BROTHERHOOD

Pra­ha nedáv­no zaži­la vel­ko­le­pou taneč­ní udá­lost. Na jeviš­ti Národ­ní­ho diva­dla se ve dvou veče­rech roz­tan­či­la dvoj­ča­ta Otto a Jiří Bube­níč­ko­vi, kte­ří, coby pro­du­cen­ti, při­vez­li vlast­ní gala show Les Ballets Bubeníček.

Pre­zen­to­va­li čty­ři cho­re­o­gra­fie s jede­nác­ti špič­ko­vý­mi taneč­ní­ky – svý­mi kole­gy a přá­te­li, čle­ny sou­bo­rů pres­tiž­ních evrop­ských balet­ních scén. Pro pořá­dek uveď­me, že Jiří je sólis­tou v Dráž­ďan­ské Sempe­rO­per a Otto tan­čí v Ham­burg Ballett Joh­na Neumeiera.

Pro­gram, kte­rým se Jiří před­sta­vil jako suve­rén­ní cho­re­o­graf a Otto jako talen­to­va­ný skla­da­tel a desig­nér, sestá­val ze dvou abs­trakt­ních taneč­ních kom­po­zic a dvou takřka nara­tiv­ních, dějo­vých, baletů.

Jako prv­ní omá­mi­la pub­li­kum cho­re­o­gra­fie Le Sou­f­flé de l´Esprit – dílo z roku 2007, věno­va­né památ­ce babi­ček obou taneč­ní­ků, Olze a Marii. Na melo­dic­ké sklad­by Bacha, Pachel­be­la, Hoffstet­te­ra a Bube­níč­ka vznik­lo jem­né tka­ni­vo geo­me­t­ric­kých vzduš­ných vari­a­cí, plných leh­kos­ti, ply­nu­lé­ho vla­jí­cí­ho pohy­bu, hlad­ce klouza­vých part­ner­ských man­dal.  Terén cho­re­o­gra­fie struk­tu­ro­va­la sóla, due­ty, tria i sku­pi­no­vé for­ma­ce. Jako­by se před oči­ma odví­jel film živo­ta – setká­ní, odcho­dy, spo­leč­ná semknu­tí na pár chvil a zase samo­ta a hle­dá­ní…  Sil­ně půso­bi­lo prol­nu­tí emo­ci­o­nál­ní­ho výra­zu těl s emo­ce­mi, kte­ré vzbu­zo­va­la hud­ba.  Pro tyto dojí­ma­vé hudeb­ně-pohy­bo­vé akor­dy mají Bube­níč­ko­vi dob­ře vyvi­nu­tý smy­sl, což pub­li­kum oce­ní. Smy­sl pro scé­nic­kou účin­nost je jed­nou z před­nos­tí bra­tr­ské­ho tvůr­čí­ho dua. Stej­ně jako smy­sl pro ele­gan­ci – ta se pro­je­vi­la nejen v taneč­ních ges­tech, ste­re­o­me­t­ric­ké sou­hře, ale i v kos­tý­mech a svě­tel­ném desig­nu. Jed­no­du­chost a účin­nost – to bylo patr­ně základ­ní zadá­ní, kte­ré Dech duše s pře­hle­dem naplnil.

To, že Jiří jako cho­re­o­graf zásad­ně sta­ví na vlast­ní dlou­ho­le­té inter­pre­tač­ní zku­še­nos­ti, je zce­la patr­né i z dru­hé­ho kusu Toc­ca­ta, k němuž hud­bu slo­žil bra­tr Otto. Dílo vznik­lo na zakáz­ku pro New York City Ballet v roce 2009. Toc­ca­ta je na jed­nu stra­nu exhi­bi­cí moder­ní taneč­ní neo­kla­si­ky, a na stra­nu dru­hou rafi­no­va­nou kon­tem­pla­cí nad jem­ný­mi struk­tu­ra­mi lid­ských vzta­hů. S prv­ním dílem veče­ra pojí Toc­ca­tu hlad­ká vazeb­nost, ply­nu­lost a nároč­ná zahuš­tě­ná taneč­ní figu­rál­ní „texta­ce“. Roz­díl­ná je atmo­sfé­ra – por­ce­lá­no­vé bez­ča­sí Le Sou­f­flé de l´Esprit je v Toc­ca­tě blí­že k dnešku, k lidem a vzta­hům sou­čas­nos­ti. Je to dílo plné barev – nejen v kos­tý­mech, ale pře­de­vším v kresbě vztahů.

