Razítkem na solar!

Island­ský per­for­mer a reži­sér žijí­cí v Dán­sku, Kris­tján Ingi­mars­son, zalo­žil sou­bor Nean­der roku 1998. Jeho prá­ci cha­rak­te­ri­zu­je inter­dis­ci­pli­nár­ní pří­stup, kte­rý slu­ču­je prv­ky pan­to­mi­my, akro­ba­cie, klauni­á­dy a tance. 

Za tím úče­lem anga­žu­je her­ce s nej­roz­ma­ni­tel­něj­ší odbor­nos­tí, ško­le­né cir­ku­sá­ky i pou­lič­ní per­for­me­ry. K pohy­bo­vé­mu diva­dlu ho, pod­le vlast­ních slov, při­ved­la poně­kud neo­če­ká­va­ně inspi­ra­ce kluz­kým povr­chem island­ské domo­vi­ny a cho­vá­ním zví­řat i sno­vý­mi obra­zy bez ver­ba­li­zo­va­né­ho dia­lo­gu. O něco před­ví­da­tel­ně­ji nako­nec pod­po­řil jeho vizu­ál­ní způ­sob sebe­vy­já­d­ře­ní zájem o čer­no­bí­lé filmy.

Pozor­nost lon­dýn­ské­ho pub­li­ka Ingi­mars­son upou­tal již začát­kem roku 2011. Teh­dy na Mezi­ná­rod­ním fes­ti­va­lu pan­to­mi­my pre­zen­to­val beze­slov­nou gro­tes­ku The Art of Dying po boku ital­ské­ho klau­na Pao­la Nani­ho (u nás je znám z Let­ní Let­né). Jestli­že však Nean­der vystu­po­val pře­váž­ně na skan­di­náv­ské půdě, jeho v pořa­dí desá­tá insce­na­ce, pohy­bo­vá kome­die BLAM! (2012), ten­to trend zvrá­ti­la. Nejen­že koneč­ně dosáh­la na pres­tiž­ní dán­ské oce­ně­ní Reu­mert Award v kate­go­rii Zvlášt­ní cena poro­ty, na něž byl sou­bor v pře­de­šlých letech nomi­no­ván hned něko­li­krát, ale během své­ho evrop­ské­ho tur­né si zís­ka­la i mezi­ná­rod­ní věhlas. Po loň­ských pozi­tiv­ních ohla­sech na edinbur­ském Frin­ge fes­ti­va­lu ohlá­si­la pre­mi­é­ro­vé uve­de­ní i v Lon­dýně. Když se na pod­zim usíd­li­la v diva­dle Pea­cock, odbor­ná veřej­nost opět nešet­ři­la chvá­lou. Ale proč vlastně?

Odra­zo­vým můst­kem pro pro­duk­ce dán­ské­ho sou­bo­ru bývá neotře­lé pře­mí­tá­ní o sou­do­bé civi­li­za­ci, kte­ré roz­ví­jí do fan­task­ních vizí. V insce­na­ci BLAM! se jeho expe­ri­men­tál­ní labo­ra­to­ří stá­vá moder­ní “open offi­ce”. Kro­mě strikt­ní­ho dohle­du nad­ří­ze­né­ho jej ovlá­dá jen nuda a letar­gie tří úřed­ní­ků. Per­for­me­ři zkou­ma­jí, jak lze ten­to ste­riI­ní pro­stor pomo­cí bláz­ni­vé­ho výro­nu před­sta­vi­vos­ti zúrod­nit, když umož­ní pro­za­ic­ké­mu kan­ce­lář­ské­mu vyba­ve­ní nalézt nepřed­ví­da­né způ­so­by uplat­ně­ní. Slož­ky, razít­ka, čajo­vá kon­vi­ce, věšák či odpad­ko­vý koš se tak stá­va­jí důvtip­ný­mi zbra­ně­mi svě­ta akč­ních fil­mů. Před­mě­ty den­ní potře­by str­há­va­jí posta­vy k fan­ta­zí­ro­vá­ní, k inten­ziv­ní­mu, byť dočas­né­mu vytr­že­ní z ospa­lé rea­li­ty, kte­rá se nako­nec totál­ně roz­pus­tí v rea­li­tě virtuální.

Pře­rod všed­ní zku­še­nos­ti v nevšed­ní záži­tek díky nové­mu vidě­ní sou­vis­los­tí a vzta­hů před­sta­vu­je slib­ný záměr. Rov­něž mani­pu­la­ce se vším, co je při ruce, pro čiré poba­ve­ní sebe sama, osvě­žu­je dneš­ní prag­ma­tic­ký vztah k okol­ní­mu pro­stře­dí. Akč­ní scé­nář spo­leh­li­vě dyna­mi­zu­je bezdě­jo­vé kan­ce­lář­ské záze­mí, kte­ré je v ener­gic­kém, ryt­mi­zo­va­ném tem­pu roz­me­tá­no anar­chis­tic­kou vzpou­rou úřed­ní­ků, zavr­hu­jí­cích dik­tát pra­vi­del a hlá­sa­jí­cích návrat k ele­men­tár­ní hra­vos­ti. Pro­blém je, že nápa­di­tost pro­ve­de­ní pokul­há­vá. Ome­zu­je se takřka výhrad­ně na bojo­vé scé­ny, na nichž ustr­nou nejen ambi­ce záplet­ky, ale i hlub­ší ana­lý­zy. Potvr­zu­je se zde rče­ní, že méně je někdy více. Osla­be­ná akce tepr­ve uvol­ňu­je pro­stor více­vý­zna­mo­vým, vtip­ným a emoč­ně zabar­ve­ným situ­a­cím. Ze zami­lo­va­né­ho bale­tu “oživlé­ho” kon­tej­ne­ru na vodu s při­pev­ně­ný­mi stol­ní­mi lam­pič­ka­mi mís­to nohou nebo poke­ro­vé par­tie oko­lo pře­klo­pe­né­ho stol­ku sálá napě­tí i surre­a­lis­tic­ky pod­ma­ni­vá obraz­nost. Nara­tiv ale bohu­žel nevy­u­ži­je této při­chys­ta­né šan­ce a zůsta­ne jen kol­biš­těm ste­re­o­typ­ní­ho zápa­su dob­ra pro­ti zlu, pří­pad­ně všech pro­ti všem.

