Sám v té džungli neobstojíš

„Naše stra­vo­va­cí návy­ky, naše kon­flik­ty a naše sexu­a­li­ta jsou výsled­kem způ­so­bu, jakým naše mysl lov­ců a sbě­ra­čů inter­a­gu­je s naším sou­čas­ným postin­dustri­ál­ním pro­stře­dím, s vel­ký­mi měs­ty, leta­dly, tele­fo­ny a počí­ta­či. Toto pro­stře­dí nám posky­tu­je více mate­ri­ál­ních zdro­jů a del­ší živo­ty než těm v jaké­ko­li před­cho­zí gene­ra­ci, ale čas­to se cítí­me odci­ze­ni, v depre­si a pod tla­kem. Abychom pocho­pi­li proč, evo­luč­ní psy­cho­lo­go­vé tvr­dí, že se musí­me pono­řit do svě­ta lov­ců a sbě­ra­čů, kte­rý nás for­mo­val, do svě­ta, kte­rý pod­vě­do­mě stá­le ješ­tě obýváme.”

Tohle píše izra­el­ský autor Yuval Noah Hara­ri v kni­ze Sapi­ens – struč­ná his­to­rie lid­stva (str. 45). Jeho kni­ha se hned po vydá­ní sta­la best­selle­rem. Při­bli­žu­je čti­vou for­mou naši evo­lu­ci a pod­ně­cu­je čte­ná­ře k pře­mýš­le­ní o tom, odkud pochá­zí­me a kam jde­me. Cho­re­o­gra­fa Vác­la­va Kune­še dílo inspi­ro­va­lo zrov­na tak a roz­ho­dl se vzít svou nově zkon­so­li­do­va­nou sku­pi­nu 420PEOPLE do svě­ta lov­ců a sbě­ra­čů, do džun­gle, kde obsto­jí jen ti nejsilnější.

Pan­the­ra je rod koč­ko­vi­tých šelem. Před­stav­te si nej­vět­ší koč­ky živo­čiš­né říše – Tyg­ra, Lva, Levhar­ta, Jagu­á­ra a Irbi­se. Taneč­ní­ků je pět stej­ně jako těch­to koček. Jejich pro­střed­nic­tvím v sobě obje­vu­je­me pod­sta­tu toho­to bojov­né­ho zví­ře­te – pudo­vost a divo­kost. Tyhle vlast­nos­ti v sobě ukrý­va­jí i všich­ni taneč­ní­ci — Fran­ce­s­ca Aman­te, Fan­ny Barroquère, Vero­ni­ka Tököly, Filip Sta­něk a Vik­tor Kon­va­lin­ka (jako jedi­ný netan­čil v loň­ské cho­re­o­gra­fii The Watcher). Jsou to výraz­né osob­nos­ti z rodi­ny „Homo cha­risma­ticus“, nicmé­ně jako sku­pi­na koexis­tu­jí vel­mi homo­gen­ně jako oprav­do­vá smeč­ka. Jejich fyzic­ký pro­jev je ze stej­né říše – vel­mi silo­vý, ohni­vý, živo­čiš­ný, stej­ně jako zemi­tý. Ačko­li jen pře­chá­zí po jeviš­ti kde­si v rohu, cítí­me jejich sto­pro­cent­ní pří­tom­nost. Jsou jako drav­ci vždyc­ky při­pra­ve­ni sko­čit po nepří­te­li. Neko­neč­ný pro­ces boje o pře­ži­tí je totiž prin­ci­pem evo­lu­ce a záni­ku a vzni­ku pří­rod­ních dru­hů, o kte­rých je i kni­ha Sapi­ens.

Celé jeviš­tě je po obvo­du orá­mo­va­né sítě­mi s vel­ký­mi oky (včet­ně pomy­sl­né čtvr­té stě­ny). Taneč­ní­ci se v ní pohy­bu­jí jako v kle­ci, než se v jeden moment divo­ce roz­běh­nou na divá­ky a s řevem před­ní část sítě strh­nou. V čer­ných tíl­kách a širo­kých kalho­tách, na nichž jsou občas naši­té střap­ce – by měli půso­bit exo­tic­ky jako Indi­á­ni v džun­g­li. Tro­chu odji­nud – jak z něja­ké par­ty – půso­bí masky/škrabošky ve tva­ru pan­tera, kte­ré mají na očích.

