K premiéře choreografie Jiřího Bartovance Globe, kterou zahájilo sezonu divadlo Ponec, se vracíme dvěma krátkými glosami. V něčem se rozcházejí, v něčem shodují — podstatné je, že Globe rozhodně stojí za řeč!
GLOSA 1
Jednoduše Globe. Zeměkoule, planeta Země, svět, glóbus, koule. Téma – globalizace, unifikace, ztráta identity. Mezinárodní tým jako symbol světa a světového tance, který se neohlíží na žádné geografické ani kulturní hranice. Dva tanečníci a pět tanečnic z Evropy a Asie. Hra s dlouhými ženskými vlasy, která se tak, jak představení postupuje, mění v nezdravou obsesi. Opakování pohybových struktur, které se s ubíhajícím časem rozpouští v exhibici individuálních schopností (třeba stoj na hlavě). Pro diváka neusledovatelná průběžná výměna kostýmů, která by mohla z tanečníků učinit postavy vzájemně zaměnitelné – ale to šaty naštěstí nedokážou. Ženská hysterie – jako pokus o sebeidentifikaci a odlišení?
Téma ovlivňuje atmosféru: inscenace připomíná špičkový design, který je na pohled krásný, ale jinak chladný (jako naleštěné nové auto). Stejnost začíná nudit — v tom Globe tanečně zpracovává něco, co už všichni víme. Čerpat z popkultury, jak se o to částečně pokusil Jiří Bartovanec, má velké úskalí, a to otázku: Jak se inspirovat popkulturou a nesplynout s popkulturou? Globe vidím jako taneční pop – bere si závažnější téma, ale zpracuje ho tak, aby to překouslo co nejširší spektrum diváků. Z publika vnímám inscenaci jako popis situace, ale chybí mi vyhraněnější autorský postoj k ní. Prohloubit postoj a s tím víc propracovat dramaturgii – to by Globe neuškodilo. Naopak by to umožnilo, aby řezba inscenace vystoupila zřetelněji na povrch a získala výraznější plasticitu.
Naštěstí i u Globe platí, že když nastavíme pohled na vyšší rozlišení, objeví se fascinující taneční osobnosti. Oduševnělý jednotlivec se svým jedinečným tělem, jedinečnou tváří, jedinečnými vlasy a jedinečnou energií pohybů — Korejky Jeong Moon Lue a Jung Youn Yum jsou například na pohled éterické, ale když se rozhýbou, jejich tělo disponuje extrémně koncentrovanou silou a elektrizujícím napětím; Dora Sulženko Hoštová je zaťatá, urputná i elegantní zároveň. Ty mi nejpevněji utkvěly v paměti. A tak bych mohla jmenovitě pokračovat dál.
Jana Bohutínská, psáno z premiéry 9. 9. 2014
GLOSA 2
Vždycky mám radost, když se na českou scénu vrátí někdo, kdo se nějaký čas toulal světem a sbíral zkušenosti. To je aktuálně případ Jiřího Bartovance, který po několika letech uvedl v Ponci choreografii Globe. Jde o poměrně ambiciózní záležitost s mezinárodním obsazením, výrazným designem kostýmů, světel, soundu a videa, ale také s — až horečnatým — vnitřním drivem, s naléhavostí, jakou má překotná panická řeč postrádající logiku, ale jejímuž smyslu nějak intuitivně rozumíte. Tento vnitřní proud, dramaturgicky krocený právě strukturou převleků, světelnými změnami apod, živil strhující taneční struktury provedené v krajní dynamice a emocionálním extremismu. Jak dobře mezi členy souboru Sashy Waltz působila Dora Hoštová, jak dobře, že dostala tuto příležitost!
Autor je na první pohled do svého díla hluboce vnořený, splývá s ním do té míry, až se zdá, jako by si skrze ně vyřizoval se světem svoje účty. Je to jeho osobní reakce na nedostatek tolerance, respektu a odvahy k autenticitě. Dílo obsahuje několik nezapomenutelných momentů – jako je např. scéna ženské hysterie, kdy se na dlouhou dobu všechno zastaví a diváci sledují neskutečně drásavý výjev hádky, v níž není jasné, o co kráčí, ani co ji způsobilo. Takto denně sledujeme v televizi lidské neštěstí odněkud z druhé strany globu, jemuž nerozumíme a nechceme se na něj dívat. Ale díváme. Dalším momentem je obsedantní práce s vlasy, ať dlouhými kšticemi tanečnic, nebo jako s přidruženým materiálem kostýmů. Bartovanec bude ještě jednou významně promlouvat do jevištního designu, dovolím si prorokovat. V tuto chvíli přinesl na naši scénu intenzivní taneční výkony a svoje zaujetí.
Jana Návratová, psáno z téhož večera
A JAK SE GLOBE LÍBIL VÁM?
22.9.2014