David Radok, Václav Luks, Andrea Miltnerová – oheň, který zažehne Vivaldiho dílo

V blíz­kos­ti sta­ni­ce met­ra Kol­be­no­va, v býva­lé továr­ní hale, kte­ré se dří­ve říka­lo výdej­na, je posta­ve­na diva­del­ní scé­na. Vel­ký­mi okny do pro­sto­ru prou­dí svět­lo. Stro­hé, šedé zdi při­po­mí­na­jí­cí chlad­ný beton, šik­má plo­cha, dva sto­ly, sví­cen, ple­cho­vá konev na vodu. Zce­la mla­dist­vě zní v industri­ál­ním pro­sto­ru Vival­di­ho hud­ba. Tělo diri­gen­ta Vác­la­va Luk­se tou hud­bou žije. Jeho paže se ener­gic­ky míha­jí pro­sto­rem, jak pře­bí­ha­jí od frá­ze k frá­zi a vedou hudeb­ní­ky těle­sa Colle­gi­um 1704. Stej­ně zapá­le­ně se po scé­ně pohy­bu­je reži­sér David Radok. „Před­stav­te si, že se Vival­di v té době potý­kal se stej­ný­mi pro­blémy, jako my dnes. Také měl své Babi­še, se kte­rý­mi nesou­hla­sil,“ moti­vu­je oper­ní­ho pěv­ce. „Pro­žij­te to s ním, dej­te do toho tro­chu víc vlast­ní­ho pří­bě­hu.“ Andrea Milt­ner, kte­rá pra­cu­je na cho­re­o­gra­fii, kon­cen­t­ro­va­ně sle­du­je pro­ces tvor­by. Bude na něj muset násled­ně navá­zat. Po zkouš­ce diva­del­ní totiž nastu­pu­jí ve ved­lej­ším sále s vel­kým zrca­dlem taneč­ní­ci, aby pro dílo roz­ví­je­li barok­ní cho­re­o­gra­fii pří­mo na místě.

Coll­ben­ka – z nou­ze při­šla ctnost
Ope­ru Arsil­da Anto­nia Vival­di­ho vybral původ­ně Vác­lav Luks, když ho Národ­ní diva­dlo v Pra­ze oslo­vi­lo po úspě­chu Rinal­da a Mys­li­več­ko­vy ope­ry Olym­pi­a­de k dal­ší spo­lu­prá­ci. Dokon­ce samo při­šlo s nápa­dem spo­lu­pra­co­vat na ope­ře s Davi­dem Rado­kem. Vác­lav Luks s tím nad­še­ně sou­hla­sil. „S Davi­dem Rado­kem jsme od začát­ku na stej­né vlně. Máme stej­nou posed­lost během zkou­še­ní. Říkal jsem si, jest­li ten pla­men během let neo­pad­ne, ale David Radok, kte­rý je o dost star­ší, mě inspi­ru­je tím, že je stá­le stej­ně dyna­mic­ký,“ říká Vác­lav Luks o jejich spo­leč­ném napo­je­ní. A tak zača­ly pří­pra­vy, roz­jed­na­ly se spo­lu­prá­ce se zahra­nič­ní­mi kopro­dukč­ní­mi diva­dly. Pak se ale změ­nil vítr a Národ­ní diva­dlo náh­le o ope­ru ztra­ti­lo zájem. Oheň Vác­la­va Luk­se a Davi­da Rado­ka už byl ale roz­žeh­nut a tak se oba muži roz­hod­li ope­ru dokon­čit jako nezá­vis­lou pro­duk­ci. Neby­lo kde zkou­šet, a tak z nou­ze vze­šla ctnost. Colle­gi­um 1704 našlo pro­stor, kte­ré při­pra­vi­lo ke zkou­še­ní a vznik­la Coll­ben­ka 1704, kte­rá bude ke zkou­še­ní v budouc­nu slou­žit i dal­ším uměl­cům. Pre­mi­é­ra ope­ry, kte­rá je jak jinak než o mezi­lid­ských vzta­zích, se nako­nec ode­hra­je v Bra­ti­sla­vě na scé­ně Slo­ven­ské­ho národ­ní­ho divadla.

