Těsně před premiérou Malé mořské víly jsme se sešli s Lukášem Trpišovským, abychom si popovídali o tom, jak chladné hlubiny prožíval Andersen a také o tom, jak mýty nejsou nic jiného než realita. Druhý režisér Martin Kukučka spolu s choreografem Janem Kodetem ještě dobrušovali poslední scény inscenace Stavovského divadla Malá mořská víla.
Začátek divadelní sezony byl pro vás s Martinem Kukučkou docela divoký. Jste unavení?
Je to třetí premiéra v sezóně. V září jsme uvedli choreografii s bratry Bubeníčky – Orfea, potom v říjnu La Clementa di Tito v Ostravě, teď Malou mořskou vílu a v létě jsme ještě premiérovali Příhody lišky Bystroušky na otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Každá ta práce nás ale nabíjela a do konce roku si už dáme pauzu.
I podle posledních titulů je vidět, že si často hrajete s mýty, legendami, ikonickými kusy. Co vás na nich fascinuje?
V pohádkách se zobrazuje nějaká zkušenost lidí, kteří žili před námi do takzvaně pohádkového mýtu. Přitom ale všechny ty příběhy vychází z reálného života. Jen jsou „přetaveny“ pamětí – sami máme vzpomínky z dětství tak trochu nereálné a tak je to i s mýty. Speciálně u Hanse Christiana Andersena tomu tak je. Před jedenácti lety jsme pracovali na inscenaci k andersenovskému výročí, hrálo se v Arše a já jsem k tomu načetl spoustu materiálu. Myslím, že už jsem k jinému projektu tolik děl nenastudoval. Svědomitě tak mohu prohlásit, že nic z toho, co napsal, není vymyšlené. Všechny pohádky jsou vytvořené na základě životních zkušeností, které zažil. Proto nás to možná baví. Cítíme, že je to ze života.
Proč myslíš, že je dobré se k ikonickým příběhům stále vracet?
Zajímá mě společné sdílení mýtu. Každý ho známe, znovu přinášení příběhu s drobnými odchylkami forma toho vyprávění mě velmi baví. Nějakým způsobem je to pokračování tradice. Mýtus to oživuje.
Martin Kukučka řekl, že se v Malé mořské víle všichni zrcadlíte. Myslel tím vás dva i choreografa Jana Kodeta. Který je ten tvůj obraz v Malé mořské víle?
V knize je v závěru naděje. Malá mořská víla je zachycena vílami větru a má šanci získat zpátky svojí nesmrtelnost. Setkání se smrtelností, transformace do jiného světa, to je moment, který mě v Malé mořské víle fascinuje nejvíc. Malá mořská víla, přestože si může vybrat, zvolí smrt.
t.
Smrt, temné stránky jsou všudypřítomné ve všech Andersenových dílech.
Četl jsem, že Andersen jako malý chlapec viděl svého tatínka umírat a v tu chvíli se na okně objevily obrazce z mrazivých květů. Otec v tu chvíli řekl: „Vidíš, už si pro mě jde ledová královna.“ A tak vznikla Zimní královna. U Malé mořské víly vidím také spoustu paralel s jeho životem. Andersen se narodil ve velmi chudé rodině. Žil v Odensee na severu Dánska, ale poměrně brzy se po smrti svého otce odstěhoval do Kodaně. Odcizenost, vržení do neznámého prostředí, zažívá i Malá mořská víla. To je přesně to, o čem jsem mluvil, je to jeho život, který se v dílech objevuje.
On jako malý hrozně rychle vyrostl. Byl výrazně vyššíí než všichni ostatní, takže hodně věděl o tom, jaké to je, být jiný. Mluví se o tom, že byl homosexuál. Já o tom ale nejsem přesvědčený, myslím, že byl spíše asexuál. Své milé psychicky miloval, ale nedokázal tuhle lásku přetavit v lásku fyzickou. To se z mého úhlu pohledu promítá i do jeho děl. Nešťastné konce jeho příběhů nejsou náhodou. V Malé mořské víle také nakonec zvítězí u prince láska k u nás v představení živočišnější princezně.
