Menu

Vidět a slyšet vše, ale s dostatečným rozestupem – Festival NASTEVŘENO 2021

Vidět a slyšet vše, ale s dostatečným rozestupem – Festival NASTEVŘENO 2021
foto: Bettula Huclová

Kulturní centrum Moving Station nastevřelo v Plzni letní festivalovou sezónu. Možná se teď ptáte, cože to udělali? Místní publikum rozumí, mimo plzenští si místo specifického výrazu dosadí „otevřeli, pootevřeli“. Od 27.-30. května se do veřejného prostoru města Plzně vrátil festival nového divadla a performance NASTEVŘENO. Lepší zahájení festivalové sezóny bych po dlouhé koronavirové odmlce hledala těžce. Akce každoročně „pootevírá“ nejen festivalovou sezónu, léto a veřejný prostor, ale zároveň je „otevřen“ mladým začínajícím umělcům. Hlavní (offline) program se odehrával v různých částech centra Plzně a okolí Moving Station na Jižním Předměstí. Stejně nabitý byl i online program, který nabídl divákům festivalovou videotéku představení od divadelních a tanečních souborů z celého Česka. Třetí částí festivalu byly výstavy, rozmístěné převážně v okolí Moving Station.

Každý festivalový divák zná tu neodolatelnou touhu vidět a zažít všechno, což se ale většinou nezdaří. Bohužel, ani mně. V následujících odstavcích tedy nabídnu reportážní výběr toho, jak jsem si festivalový program sestavila já.

Tohle jsem si vždycky chtěl zkusit
Festival sice oficiálně zahájila performance Manifest tance před budovou nádraží na Jižním Předměstí, ale můj divácký program začal o den později na audio walk performance Hang out Elišky Brtnické. Tato velmi výrazná novocirkusové artistka, tanečnice a performerka, ve své nejnovější tvorbě tématizuje dialog s veřejným prostorem. Zatímco premiéra proběhla v pražském KD Mlejn, kde diváci se sluchátky pozorovali Brtnickou na střeše budovy, v Plzni ji diváci mohli zpozorovat na Anglickém nábřeží nebo na mostech Milénia a železničním. Zasazením daleko od divadelních budov, se dialog navázaný s veřejným prostorem, o jeho bezpečnosti a stanovených normách, ještě prohloubil. Kdo někdy nechtěl přeskočit zábradlí a jít prozkoumat pilíře mostu z blízka? Z ne jedněch diváckých úst zazněla věta: „Tohle jsem si vždycky chtěl vyzkoušet.“. Více se o premiéře dočtete v mojí recenzi ZDE.

Blíže centru Plzně následně navázalo Divadlo Continuo se zkrácenou verzí inscenace Hic Sunt Dracones. S pozměněnou příhodnou větou v názvu „tady žijí draci“, která se zapisovala do neprozkoumaných míst v mapách, se i tři velmi specifické postavy bez hlavy v dlouhých kabátech, vydaly prozkoumávat své okolí. Děsivé bytosti z jiného světa, se postupně měnily spíše v přátelská stvoření se sklonem ke kleptomanství. Bohužel, nemohu posoudit nakolik se festivalové představení liší od své „plné verze“. I tak bych zmínila precizní práci s tělem a gestem performerek, které se musely obejít bez mimických prostředků, stejně jako dramaturgii jednotlivých situací, gagů a práci s prostorem. Performance ovšem nebyla jasně uzavřena, což ale mohlo zapříčinit právě její zkrácení.

Posledním pátečním festivalovým zážitkem byla show PiNKBUS na ulici před Moving Station. PiNKBUS nese znaky kabaretu, varieté i burlesque. Tvůrci navázali na silnou tradici jakožto fenoménu queer kabaretů. Divokým plzeňským večerem provázely dvě moderátorky, které provokacemi připravovaly publikum na stále zářivější a odvážnější výstupy jednotlivých drag queens. Publikum mohlo obdivovat opravdové noblesní královny s dokonalým make-upem a oslnivým kostýmem a zároveň gradující komiku v jejich skečích. Díky vystrčení show před Moving Station na vcelku rušnou ulici, docházelo během večera k interakcím, které by se v uzavřeném klubu neudály – počínaje kolemjdoucí maminkou dvou malých dětí, která díky své nadšené čtyřleté dceři, shlédla téměř celou drag show, až po pohoršenou starší paní, která několikrát přešla kolem a nesouhlasně kroutila hlavou. I díky tomu, se skupině umělců podařilo dostát jednomu ze svých cílů – otevřít diskusi o sexualitě, nahotě, kultu krásy a společenských normách.

Nasaď si sluchátka a poslouchej
Sobotní program zahájila na Moving Station Alyssa Dilland se svou hudební performance. Tu provázela série různých „katastrof“ počínaje zvučením, kdy omylem zmáčknutá tlačítka na jejím keyboardu vydávala nechtěné zvuky, což poté provázelo celou show. Její hudební talent a oslňující hlas tyto technické „nehody“ vyrovnávaly, přesto, na celém vystoupení zanechaly nechtěný pocit zbytečně podceněné přípravy. „Koronavirová verze“, uvedená na festivalu show patrně vůbec neprospěla.