Lež a prav­da můžou být stej­né bar­vy
„Pří­běh Arsil­dy je o lži, o před­stí­rá­ní, o rela­ti­vi­zo­va­né prav­dě, o tom, že kaž­dý hra­je na něko­ho jiné­ho něja­kou hru a hra­je jí pro svůj vlast­ní pro­spěch. V ope­ře se něko­li­krát opa­ku­je – Chci si uží­vat, ale chci si uží­vat bez závaz­ků! Dělat si co chci a na všech­no se vykaš­lat, to je v naší době hod­ně aktu­ál­ní téma,“ vyprá­ví David Radok, kte­rý chce z ope­ry prá­vě onu aktu­ál­ní vytáh­nout. „Když se podí­vá­me na tis­ko­vé­ho mluv­čí­ho Trum­pa, kte­rý nazý­vá lež alter­na­tiv­ní­mi fak­ty a pak na naše­ho pana pre­zi­den­ta, kte­rý řek­ne o někom lež, je za to odsou­zen a neo­mlu­ví se za to, tak vidí­me, že žije­me v době, kte­rá je plná pře­tvá­řek. V ope­ře je jed­na věta — Lež a prav­da můžou být stej­né bar­vy. Ta věta mi dala celou kon­cep­ci.“ David Radok pak vzpo­mí­ná i na dal­ší­ho naše­ho pre­zi­den­ta. I jeho hlav­ní­mi téma­ty jsou prav­da a lás­ka. „Být prav­di­vý sám k sobě a las­ka­vý k bliž­ní­mu své­mu, to jsou jedi­né hod­no­ty, pro kte­ré má smy­sl žít.“

Dob­rá ope­ra vyprá­ví o lidech
V Coll­ben­ce půso­bí celé dílo vel­mi aktu­ál­ně, sko­ro mě až mrzí, že se bude hrát opět ve zla­tě se lesk­nou­cích diva­del­ních a oper­ních domech a ne tady v chlad­ném stro­hém pro­sto­ru, kte­rý mu dodá­vá ost­rý, avšak civil­ní nádech. Aktu­ál­nost a prá­ce s barok­ním odka­zem jsou pro celý pro­ces tvor­by zají­ma­vý­mi zdro­ji i mantinely.

„Není potře­ba vzka­zo­vat pub­li­ku čer­no­bí­lé zprá­vy, mani­pu­lo­vat jím, sdě­lo­vat něco, co chci osob­ně sdě­lit. Úcta k auto­ro­vi, k lib­re­tisto­vi je tak vel­ká, že se sna­ží­me sdě­lit, to, co do díla vlo­žil,“ tvr­dí Vác­lav Luks, ale dodá­vá „Záro­veň ale barok­ní hud­ba počí­tá s tím, že si s ní bude­me hrát. Napří­klad zápis napří­klad v reci­ta­ti­vů je vel­mi zkrat­ko­vi­tý a neu­vá­dí přes­ně jaké nástro­je bassa con­ti­nua mají být pou­ži­ty. Není zapo­tře­bí si brát něja­kou dal­ší svo­bo­du, pro­to­že ta je tady téměř bez­bře­há.“ Ces­tu od baro­ka k sou­čas­nos­ti pro­jdou i kos­týmy. Taneč­ní­ci začí­na­jí v opu­lent­ních barok­ních šatech, s paru­ka­mi na hla­vách. Postup­ně se však vše ose­ká­vá a zjed­no­du­šu­je. Čis­tý meta­fy­zic­ký pro­stor posky­tu­je mno­host inter­pre­ta­cí. Na zad­ní stě­ny se budou pro­mí­tat kolá­že obra­zy sou­čas­né­ho uměl­ce Iva­na The­i­me­ra, kte­rý je však vytvo­řil na na moti­vy barok­ních děl. „Dělat imi­ta­ci baro­ka je úpl­ná blbost. Nemů­že­te imi­to­vat něco, co není sou­čás­tí vaše­ho život­ní­ho tem­pa. Dob­rá ope­ra není vázá­ná na kon­krét­ní dobu. Dob­rá ope­ra vyprá­ví o lidech,“ nava­zu­je na Vác­la­va Luk­se David Radok.