Funkč­ní pro­mě­ně kan­ce­lář­ské­ho zaří­ze­ní v bojo­vé atri­bu­ty a jeho ope­ra­té­rů v super­hr­di­ny sekun­du­je i trans­for­ma­ce scé­ny. Když se v spek­ta­ku­lár­ním “vel­kém finá­le” pře­vrá­tí zad­ní vyvý­še­ná plat­for­ma do ver­ti­kál­ní polo­hy a roz­ho­ří se sou­boj typi­zo­va­ných akč­ních hrdi­nů koru­no­va­ný spo­leč­ným rocko­vým taneč­kem, pozře kre­a­ti­vi­tu “kan­ce­lář­ských krys” už defi­ni­tiv­ně vyprázd­ně­ná podí­va­ná, nebo v lep­ším pří­pa­dě efekt­ní paro­die. BLAM! může při­ta­ho­vat cti­te­le Ram­ba nebo Fred­die­ho Kru­e­ge­ra, na něž se jim dosta­ne čet­ných odka­zů. I pro una­ve­né úřed­ní­ky může být zdro­jem inspi­ra­ce. Vyvr­cho­le­ní ostat­ně nese sto­py jakési očist­né team-buil­din­go­vé akti­vi­ty, při níž si i šéf najde ces­tu ke svým zaměst­nan­cům. O co pro­vo­ka­tiv­ně­ji by ale pro­mlou­val závěr, v němž by se dob­ro­druž­stvím nedo­tče­né cha­rak­te­ry “vlo­mi­ly” zpět do omni­po­tent­ní kan­ce­lář­ské rutiny!

Insce­na­ce demon­stru­je jeden z klí­čo­vých kon­flik­tů moder­ní spo­leč­nos­ti: mecha­ni­zo­va­nou pra­cov­ní náplň pros­tou jaké­ko­li spon­ta­ne­i­ty na jed­né stra­ně a kom­pen­zač­ní kva­li­tu pro­duk­tů maso­vé spo­tře­by na stra­ně dru­hé. Jestli­že je kázeň a sebeza­pře­ní obvyk­lým před­po­kla­dem pro­fes­ní­ho úspě­chu, vol­no­ča­so­vé akti­vi­ty posky­tu­jí alter­na­tiv­ní, soci­ál­ně pří­pust­né způ­so­by uvol­ně­ní napě­tí. Neškod­ná hra­vost, s níž inter­pre­ti ozvlášt­ňu­jí svůj život­ní pro­stor, pou­ka­zu­je na nutká­ní opros­tit se od sva­zu­jí­cí­ho rám­ce zaměst­na­nec­ké eti­ke­ty a ven­ti­lo­vat emoč­ní pře­tlak i na potře­bu kre­a­tiv­ních sti­mu­lů. Uni­ka­jí-li však do svě­ta komerč­ní­ho prů­mys­lu, nekri­tic­ky při­jí­ma­jí hod­no­ty téhož eko­no­mic­ké­ho sys­té­mu, pro­ti němuž se bou­ří, a tedy dru­hou stra­nu téže min­ce. Je snad zby­teč­né dodá­vat, že pra­xe otroc­ké­ho papí­ro­vá­ní není ani zda­le­ka tak odlidš­ťu­jí­cí jako medi­ál­ní obraz vše­pro­stu­pu­jí­cí­ho nási­lí. Tře­ba­že je prav­dě­po­dob­ně méně zábavná…

Nean­der — BLAM!
Režie: Kris­tján Ingi­mars­son Spo­lu­re­žie: Simon K. Boberg Kon­cept, scé­nář: Kris­tján Ingi­mars­son, Jesper Peder­sen Per­for­me­ři: Kris­tján Ingi­mars­son, Joen Højer­slev, Lars Gre­ger­sen, Didier Ober­lé scé­na: Kris­ti­an Knud­sen kos­týmy: Han­ne Mørup Svě­tel­ný design: Edward Lloyd Pier­ce Zvu­ko­vý design: Svend E. Kris­ten­sen, Peter Kyed http://www.neander.dk/

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Šárka Švábová

Nezávislá publicistka, absolventka Divadelní vědy FF UK. Během dvouletého (2010 – 2012) pobytu v Londýně se její odborný zájem vyprofiloval směrem k pohybovému divadlu. Publikuje v českých médiích – český rozhlas Vltava, Divadelní noviny, Reflex aj.  Pendluje mezi Prahou a Londýnem odkud posílá na naše stránky odborné postřehy a informace.