„Tak Varyš už to rozštípnul, pantáto.“
Takhle by mohla znít citace z pohádky pana Wericha, kterého skandalista, bonviván, ale také velmi křehký Vojtěch Varyš z celé duše nesnášel. Stejně jako celou řadu dalších věcí a lidí. Během toho mála posledních dnů, kdy dorazila zpráva o Vojtěchově odchodu, zaznělo nesčetněkrát v nejrůznějších textech i facebookových feedech, že uměl krájet patos na kostičky. Celou svojí vahou zápasil s dojemnými formáty všeho druhu, kam chtě nechtě patří i nekrology – nekrology kamarádů obzvláště. Tuším, že bych ho rozesmál a pohoršil každou další větou. Nicméně by pro mě udělal snad totéž, byť by si neodpustil nějaké žertovné spílání publiku plné vulgarit a dalších expresivních specialit. Nezastírám, že ho v tomto nechci zklamat, a proto čekejte poetický editorial plný barev a Berlína.
Stalo se to tak rychle a náhle, až mě zahalil kradmý a neprostupný opar, ze kterého bych přece jenom rád ještě jednou vystoupil. Celou situaci si představuju takto. Opatrným krokem tedy vycházím z mlhy a z ničeho nic se ocitám na ztichlém Friedrichshainu. Vojtěch právě sedí v nedaleké berlínské hospůdce. Nikoliv na paletách, ale bytelných židlích. Není to ten druh nálevny, kterou by okomentoval s naprostým kategorickým odmítnutím jako „hipsterskou píčovinu“. Je to pořádný pajzl pochybné cenové skupiny. Po zdech visí samorosty a na paroží, trofeji z mladého srnce, dlí jeho kašmírová šála a jako vždy fantastické sako. Vyřvává bavorská dechovka a sjetá obsluha při každém servírovaném tupláku s fernetem uctí hosta nacistickým pozdravem. Za stolem hřímá Vojtěch Varyš a přátele zdraví obligátním projevem přátelské vřelosti: „Zdar ty stará píčo“, následují nadávky na dávky, nutná politická agenda, obscénní úvahy i rychlá bilance životních provarů. Po chvilce nejistého ticha na otázku, zda ví, že už s námi není, odvětí — opět obligátní: „Tak život chode“.
Tak život chode, ty stará píčo. Z večírků plných náramně zábavných, pro okolí nesrozumitelných kódů, zbyla ta nejjasnější mesidž. Ten holomek obdařený ohromným intelektem, mimořádným citem pro jazyk i schopností vytočit široké skupiny lidí do běla, tento nonkomformní génius, pábitel démonů, citlivý rošťák plný běsů, zemřel a dal mi navíc ten nejtěžší úkol. Říká se totiž, že nekrolog přátel většinou odhalí schopnosti autora, protože by měl být tím nejlepším, co kdy napíše. Tys v ně Vojtěchu vždycky věřil, ale vzhledem k okolnostem jako bych slyšel tvoji glosu: „Stejně je to jedno, hlavně aby byla prdel.“
Bylo to s tebou naprosto špičkové. Ty kundo.