Taneč­ní­ci nejsou pou­hou ilu­stra­cí
Andrea Milt­ne­ro­vá spo­lu­pra­co­va­la s Colle­gi­em 1704 již dří­ve, napří­klad na ope­ře Rinal­do. Když se na ní dívám, s jakou grá­cií, přes­nos­tí a pocti­vos­tí před­tan­ču­je kro­ky taneč­ní­kům, chá­pu, proč je v oblas­ti barok­ní­ho tan­ce tak oce­ňo­va­nou uměl­ky­ní. Pro­to­že mají taneč­ní­ci v Rado­ko­vě poje­tí nejen deko­ra­tiv­ní cha­rak­ter, ale podí­le­jí se na pro­mě­ně celé este­ti­ky díla, musí se tanec zce­la pro­stou­pit nejen s hudeb­ní, ale i s diva­del­ní akcí. Mno­ho scén vzni­ká v pro­ce­su tvor­by, úko­ly pro cho­re­o­gra­f­ku se rodí a ona na ně musí fle­xi­bil­ně rea­go­vat. „Pro­to­že v Pra­ze není mno­ho barok­ních taneč­ní­ků, vybra­la jsem taneč­ní­ky, kte­ří jsou tvo­ři­ví a schop­ni impro­vi­za­ce. Vědě­la jsem, že zvlád­nou barok­ní styl. Na začát­ku led­na jsme pro­šli workshop barok­ní­ho tan­ce, aby taneč­ní­ci pocho­pi­li barok­ní styl, vyjá­d­ře­ní těla. Pra­co­va­li jsme s barok­ní hud­bou a budo­va­li si s ní vztah. Člo­věk, kte­rý tan­čí barok­ní tanec musí hod­ně rozu­mět hud­bě. Může­te se tedy těšit na Dano Rač­ka, Tere­zu Hra­díl­ko­vou, Luká­še Homo­lu, Mar­kétu Jan­do­vou, Janu Vrá­nu a hereč­ku Annu Kukučkovou.“

Na Slo­ven­sku, ve Fran­cii a v Lucem­bur­sku
Z industri­ál­ní Coll­ben­ky, kdy už se zkou­še­lo napl­no od pon­dě­lí do sobo­ty, se sou­bor pře­mis­ťu­je na Slo­ven­sko. Lesk Slo­ven­ské­ho národ­né­ho diva­dla posky­tu­je dílu jiné kuli­sy, ale lid­ský pří­běh a oheň tvůr­ců tu zůstá­vá. Zkou­še­jí­cí se roz­rost­li o orchestr. David Radok, o kte­rém Vác­lav Luks tvr­dí, že má při zkou­še­ní sebez­ni­ču­jí­cí ener­gii, se věci oddá­vá zce­la. Urči­tě to bude stát za to. A tak se vydej­me za tím­to výraz­ným umě­lec­kým poči­nem vydej­me do zahra­ni­čí, když v Pra­ze pro něj pro­stor nenašli.

Arsil­da, Anto­nio Vival­di, pre­mi­é­ra: 9. 3. 2017, Slo­ven­ské národ­né diva­dlo, Bratislava.

dal­ší před­sta­ve­ní:
Opé­ra de Lille: 19.5., 21.5., 23.5.
Grand The­a­t­re de Luxem­bourg: 31.5., 2.6
The­a­t­re de Caen: 13.6., 15.6.
Opé­ra Royal de Ver­sailles: 23.6., 25.6.

ÚČINKUJÍ:
Arsil­da: Oli­via Ver­me­u­len
Lisea:Lucile Richar­dot
Barzane:Kangmin Jus­tin Kim
Tame­se: Fer­nan­do Gui­marães
Cisar­do: Lisan­dro Aba­die
Mirin­da: Len­ka Máči­ko­vá
Nican­dro: Hele­na Hozo­vá
Taneč­ní­ci: Jana Vrá­na, Mar­ké­ta Jan­do­vá, Tere­za Lene­ro­vá-Hra­dil­ko­vá, Daniel Raček, Lukáš Homo­la, Anna Kukuczková