Mé další kroky vedly zpět do centra města, kde jsem narazila na velmi mladou skupinu PES5 a jejich výtvarnou performance v pohybu. Skupina pěti performerů složená ze studentů ateliéru malby fakulty designu a umění na Západočeské Univerzitě v Plzni tématizovala blízké setkání, která se udála jen na malý moment a poté pominula. Anebo vůbec neproběhla. Celkové vyznění performence doplnil fakt, že ji skoro nikdo neviděl. Krom dvou fotografů a jednoho diváka, skupinu nenápadně a rychle obkreslující navzájem svá těla, nikdo aktivně nesledoval. Po performerech zbyly jen obrysy jejich těl namalované křídou. Vzájemné setkání s nimi tedy možná proběhlo, ale minulo se v čase.

Mezitím, se na náplavce řeky Radbuzy, pod mostem U Jána, odehrála předpremiéra performance Michaely Daškové This is not about me! Projekt tří spolupracujících umělkyň – Michaely Daškové, Cécile da Costa a Mariky Smrekové tématizuje klišé v politice – předvolební kampaně, plané sliby a plytké fráze. Před publikum předstoupila žena v bílé košili, černých kalhotách, kravatě a hlavovým mikrofonem. Jako bezelstný businessman či telefonní operátor, nám s lehkou úklonou nabízela své slovo a pravdu. Svůj produkt. Z líbivého a klidného proslovu se ale postupně stávala křečovitá a groteskní parodie. Slova se jí zadrhávala, opakovala, vyvracela dříve řečené teze. Performerka svůj proslov začala v angličtině, následně přešla do češtiny a němčiny. Jazyk ale není podstatný, je jen ilustrací toho, že politické tlachy jsou nadnárodní záležitostí. Proslov pomalu začíná prosakovat i do těla. Věty ho patřičně modelují, pod jejich tíhou sebou škube a prohýbá se. Práce s mluvený projevem a důrazem na jednotlivé myšlenky je dokonalá. Dašková ho precizně doprovází gestem, které podtrhuje celkové vyznění této absurdní situace. Jako pomyslnou třešničkou na dortu je opět skvěle zvolené herní místo. Pod mostem se nám (jakoby mimochodem) dokončuje závěrečný obraz proměny úspěšného a líbivého politického lídra, na pochybného podomního obchodníka se sliby a frázemi, které se nikdy nevyplní.

Další festivalové dění pokračovalo jen o pár kroků dál na soutoku Mže a Radbuzy, kde uprostřed parku soubor Le Cabaret Nomade rozložil své kočovné divadlo pro jednoho diváka. Čtyři performeři umístění zády k sobě v kruhu, s malou skříňkou na břiše, si po jednom zvali přihlížející, aby se posadili na připravenou židli naproti nim. Diváci dostali sluchátka a jen pro ně se otevřela skříňka a odhalila tak příběhy slečny, která se zamilovala do cirkusáka, další o nadějném cyklistovi nebo holčičce, co se snaží najít své kořeny. Nejvíce mě dojal příběh o milované babičce, který vypráví její vnučka. Hrací skříňka, ve které se příběh odehrával, měla podobu zmenšeniny staré almary, která postupně pootevřela všechny šuplíky, ukrývající bylinky, zázračné sirupy proti kašli, dětské kresby a vzpomínky. La Cabaret Nomade jako vypravěč příběhů a tvůrce intimní magické atmosféry opět nezklamal.

Poslední položkou na sobotním programu byl experimentální projekt Reproduktor galaxie komplexu. Park u Mlýnské strouhy po dobu konání akce pokrýval wifi signál a návštěvníci si na svých telefonech mohli vyhledat stránku s audionahrávkou a následovat pokyny k pohybu, zastavení či pozorování okolí. Louka se zaplnila přibližně dvaceti náhodnými účastníky, kteří společně vytvořili podle audio návodu prostorovou kompozici. Po doznění nahrávky rozpadla a její aktéři se rozutekli do všech koutů Plzně.

Vydat se na cestu
Festivalová neděle začala na stromě ve Smetanových sadech. Novocirkusový projekt s názvem Hnízdo na nitkách umělecké skupiny Fysio ART tematizuje, jaké to je poprvé opustit ochranářskou náruč mámy a vzlétnout. K vyprávění velmi volného příběhu využívali tvůrci novocirkusové disciplíny, které zde lze vnímat jako zástupné symboly. Závěsný kruh tu představoval bezpečný prostor vajíčka, naopak závěsná šála symbolizovala svobodu, dospělost a roztažení křídel. Velmi citlivě tvůrci pracují i s interaktivitou, v rámci které se dětská participace stala klíčem k závěrečné pointě (malé ptáče se musí osamostatnit a vzlétnout, protože máma už má v hnízdě jiná malá ptáčata).

