Menu

Top 3 Báry Kašparové z Kiosku 2018

Top 3 Báry Kašparové z Kiosku 2018
foto: archiv festivalu Kiosk

Již desetiletý žilinský Kiosk je jedním z těch festivalů, kde se sejdou všichni. Tvůrci i kritici, teoretici i performeři, zkrátka všichni, kteří se v česko-slovenském (nebo klidně slovensko-českém) prostoru soustředí na „nové“ autorské divadlo. Navzdory tomu, jak progresivní tvůrci se na festivalu objevují a jak nápaditě organizátoři zpracovávají letošní téma „proces“ a sestavují program nejen z pozvaných performancí, ale i workshopů a řady diskuzí a přednášek, zůstává festival poněkud uzavřený v prostoru Stanice, aniž by výrazněji pronikal do města samotného. Zdá se mi, že postupem času ztrácí takový formát „pouhého setkávání zasvěcených“ pro divadelní festivaly smysl. Tím, že se divadlo v současné době ustanovuje jako záležitost elit, rapidně vzrůstá i nutnost divadlo obhajovat před zbytkem společnosti. Avšak mnohem perspektivnější než přesvědčovat většinovou společnost, aby se zajímala o divadlo (či kulturu obecně), je měnit nastavení uvnitř kulturou zaujaté společenské vrstvy tak, aby se více otevírala okolnímu světu a brala za jeho utváření zodpovědnost. Není tedy problém v setkávání, ale v jeho účelu

1. Viktor Černický: PLI
Jedním ze tří projektů, otevřených veřejnosti jako praktická tanečně-pohybová dílna, byl vedle The Touch of the Open Jara Viňarského a konceptuální Somy Martina Talagy (Taneční inscenace roku České taneční platformy 2018) projekt PLI klauna a tanečníka Viktora Černického. Tvůrci ke svému work-in-progress nebo k již hotové performanci přizvali ke spolupráci patnáct účastníků workshopu různých zkušeností i věku, aby tak nahlédli své dílo z jiné perspektivy. Tímto work-in-progress jako by Černický potvrzoval osobitý tvůrčí styl, který předeslal před dvěma lety v absolventském sólu Parolapolea (které bylo prezentováno a oceněno zahraniční rezidencí na České taneční platformě 2017). Performanci PLI, tvořenou jako sólo, na Kiosku s šestnácti performery, postavil opět na zkoumání zdánlivě jednoduchého vztahu těla a objektu, scénických možností a filozofického rozměru práce s rovnováhou. Na mírně vyvýšené čtvercové ploše 25 krát 25 metrů v rozlehlém prosvětleném prostoru Nové synagogy obklopené ze všech stran na zemi sedícími diváky se Černický bez zastavení pohybuje pomocí přešlapování v neměnném tempu i rytmu. Po čtverci bez ustání přemisťuje konferenční židle. Různě je staví na sebe, přenáší z jedné strany na druhou, staví je nohama vzhůru či je pokládá na bok, až jeho sysifofské konání dospěje ve stavbu věže   téměř ze všech židlí. Tento moment však nepředstavuje očekávaný vrchol perfomance, neboť tuto věž, která se jen tak tak nezhroutí, začíná hned zase rozkládat. K Černickému se tak postupně přidávají další mezi diváky sedící performeři. Dodržují na ploše stejné pravidlo pohybu rytmického přešlapování a naplňují zdánlivě bezúčelnou manipulaci s židlemi. Silně existenciální momenty představuje napětí mezi harmonií pohybujícího se, pracujícího těla a „disharmonií“ statického materiálu, v tomto případě židlí. U velice často nestabilních novostaveb hrozí katastrofální zhroucení. Na Kiosku byla performance ukončená potleskem diváků. Kam má toto zkoumání řádu a chaosu, živého organismu a neživých předmětů dospět, se musí ještě ukázat.