Musím říci, že už plakát k inscenaci mně asocioval podmořský svět. Jak se plakát připravoval? Fotilo se opravdu ve vodě?
Ve vodě se nefotil. Tanečníci skákali do velkých matrací a ve výskocích měli udělat určité pozice tak, aby to vypadalo, jakoby byli pod vodou. Musím ale říci, že z plakátu mám obrovskou radost. Ne vždycky se stane, že plakát k představení tak konvenuje s tím, co ve výsledku dílo předává a tady se to myslím povedlo dokonale. Fotil ho v zahraničí velmi úspěšný, mladý talentovaný fotograf Martin Stránka.
Dovedl bys popsat, čím plakát s představením tak konvenuje?
Andersen přesně píše: “ Daleko v moři je voda tak modrá jako květy nejkrásnějších chrp a tak jasná jako nejčistší sklo, ale velmi hluboká…“ To je přesně to, co z plakátu cítím. Chlad a hlubina, která prostupuje celou inscenací, ať už je to v symbolice příběhu, tak v kostýmech i scénografii. Zároveň na plakátu vidíme stovky titěrných bublinek, které nakonec najdete i na projekcích v představení. Když jste pod vodou, z nějakého důvodu vám ten podmořský svět může připomínat vesmír s milionem hvězd. Ta nekonečná šíře v sobě nese něco neznámého, mýtického, z čehož může jít i strach.
Když mluvíme o scéně — navrhl ji Jakub Kopecký. Vím, že u Čarodějova učně měl konkrétní inspiraci.
Měli jsme jednu postavu, která se jmenovala delfín, což je jediná postava, která svým názvem nevychází z Andersena. Celé skupině mužského sboru jsme říkali delfíni a pak jsme se sešli s Kubou a on říká:“ Jaký delfín? Vždyť to je Andersen, to musí být v tom chladném severním moři.“ Tak jsme přejmenovali postavy a zase nás to trochu nasměrovalo jinam, protože jsme si uvědomili, že ta pohádka je chladná. Já jsem si jako dítě myslel, že pohádky musí dopadnout dobře. Až jsem našel takovou malou knížečku, kde byla Malá mořská víla a Cínový vojáček, kdy obě dopadly dost šíleně. Bylo to prozření. Jsem zvědavý, jak na naše přestavení budou reagovat děti. Jak jsem vyrostl a nebyl ještě Disney, tak jsem doteď neviděl Disneyovskou verzi, ale děti ho asi znají dobře. My jsme rozhodně svět malé mořské víly nechtěli infantilně kolorovat, protože já sám jsem to neměl rád, když na mě někdo šišlal. Takže je prostě tak chladný, jak ho popsal Andersen.
Když srovnáš Čarodějova učně a Malou mořskou vílu. Byla to práce se stejným týmem lidí. Lišil se nějak proces tvorby?
Je těžké to hodnotit nyní. Vím, že za rok bych měl určitě větší nadhled, ale připadá mi, že vzhledem k tomu, že už se v inscenačním týmu dobře známe, daří se být opravdu napojení. Honza Kodet nás pouští více do hloubky díla. Myslím, že z hlediska choreografie je v Malé mořské víle o mnoho více detailů, které si já osobně užívám, jako jsou například detaily v pohybech rukou. Malá mořská víla má asi také víc šancí se podívat do zahraničí. Příběh Čarodějova učně není tak mezinárodně známý, jen v německy mluvících zemích.
Slyšela jsem od někoho, kdo zkoušky k představení viděl, že ho dojalo až k slzám, co myslíš, že je na něm tak dojemného.
Asi je to právě to, že končí špatně. U Andersena nejsou jen šťastné konce, ačkoli já věřím, že když někde něco špatně skončí, zase se ti to v jiném případě vrátí v dobrém. V příběhu se můžeme najít i se svými strastmi, obavami ze života. To je to, co nás může vzít za srdce.