Poslední dvě performance se odehrály opět na Moving Station. První z nich, Zrcadlová stezka od Ka3Ka3 se skládala z několika zastavení na krátké cestě napříč nádražím. Postava průvodkyně v upnutém kostýmu a se zrcadlovými brýlemi na hlavě, postupně ukazovala účastníkům performance cestu z lesklých ploch, zrcadel různých velikostí a v neposlední řadě, odraz ve vodě. Cesta se odehrála v tichu a pomalém meditativním tempu. Navazování kontaktu s divákem bylo minimální. Jednalo se patrně o pouť, kterou každý musel absolvovat sám.

Závěrečná performance s názvem Není to hračka od skupiny SZ2 taneční grupa, se nesla v cela opačné energii. Od první části, ve které performerka Barbora Rokoszová cupitala přes nástupiště v kostýmu z plyšáků, přes další s velmi jednoduchých objektovým divadlem, nekončící taneční smyčku s variujícím tempem až po úplný závěr v hlíně. Má první asociace k těmto složeným velmi vizuálně i stylově odlišným částem, směřovaly k různým etapám života. Obaleni plyšáky si bezstarostně užíváme dětství, pak přichází první interakce (žvatlající plyšáci do mikrofonu), dospělost v podobě nekonečné smyčky, kterou přeruší až smrt. Choreografie představila divákům nápaditý pohybový materiál, kterým dokázala performerka svým výrazným projevem vyplnit celý prostorem vlakového nástupiště na Moving Station. SZ2 taneční grupa (pro mě zcela nový objev) si rozhodně zaslouží patřičnou pozornost.

Na správném místě, ve správný čas
Všechny performence festivalu NASTEVŘENO byly umístěny do vhodně míst, což vždy není u venkovních festivalových produkcí samozřejmostí. Zvolené lokace performance doplňovaly nebo jim přidávaly novou významovou rovinu (například performance This is not about me!). Krom místa, bych vyzdvihla i dramaturgii festivalu, která představila divákům přední české umělce současné tvorby (Elišku Brtnickou, Divadlo Continuo, soubor Le Cabaret Nomade, či skupinu FyzioART), ale i novou nastupující generaci umělců (PES5, Michaela Dašková, SZ2 taneční grupa). Z festivalu NASTEVŘENO odjíždím nadšená a rozhodně se po letošku zařadil do mého hledáčku zájmu, stejně tak jako jeho organizátoři v Moving Station.

 

Festival NASTEVŘENO 2021

Eliška Brtnická: HANG OUT
Koncept, performance, scénografie: Eliška Brtnická
Scénář: Eliška Brtnická, Viktorie Knotková
Voice-Over: Tereza Hofová
Dramaturgická spolupráce: Viktorie Knotková
Supervize: Stéphanie N’Duhirahe
Sound design: Roman Džačár, Stanislav Abrahám
Premiéra: 10. 9. 2020

Divadlo Continuo: HIC SUNT DRACONES
Koncept a režie: Pavel Štourač
Výtvarný koncept, scénografie: Helena Štouračová a Pavel Štourač
Hudba / Sound design: Jakub Štourač
Premiéra: 13. 6. 2020

PLAYboyz: PiNKBUS
Koncepce: Martin Talaga
Účinkující: La Cuntessa, Venice, Alyssa Dillard, Radim Klásek, Chlorophyll von Needle, Tonic Garbàge, Just Karen, Hayley The Strange, Eliška Soukupová, Camilla

Michaela Dašková: THIS IS NOT ABOUT ME!
Koncept, performer: Micha Ela Dašková
Hlasové a pohybové vedení: Cécile da Costa
Dramaturgie a režijní spolupráce: Marika Smreková

Le Cabaret Nomade: KABINET PAMĚTÍ
Koncept, režie: Aude Stulírová Martin
Dramaturgická spolupráce: Šimon Peptic
Scénografie, výroba, technická podpora: Drahomír Stulír

Ostružina: REPRODUKTOR GALAXIE KOMPLEXU
koncept, tvorba: Barbora Látalová, Zden Brungot Svíteková
ve spolupráci s: Romana Packová

Fysio ART: HNÍZDO NA NITKÁCH
Koncept, režie: Hana Strejčková
Hudba: živě Ester Valtrová a Matouš Hamerník
Tvorba a interpretace: Veronika Smolková, Hana Strejčková

SZ² taneční grupa: NENÍ TO HRAČKA
Choreografie/Choreogaphy: Eduard Adam Orszulik
Tančí/Dancer: Barbora Rokoszová

 

Kateřina Korychová

Bakalářské studium ukončila na oboru Divadelní věda na FF UK prací Dramaturgie českého nového cirkus – Tvorba Elišky Brtnické v roce 2019. V současné době pokračuje v navazujícím magisterském studiu na katedře Divadelních a filmových studií na FF UP. Praxi získává psaním recenzí a textů pro internetový magazín Taneční aktuality, Cirqueon – centrum pro nový cirkus a Divá báze. V roce 2019 se stala součástí elévského programu Českého rozhlasu a kulturní sekce studentského radia UP AIR.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?