Balet up to day 

Pozo­ru­hod­ná byla tře­tí cho­re­o­gra­fie veče­ra, Faun, kte­rá vznik­la v sou­vis­los­ti s loň­ský­mi osla­va­mi sta let od uve­de­ní Svě­ce­ní jara.  Jed­ná se o balet, v němž Jiří sáhl po ože­ha­vém a aktu­ál­ním téma­tu, čímž lehce odro­lil před­sta­vu o tom, že balet se na komen­to­vá­ní spo­le­čen­ských a poli­tic­kých jevů jako umě­ní moc neho­dí, neboť je tak tro­chu mimo aktu­ál­ní realitu.

Autor odváž­ně posta­vil na jeviš­tě posta­vu jed­no­znač­ně sym­bo­li­zu­jí­cí kato­li­cis­mus a pro­ti němu svět pohan­ských před­stav a pří­rod­ních sil v podo­bě iko­nic­ké­ho Fau­na. Za zmín­ku sto­jí rafi­no­va­ný kos­tým této posta­vy, kte­rý akcen­to­val těles­nost a návle­kem kolem krku a ramen půso­bil poně­kud sado­ma­so­chis­tic­ky dráždivě.

Balet pra­cu­je s taneč­ně-pan­to­mi­mic­ký­mi pro­střed­ky. V  pří­pa­dě, kdy šlo o to nazna­čit vzta­ho­vý půdo­rys a cha­rak­te­ry, nepů­so­bil ten­to arze­nál nijak nepa­t­řič­ně. Buď­me tedy kon­krét­ní a struč­ní – kato­lic­ký kněz dozí­rá na mla­dé učed­ní­ky, má nad nimi jis­tou moc a auto­ri­tu. Záro­veň je stra­vo­ván poku­še­ním, zjev­ně ero­tic­kým, kte­ré sym­bo­lic­ky před­sta­vu­je prá­vě Faun. Zavr­še­ní vítěz­ství těles­nos­ti a „pohan­ské­ho živlu“ nad ide­á­ly kato­lic­ké čis­to­ty je zpro­střed­ko­vá­no tím, že pie­destal, výsost­né mís­to, na němž scé­no­gra­fie necha­la domi­no­vat na začát­ku kusu kně­ze, zaujme na kon­ci tri­um­fál­ně Faun. Výmě­na „krá­lů“ na trů­nu je skep­tic­kým při­ta­ká­ním lid­ské slabosti. 

Bube­ní­ček kul­ti­vo­va­ně ztvár­nil vnitř­ní zápas jedin­ce a záro­veň vzne­sl kri­ti­ku  vůči pro­ble­ma­tic­ké insti­tu­ci, jíž se (nejen) v posled­ních letech jeví kato­lic­ká církev.

Po pří­mé lite­rár­ní navi­ga­ci se vydal Jiří Bube­ní­ček ve zpra­co­vá­ní povíd­ky Osca­ra Wil­da  Obraz Dori­a­na Gra­ye. Cho­re­o­gra­fie je taneč­ní pří­le­ži­tos­tí pro oba bra­t­ry, kte­ří moh­li před­vést svo­ji pro­měn­li­vost, to, čím se liší i to, jak doká­ží v pohy­bu sply­nout. Dílo nezá­had­ně kopí­ru­je povíd­ko­vý děj a nazna­ču­je mož­nos­ti balet­ní­ho vyprá­vě­ní v kon­tex­tu 21. sto­le­tí. Uka­zu­je se, že nara­ce není zce­la mrt­vým para­dig­ma­tem, kte­ré by poten­ci­ál­ně hlub­ší výpo­věď zploš­ťo­va­lo a nemoh­lo kon­ku­ro­vat abs­trakt­ním for­mám. Živý slo­ži­tý taneč­ní slov­ník obou muž­ských par­tů dává dosti pro­sto­ru pro oso­bi­tý indi­vi­du­ál­ní pro­jev kaž­dé­ho z inter­pre­tů. Spo­leč­ným rysem je muž­ský, atle­tic­ký výraz jejich těl a pohy­bu, v kom­bi­na­ci s neo­do­la­tel­nou emo­ci­o­na­li­tou v kaž­dém gestu.

Sym­pa­tie, kte­ré pub­li­kum dáva­lo uměl­cům naje­vo na kon­ci veče­ra, je do znač­né míry poctou vzá­jem­ným vzta­hům. Bra­tr­ství, přá­tel­ství rodi­ně. Ze všech pro­je­vů na jeviš­ti i mimo ně, Otto a Jiří tyto hod­no­ty šíři­li. Dou­fej­me, že se brzy najde i na čes­kých scé­nách pro­stor, kde by moh­li uplat­nit svo­je zku­še­nos­ti a renomé. 

11. a 12. led­na 2014 v Národ­ním divadle