Alter Meister Vojtěch Varyš

„Tak Varyš už to roz­štípnul, pantáto.“

Takhle by moh­la znít cita­ce z pohád­ky pana Weri­cha, kte­ré­ho skan­da­lis­ta, bon­vi­ván, ale také vel­mi křeh­ký Voj­těch Varyš z celé duše nesná­šel. Stej­ně jako celou řadu dal­ších věcí a lidí. Během toho mála posled­ních dnů, kdy dora­zi­la zprá­va o Voj­tě­cho­vě odcho­du, zazně­lo nesčet­ně­krát v nej­růz­něj­ších tex­tech i face­boo­ko­vých fee­dech, že uměl krá­jet patos na kos­tič­ky. Celou svo­jí vahou zápa­sil s dojem­ný­mi for­má­ty vše­ho dru­hu, kam chtě nechtě pat­ří i nekro­lo­gy – nekro­lo­gy kama­rá­dů obzvláš­tě. Tuším, že bych ho roze­smál a pohor­šil kaž­dou dal­ší větou. Nicmé­ně by pro mě udě­lal snad totéž, byť by si neod­pus­til něja­ké žer­tov­né spí­lá­ní pub­li­ku plné vul­ga­rit a dal­ších expre­siv­ních spe­ci­a­lit. Neza­stí­rám, že ho v tom­to nechci zkla­mat, a pro­to čekej­te poe­tic­ký edi­to­rial plný barev a Berlína. 

Sta­lo se to tak rych­le a náh­le, až mě zaha­lil krad­mý a nepro­stup­ný opar, ze kte­ré­ho bych pře­ce jenom rád ješ­tě jed­nou vystou­pil. Celou situ­a­ci si před­sta­vu­ju tak­to. Opa­tr­ným kro­kem tedy vychá­zím z mlhy a z niče­ho nic se oci­tám na ztichlém Fried­ri­chsha­i­nu. Voj­těch prá­vě sedí v neda­le­ké ber­lín­ské hospůd­ce. Niko­liv na pale­tách, ale bytel­ných židlích. Není to ten druh nálev­ny, kte­rou by oko­men­to­val s napros­tým kate­go­ric­kým odmít­nu­tím jako „hips­ter­skou píčo­vi­nu“. Je to pořád­ný paj­zl pochyb­né ceno­vé sku­pi­ny. Po zdech visí samo­ros­ty a na paro­ží, tro­fe­ji z mla­dé­ho srn­ce, dlí jeho kaš­mí­ro­vá šála a jako vždy fan­tas­tic­ké sako. Vyřvá­vá bavor­ská dechov­ka a sje­tá obslu­ha při kaž­dém ser­ví­ro­va­ném tuplá­ku s fer­ne­tem uctí hos­ta nacis­tic­kým pozdra­vem. Za sto­lem hří­má Voj­těch Varyš a přá­te­le zdra­ví obli­gát­ním pro­je­vem přá­tel­ské vře­los­ti: „Zdar ty sta­rá píčo“, násle­du­jí nadáv­ky na dáv­ky, nut­ná poli­tic­ká agen­da, obscén­ní úva­hy i rych­lá bilan­ce život­ních pro­va­rů. Po chvil­ce nejis­té­ho ticha na otáz­ku, zda ví, že už s námi není, odvě­tí — opět obli­gát­ní: „Tak život chode“.

Tak život cho­de, ty sta­rá píčo. Z večír­ků plných náram­ně zábav­ných, pro oko­lí nesro­zu­mi­tel­ných kódů, zby­la ta nej­jas­něj­ší mesi­dž. Ten holo­mek obda­ře­ný ohrom­ným inte­lek­tem, mimo­řád­ným citem pro jazyk i schop­nos­tí vyto­čit širo­ké sku­pi­ny lidí do běla, ten­to non­kom­form­ní génius, pábi­tel démo­nů, cit­li­vý roš­ťák plný běsů, zemřel a dal mi navíc ten nej­těž­ší úkol. Říká se totiž, že nekro­log přá­tel vět­ši­nou odha­lí schop­nos­ti auto­ra, pro­to­že by měl být tím nej­lep­ším, co kdy napí­še. Tys v ně Voj­tě­chu vždyc­ky věřil, ale vzhle­dem k okol­nos­tem jako bych sly­šel tvo­ji glo­su: „Stej­ně je to jed­no, hlav­ně aby byla prdel.“

Bylo to s tebou napros­to špič­ko­vé. Ty kundo.

Publikováno
V rubrikách Aktuality

Od Martin Macháček

Editor internetové verze časopisu Taneční zóna. Absolvent Katedry divadelních studií FF MU v Brně, dlouhodobě spojený se studentskou platformou divadelní kritiky RozRazil online, exredaktor Českého rozhlasu Wave, občasný přispěvatel do Divadelních novin, časopisu A2 a nedávno i festivalových zpravodajů (např. Divadelní Flora Olomouc) či jejich příležitostný vedoucí (např. OST-RA-VAR, Setkání/Encounter Brno). Tři sezóny působil jako člen dramaturgické rady České taneční platformy. Jeho hru Storáče uvedla Stará Aréna Ostrava. Zakladatel několika divadelních skupin (PuMoWo a MeNe KeKeL), která se řídí heslem: "Divadlo, které nic nedělá, nic nepokazí."