Stáří jako dekompozice života

Mar­tin Machá­ček píše o East Sha­dow Jiří­ho Kyliána.

Letoš­ní Tanec Pra­ha hýří sym­bo­lic­ký­mi čís­ly. Důvod k osla­vě není pou­ze kvů­li jubi­lej­ní­mu tři­cá­té­mu roč­ní­ku, ale také pro­to­že se na něj po třech deká­dách vrá­til Jiří Kyli­án. Do Pra­hy kro­mě své vzác­né pří­tom­nos­ti dove­zl i insce­na­ci East Shadow.

Nos­tal­gic­ká linie vel­ké­ho cho­re­o­gra­fo­va návra­tu dorov­ná­vá i nos­tal­gic­ké téma insce­na­ce — odchá­ze­ní, umí­rá­ní. Svět East Sha­dow uví­tal ty, kdož do něj nahlíd­li, tís­ni­vou před­tu­chou nico­ty becket­tov­ské dra­ma­ti­ky. Sko­ro jako­by divák kou­kal střeš­ním oknem do malé budo­vy posta­ve­né na odleh­lých, pří­moř­ských skot­ských strá­ních, kde kro­mě rac­ků lítá lid­ská samo­ta. Dvo­ji­ce Sabi­ne Kup­fer­berg a Gary Chryst se poma­lu lou­čí navzá­jem i se svý­mi jinak doce­la oby­čej­ný­mi živo­ty.  Sedí za sto­lem, pří­pad­ně si čeká­ní na smrt krá­tí poše­ti­lý­mi kra­to­chví­le­mi. Nic je ale před exis­ten­ci­ál­ním prázd­nem a tragi­ko­mic­kým fak­tem, že zkrát­ka jed­nou umřou, neza­chrá­ní. Kro­mě ticha, kte­rým občas pro­ni­ká jejich tlu­me­ný smích, pro­sto­rem zazní­vá hlas citu­jí­cí Becketta.

Co může znít jako slad­ko­bol­ně sen­ti­men­tál­ní kýč — Jiří Kyli­án radi­kál­ně roz­bí­jí. Insce­na­ci dělí do dvou, respek­ti­ve tří plá­nů. Těžiš­těm East Sha­dow navíc není živá cho­re­o­gra­fie, ale mis­trov­ský video­art. Výje­vy ve video smyč­kách nebo na pro­mí­ta­ných foto­gra­fi­ích sice zrca­dlí původ­ní deko­ra­ci, kte­rou navr­ho­val sám cho­re­o­graf, ale záro­veň, jako by byly z jiné, dale­ko bom­bas­tič­těj­ší insce­na­ce — s efekt­ním ligh­t­de­signem. Oba inter­pre­ty pro­jek­ce zachy­cu­jí v dale­ko vět­ší dra­ma­tic­ké i pohy­bo­vé ten­zi. Mírou efekt­nos­ti napros­to pře­bí­jí civil­ní živou část. Inter­pre­ti se na jeviš­ti pohy­bu­jí vel­mi umě­ře­ně, ve sko­ro až mini­ma­lis­tic­ké cho­re­o­gra­fii opa­ku­jí drob­ná ges­ta. Ve vel­mi klid­ném tem­pu absurd­ně jed­ná­ní a sko­ro to vypa­dá, že ustr­nu­li a nepo­hy­bu­jí se. Kon­trast mezi doko­na­lým videem a decent­ní jevišt­ní akcí při­po­mí­ná, jak si člo­věk čas­to­krát vysní život a pro­jek­tu­je si do rea­li­ty zve­li­če­né před­sta­vy. Dvo­ji­ce zob­ra­zu­je život v jeho holé pro­s­to­tě, zatím­co video­pro­jek­ce (sebe)inscenaci, sen­zač­ní podí­va­nou kde­si v říši ide­jí. Jiří Kyli­án přes­to jed­nu slož­ku nenad­řa­zu­je dru­hé, nechá­vá insce­na­ci ote­vře­nou, stej­ně jako pří­stu­py k smr­ti postav (nebo i vlastní).

Tře­tí plán, jakési poji­vo mezi kra­ji­nou snů a pus­tou rea­li­tou je pří­tom­nost dal­ší­ho pre­ciz­ní­ho ele­men­tu. Kdy­by kdo­ko­liv posta­vil cho­re­o­gra­fii pou­ze na miho­ta­jí­cích prs­tech pia­nist­ky Tomoko Mukaiya­my, vyhrál by. Na hru japon­ské vir­tu­o­sky byl fas­ci­nu­jí­cí pohled. Kro­mě vlast­ních mini­ma­lis­tic­kých skla­deb hrá­la kla­si­ku s maxi­mál­ním sou­střed­ním, jemuž v East Sha­dow pod­lé­ha­lo napros­to vše.

East Sha­dow byl záři­vý start Tan­ce Pra­ha, u něhož člo­věk zemřel a zno­vu naro­dil; pro­šel tune­lem a vrá­til se na mís­to, z něhož vychá­zel; roz­pus­til se a zno­vu srostl.