Markéta Faustová píše o East Shadow Jiřího Kyliána.
Interiér
Tlumené světlo.
Šedá stěna. Na levé polovině stěny projekce – okno, v něm — video pohybujících se mraků na obloze, dveře, stůl, dvě stoličky, dva performeři. Vpravo ve stěně identický obraz v reálu — malé okno, dveře, stůl, dvě stoličky. Na stole jako ve vitríně vystavený dámský a pánský klobouk.
Vlevo vpředu klavír. Žena za klavírem hraje.
Projekce vpravo: Gary a Sabine sedí u stolu v kloboucích. Smějí se. Groteskně. Vstávají. Prolnutí v polibku. Gary se zvedá. Divoce tančí. Sabine se zvedá. Divoce tančí. Gary přitančí se stolem. Gary ohmatává Sabine přitištěnou na stěně. Gary posunuje Sabine zaklíněnou do stolu. Vše je groteskní a zrychlené.
Vlevo: Světlo. Přicházejí reální tanečníci. Sedají si ke stolu.
Asi takhle by mohla být psána hra Samuela Becketta — East Shadow, kdyby existovala. Ve skutečnosti je to název choreografie velikána současného tance Jiřího Kyliána, která s noblesou zahájila třicátý ročník festivalu Tanec Praha. Jiří Kylián se pro dílo z roku 2013 inspiroval tvorbou tohoto absurdního dramatika. Tento duet pro dva téměř sedmdesátileté tanečníky, je kontemplací o životě, o stáří a mizení, o lásce, který nese becketovská nadsázka a Kyliánova oduševnělost. Občas se vám stane, že přestanete dýchat. Chapeaux!
Dva tanečníky, svou životní partnerku Sabine Kupferberg (67) a amerického tanečníka Garyho Chrysta (68) postavil choreograf před zábavný úkol. Tančí jak naživo na scéně, tak ve filmové projekci, která je zásadní součástí jevištní akce. Filmový jazyk je právě plochou pro zachycení beckettovského světa. Jiří Kylián tu modeluje pár v duchu Becketta trochu jako dva klauny. Vzpomenu si na dvojice — Hamm a Clov, Vladimir a Estragon, které jsou silně stylizované, jako by vypadly ze slapsticku, ale zároveň nesou silné příběhy a charaktery. I tady působí postavy, se svými klobouky, ve zkratkovitém pohybu, groteskních, zrychlených akcí plných drobných absurditek, i stylizovaných scének jako figurky. Postavy tu mohou připlouvat na štokrlátkách jako na vodě nebo vyskakovat jako míčky do okna jako v němých filmech.
Naopak divadelní akce, která se odehrává v pravé části scény, je poetická a zpomalovaná. Jiří Kylián ví, co má divák zažít naživo. Když se pár jemně dotýká, když na sebe hledí, cítíme to skoro až na vlastní kůži. Stejně tak, jak variabilně pracuje tvůrce s časem, hraje si i s prostorem. Film působí často víc 3D než divadelní akce, kde se naopak tanečníci v některých momentech stávají dvojrozměrnými stíny.
Stín – Shadow je zásadním motivem inscenace! Stín je paralelou pro odcházení. Je místem, na které nedopadá světlo, kde končí život. Jak se z nás postupně stane stín? Ještě předtím než dojde Jiří Kylián k odpovědi, nechá nás nabažit se života. Spíše než o smrti je totiž East Shadow básní o životě, který Kylián zjednodušuje na stěny, stůl, stoličky, okno, dveře a lásku mezi dvěma bytostmi ať už v podobě vášně, momentů souznění, chvil zdánlivě nepodstatných, které jen tak proběhnou. Výmluvným symbolem, který choreograf používá, se pro mě staly ruce. Časem poznamenané dlaně performerů se objeví v okně, ve dveřích. Chytí se. Dotýkají se. Tanečnice stojí za mužem a její ruce jakoby byly jeho druhý pár rukou v napojení duší i těl. Dlaně plesknou o stůl a pak se rozletí jako dva motýli. Kolikrát se už vzájemně musely držet? A při jakých příležitostech? Jak se vrásnily? A jaké bylo jejich společné soužití.
Stejně tak naši pozornost poutají ruce klavíristky (Tomoko Mukaiyama). Klavír určuje tempo celé choreografii. Vede ji od neukázněnosti, přes duchovní spočinutí až po pasáže, kdy klavíristka ve stejném rytmu tepe dramaticky prstem do jedné klávesy. Až v poslední fázi se klavír usebere do disharmonie a následně do ticha.
Jiří Kylián tu zpovídá smrt s něhou a elegancí. Chápe ji jako postupné mizení.
Tanečníci se n v projekci dívají na oblaka, na nebe. Na scéně zůstávají jen dva klobouky. Usedají na volné židle v hledišti. Vytratí se ze scény…