2. Zden Brungot Svíteková: Geste-action
Jakými zákonitostmi se řídí tanec ve vztahu k hudbě a jak lze vytvořit choreografii jako partituru, se zabývala slovenská performerka a choreografka Zden Brungot Svíteková. Výsledná pohybová kompozice Geste-action vzniká během představení na základě určujících impulsů slov na papírových lístečcích volně rozmístěných po prostoru blackboxu a jednotlivých tónů vyluzovaných hudebníkem (Emanuele Palumbo) na saxofon. Tanečnice dekomponuje svůj tanec na jednotlivé pohyby připomínající svou jednoduchostí principy avantgardní biomechaniky. Princip tvorby choreografie, který se zrcadlí i v trajektoriích, které křídou nakreslila performerka na podlahu, zase odkazuje na velmi racionální choreografické systémy Merce Cunnighama či Williama Forsytha. Svíteková tematizuje tanec jako formu rozkročenou mezi živelností asociativního pohybu, reagujícím na náhodný impuls, a racionálností řídícího principu choreografie, tedy „psaní tance“. Útroby choreografického procesu lze pozorovat rozložené na jednotlivé součástky, gesta a pohyby, jako při pohledu do ústrojí nějakého složitého mechanismu, třeba soukolí orloje. Tím, že směr a kvalitu pohybu určuje náhoda, performance přesně vystihuje podstatu choreografické tvorby. Technicky dokonalý tanec se stane uměním až ve chvíli, kdy se choreograf či tanečník podvolí naopak těm tvůrčím vlivům, které ve své podstatě nikdy nesmí ovládnout, neboť jinak ztratí svůj smysl.

3. György Ligeti, Orchestr BERG: Poéme Symphonique For 100 Metronomes
V současnosti se stále více otvírá poměrně staré téma performativní funkce hudby. Mimo jiné se tato myšlenka stala klíčovou i pro letošní festival Hear me! pořádaný italským hudebníkem Eliou Morettim. Orchestr BERG pod vedením Petera Vrábela se na české scéně etabloval jako inovativní hudební těleso, které se věnuje převážně hudbě 20. století, tudíž občas uvádí i velmi experimentální kusy. Poéme Symphonique pro 100 metronomů z roku 1962 maďarského skladatele Györga Ligetiho patří k dílům, které nahlíží na hudbu a jejího tvůrce jako na zdroj divadelnosti utvářející mnohovrstevnatou scénicko-hudební událost. Ne náhodou je tato skladba produktem Ligetiho krátké spolupráce s hnutím FLUXUS. Realizace této skladby v podání Orchestru Berg má velmi jednoduchý princip: deset performerů ovládá každý deset elektronických metronomů. Jednotlivé strojky udávají odlišné tempo po různou dobu. Během třiceti minut se ručičky metronomů postupně zastavují, až zůstane tikat pouze jediný a celý prostor Nové synagogy se nakonec ponoří do ticha.

Čas se na půl hodiny roztříštil na nesmírné množství malých částeček určených přesným odklepáváním, aby se pak slil v najednou významotvorné ticho. Současná evropská společnost přepočítává na peníze téměř vše, což v konečném důsledku určuje i její životní rychlost. Hodiny sice slouží jako společné měřítko dne, ale každý kmitá ve svém vlastním tempu, přičemž se jednou za čas protne ve svém pohybu s někým dalším. Sto metronomů jako sebereflexe. Poté, co odezněl poslední přístroj, sjednotil se prostor v přirozeném nulovém tempu ticha.  Až děsivě účelový a produktivní rytmus udávaný systémem naší doby nahradily rytmy těla – srdce a dechu, na něž je v současném světě tak snadné zapomenout.

Barbora Kašparová

Začínající redaktorka webu Taneční zóna. V současnosti studuje divadelní vědu a germanistiku na FF MU. Tanci se věnuje i ve svém volném čase v Souboru irských tanců Démáirt, kde se zabývá i o tvorbou vlastních choreografií. Pracuje jako lektorka kurzů irského tance pro děti i dospělé.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?