Tanečník a choreograf Václav Kuneš, „jangový“ leader souboru 420PEOPLE, odpověděl Taneční zóně pár dní před uvedením reprízy inscenace Phrasing the Pain v rámci festivalu Dance transit na scéně divadle Archa na několik otázek.
Jaký vztah máte k choreografii Phrasing the Pain?
Velmi osobní. Každá příležitost, kdy se můžu totálně odevzdat do spárů někomu jinému, je pro mě stále ještě dost atraktivní. Možná teď o to víc, že sil ubývá. Ann Van den Broek absolutně důvěřuji. Jinak přiznávám, že v tomto směru jsem již dost vybíravý.
Poznat takto zblízka práci někoho jako je Ann byl opravdu zážitek. Už jen tím, že byl nový. Ale především v tom, jak Ann dokáže lidi vést, motivovat a dostat z každého maximum. Navíc je to žena velmi akční, společenská a s obrovskou zásobou energie. Téma Phrasing the Pain je relativně těžké – musíte sami v sobě hledat pravdivé odstíny vašeho charakteru, které třeba z různých důvodů v ‚normálním’ životě ukazovat nechcete nebo ani neumíte. Na druhé straně nás ale pojí vztah velmi profesionální – my, tím myslím 420PEOPLE, jsme Ann oslovili, pozvali a zaplatili. To se nedá přehlížet. To je součást práce, kterou ve 420PEOPLE děláme.
Proč jste oslovili ke spolupráci právě ji?
S Ann jsme v roce 2009 odehráli asi třicet představení v Nizozemí. Nataša a já jsme tančili Small hour a druhou částí večera byla Co(te)lette, choreografie právě od Ann. Od začátku jsme věděli, že se musíme pokusit představit její práci i u nás. Takhle nás to baví, je radost předvést divákům něco, co tu ještě nebylo. Je to pokračování linie, ve které jsme uvedli díla Ohada Naharina, Crystal Pite, Sabura Teshigawary, Sharon Eyal, Shusaku Takeuchiho nebo Michaela Schumachera. Tentokrát byl posun v tom, že jsme si tu práci nechali vytvořit přímo pro nás.
Největším motivem pro pozvání Ann ale bylo přání ‚posunout’ naše tanečníky někam jinam, umožnit jim také práci s někým jiným. Není asi tajemstvím, že jsme spolupráci s Ann odložili o téměř rok z toho důvodu, že v prvním plánovaném termínu nikdo z našich lidí nemohl. Bylo by sice fajn, nechat si pro nás s Natašou postavit duet, ale zdaleka by to nenaplnilo původní ambici.
Máte velmi různorodý repertoár – choreografie akční i lyrické, sborové i sólové – co je spojuje? Mají nějaký společný „základní kámen“?
Základním kamenem je značka 420PEOPLE. A přesvědčení, že současný tanec má strašně moc podob a tváří. Někdy vycházíme divákovi vstříc více, jindy se ho zase snažíme trochu posunout a navnadit na jiný přístup, jiné menu. Je za tím určitě i tvrdohlavost; nenechat se zařadit do nějaké škatulky, jak je u nás ‚dobrým’ zvykem v odborných kruzích. Když si nás ale divák zařadí do škatulky se štítkem: neptej se co hrajou, jdi do divadla, budu moc spokojený. Ale hlavně, baví nás to. Ať už tancování samotné nebo tvůrčí práce, teď v poslední době také velký narůst organizačních a dalších věcí spojených s chodem souboru, prostě je to radost. A když už to člověk dělá 22 let, tak přece nebude sám sobě dělat peklo. Maximálně nebeský. A, to už se určitě budu opakovat, velmi nám záleží na kvalitě každého detailu.
Jaké jsou inspirace a ambice 420PEOPLE?
Překlenout přirozenou generační obměnu. Což znamená připravit si mládí tak, abychom toho mohli jednou nechat. Tedy na jevišti. I když to asi ještě bude muset mládí chvíli vydržet. Nebo mě z jeviště odstřelit. Letošní sezónu pracujeme 3 – 4 týdny v každém měsíci. To už je téměř práce na plný úvazek. Vyžaduje to absolutně profesionální přípravu jak na sále, tak po administrativní stránce. Takže se musíme snažit to celé ukočírovat. A nezbláznit se z toho. Porce zdravého nadhledu je nezbytná.
Těch rozhodnutí, která člověk musí udělat, je hodně. Některá se povedou, některá méně. Ale máme takové interní motto: přemýšlet minimálně o dva kroky dopředu. Když se potom něco nepodaří, máme alespoň lepší pocit, že jsme udělali aspoň ten jeden krok.
Co plánujete v letošním roce?
Z nových věcí ještě premiéra s Jo Strømgrenem, respektive naše uvedení jeho choreografie Dance tribute to Ping Pong na festivalu Tanec Valmez ve Valašském Meziříčí. V létě pak nový site-specific projekt v choreografii Nataši Novotné. Dále hrajeme téměř dvakrát v měsíci v Teatru NoD Danteho Peklo, čeká nás repríza Mirage a Máje na Nové scéně a opět společný večer s Please the Trees na Jatkách78. Samozřejmě další reprízy Phrasing the Pain v Divadle Archa. Aby toho nebylo málo, rezidence v Hessisches Statsballet ve Wiesbadenu, budeme se také podílet na vzniku celovečerního česko-polsko-německého dokumentu o Johaně z Rožmitála. Chystáme také čtyři představení na festivalech v Německu, pro odlehčení zabrousíme do světa módy.
Já se letos ještě jednou odevzdám do spárů jiného choreografa. Bude jím Saburo Teshigawara a jeho premiéra opery Solaris v Théâtre des Champs-Elysées.