoha případech nenávratně ničí tělo, je poměrně známá věc. Faith tak (ač s množstvím intenzivních momentů) ukazuje na jedné vodorovné ploše stále stejnou myšlenku. Představení proto působilo jako slabší odvar druhé části večera.
V Ponci totiž po představení následovalo uvedení dokumentu Miřenky Čechové Byla jsem baletkou, kde zpovídá pětici žen, které absolvovaly taneční konzervatoř. Teprve síla, řekněme, neumělecké, civilní výpovědi dá člověku beze zbytku pocítit realitu studentů, kteří na školu přicházejí v deseti letech a jejichž osobnost je tak v nejkritičtějším období života formována státní institucí. Od potlačování osobnosti, zadupávání sebevědomí a snahy vytvořit silně konkurenční prostředí, přes vědomé ničení těla, poruchy příjmu potravy a pocitu viny za každou snědenou kalorii až po fakt, že student, který z jakýchkoli důvodů školu opustí, nemá vědomosti na to, aby se dostal alespoň na průměrnou střední školu. Výpovědi žen, které od dětství žily jen baletem, a najednou se jim jejich svět od základů rozsypal, zahrnují deprese, nenávist k vlastnímu tělu a sebepoškozování, alkohol, drogy. Miřenka Čechová uvedla, že dokument je otevřením tématu, kterému se ještě chce věnovat a mluvit o něm – my, kteří jsme se ve světě baletu nikdy nepohybovali, možná netušíme, jak moc je to potřeba.