Na sítích visí dře­vě­né tyče. Taneč­ní­ci se na ně vyhoup­nou jako zví­řa­ta na bidýl­ka v ZOO. S prud­kým bea­tem hud­by jim kles­ne hla­va a jejich trup se uvol­ní jako­by je prá­vě někdo postře­lil. Napří­klad Filip Sta­něk se ocit­ne zaklí­ně­ný mezi množ­stvím tyčí, ale pak z nich tyčí sta­ne také zbraň. Taneč­ní­ci totiž v prů­bě­hu zkou­še­ní absol­vo­va­li workshop bojo­vé­ho umě­ní Sys­te­ma s hole­mi. Tyče berou do ruky jako mistři bojo­vé­ho umě­ní (spe­ci­ál­ně Vik­tor Kon­va­lin­ka s oho­le­nou hla­vou půso­bí jako Sha­o­lin­ský mnich). V kou­ři se pohy­bu­je jas­ně a dyna­mic­ky. S jis­to­tou zvlá­dá prs­to­klad, když si tyč přen­dá­vá mezi paže­mi. Kaž­dý pře­val i kop má sto­pro­cent­ně pod kon­t­ro­lou. Jeho pohled je vědo­mý, upře­ný, tělo jed­not­kou, kdy jeden pohyb nava­zu­je s napros­tou samo­zřej­mos­tí na dru­hý. Pohy­bu­je se muž­ně, přes­to však měk­ce. Stej­ný­mi kva­li­ta­mi při­ta­hu­jí pozor­nost divá­ka i ostat­ní tanečníci.

Ve fas­ci­nu­jí­cím obra­zu se jejich těla sla­dí v jeden orga­nis­mus. Sto­jí nad sebou a jejich paže se pro­po­jí v kle­pe­ta vel­ké­ho zví­ře­te. Ne, že bychom nic podob­né­ho ješ­tě nevi­dě­li, , někte­ré aran­že i ze star­ších děl Vác­la­va Kune­še, se stří­da­jí v dyna­mic­kém tempu.

Insce­na­ce gra­du­je, taneč­ní­ci se pohy­bu­jí po čtyřech jako zví­řa­ta, tan­čí syn­chro­ni­zo­va­ně i po dvo­ji­cích, až do momen­tu, kdy se dosta­nou pod síť. Na tuhle situ­a­ci může­me apli­ko­vat vizi postin­dustri­ál­ní­ho pro­stře­dí, o kte­rém mlu­ví Hara­ri. Hud­bu dik­tu­je tech­no. A taneč­ní­ci lape­ní v síti začnou trsat jako by je najed­nou opus­ti­ly všech­ny pudy a vygu­mo­va­li si hla­vy. V jaké jsme to teď fázi evo­lu­ce? Mezi těmi vel­ký­mi měs­ty, leta­dly, tele­fo­ny a počí­ta­či? Bohu­žel tenhle moment, kte­rý by mohl být sil­ný, mož­ná i tragi­ko­mic­ký, taneč­ní­ci pře­hrá­va­jí a je až ško­da, u divá­ků vzbu­zu­jí smích.

Závě­rem Pan­the­ry je pak duet muže a ženy, kte­rým Vác­lav Kuneš říká to, co autor Hara­ri — že abychom obstá­li, nemů­že­me zůstat v téhle džun­g­li sami. Duet ale bohu­žel trvá nepo­měr­ně dlou­ho opro­ti tomu, jak jsou dlou­hé ostat­ní čás­ti insce­na­ce. A hlav­ně — chy­bí mu potřeb­ná inti­mi­ta, lás­ky­pl­nost, něha, ener­ge­ti­zu­jí­cí vib­ra­ce mezi dvě­ma bytost­mi, lid­skost, a tak nám uni­ká ta nej­dů­le­ži­těj­ší zprá­va. Že totiž to, co bylo už v době lov­ců a sbě­ra­čů pro lid­stvo a jeho vývoj nej­pod­stat­něj­ší, byla huma­ni­ta, lid­skost a vyja­d­řo­vá­ní emo­cí. A to je pro tako­vou ener­gií kypí­cí cho­re­o­gra­fii s prvotříd­ní­mi taneč­ní­ky a skvě­lým roz­jez­dem ško­da. Svou sílu totiž roz­hod­ně má.

420PEOPLE
PANTHERA
Cho­re­o­gra­fie: Vác­lav Kuneš
Tan­čí: Fran­ce­s­ca Aman­te, Fan­ny Barrou­quère, Vero­ni­ka Tököly, Filip Sta­něk, Vik­tor Konvalinka
Hud­ba: Jan Šikl
Kos­týmy: Olo Křížová
Scé­no­gra­fie: Hynek Dřízhal
Light design: Michal Kříž