odevzdat se do spárů

Taneč­ník a cho­re­o­graf Vác­lav Kuneš, „jan­go­vý“ lea­der sou­bo­ru 420PEOPLE, odpo­vě­děl Taneč­ní zóně pár dní před uve­de­ním reprí­zy insce­na­ce Phra­sing the Pain v rám­ci fes­ti­va­lu Dan­ce tran­sit na scé­ně diva­dle Archa na něko­lik otázek.

Jaký vztah máte k cho­re­o­gra­fii Phra­sing the Pain?
Vel­mi osob­ní. Kaž­dá pří­le­ži­tost, kdy se můžu totál­ně ode­vzdat do spá­rů něko­mu jiné­mu, je pro mě stá­le ješ­tě dost atrak­tiv­ní. Mož­ná teď o to víc, že sil ubý­vá. Ann Van den Bro­ek abso­lut­ně důvě­řu­ji. Jinak při­zná­vám, že v tom­to smě­ru jsem již dost vybíravý.

Poznat tak­to zblíz­ka prá­ci něko­ho jako je Ann byl oprav­du záži­tek. Už jen tím, že byl nový. Ale pře­de­vším v tom, jak Ann doká­že lidi vést, moti­vo­vat a dostat z kaž­dé­ho maxi­mum. Navíc je to žena vel­mi akč­ní, spo­le­čen­ská a s obrov­skou záso­bou ener­gie. Téma Phra­sing the Pain je rela­tiv­ně těž­ké – musí­te sami v sobě hle­dat prav­di­vé odstí­ny vaše­ho cha­rak­te­ru, kte­ré tře­ba z růz­ných důvo­dů v ‚nor­mál­ním’ živo­tě uka­zo­vat nechce­te nebo ani neu­mí­te. Na dru­hé stra­ně nás ale pojí vztah vel­mi pro­fe­si­o­nál­ní – my, tím mys­lím 420PEOPLE, jsme Ann oslo­vi­li, pozva­li a zapla­ti­li. To se nedá pře­hlí­žet. To je sou­část prá­ce, kte­rou ve 420PEOPLE děláme.

Proč jste oslo­vi­li ke spo­lu­prá­ci prá­vě ji?
S Ann jsme v roce 2009 ode­hrá­li asi tři­cet před­sta­ve­ní v Nizo­ze­mí. Nata­ša a já jsme tan­či­li Small hour a dru­hou čás­tí veče­ra byla Co(te)lette, cho­re­o­gra­fie prá­vě od Ann. Od začát­ku jsme vědě­li, že se musí­me poku­sit před­sta­vit její prá­ci i u nás. Takhle nás to baví, je radost před­vést divá­kům něco, co tu ješ­tě neby­lo. Je to pokra­čo­vá­ní linie, ve kte­ré jsme uved­li díla Oha­da Naha­ri­na, Crys­tal Pite, Sabu­ra Teshi­ga­wa­ry, Sha­ron Eyal, Shusa­ku Take­u­chi­ho nebo Micha­e­la Schu­ma­che­ra. Ten­to­krát byl posun v tom, že jsme si tu prá­ci necha­li vytvo­řit pří­mo pro nás.

Nej­vět­ším moti­vem pro pozvá­ní Ann ale bylo přá­ní ‚posu­nout’ naše taneč­ní­ky někam jinam, umož­nit jim také prá­ci s někým jiným. Není asi tajem­stvím, že jsme spo­lu­prá­ci s Ann odlo­ži­li o téměř rok z toho důvo­du, že v prv­ním plá­no­va­ném ter­mí­nu nikdo z našich lidí nemohl. Bylo by sice fajn, nechat si pro nás s Nata­šou posta­vit duet, ale zda­le­ka by to nena­pl­ni­lo původ­ní ambi­ci. 
 
Máte vel­mi růz­no­ro­dý reper­toár – cho­re­o­gra­fie akč­ní i lyric­ké, sbo­ro­vé i sólo­vé – co je spo­ju­je? Mají něja­ký  spo­leč­ný „základ­ní kámen“?
Základ­ním kame­nem je znač­ka 420PEOPLE. A pře­svěd­če­ní, že sou­čas­ný tanec má straš­ně moc podob a tvá­ří. Někdy vychá­zí­me divá­ko­vi vstříc více, jin­dy se ho zase sna­ží­me tro­chu posu­nout a navna­dit na jiný pří­stup, jiné menu. Je za tím urči­tě i tvr­do­hla­vost; nene­chat se zařa­dit do něja­ké ška­tul­ky, jak je u nás ‚dob­rým’ zvy­kem v odbor­ných kru­zích. Když si nás ale divák zařa­dí do ška­tul­ky se štít­kem: neptej se co hra­jou, jdi do diva­dla, budu moc spo­ko­je­ný. Ale hlav­ně, baví nás to. Ať už tan­co­vá­ní samot­né nebo tvůr­čí prá­ce, teď v posled­ní době také vel­ký narůst orga­ni­zač­ních a dal­ších věcí spo­je­ných s cho­dem sou­bo­ru, pros­tě je to radost. A když už to člo­věk dělá 22 let, tak pře­ce nebu­de sám sobě dělat peklo. Maxi­mál­ně nebeský. A, to už se urči­tě budu opa­ko­vat, vel­mi nám zále­ží na kva­li­tě kaž­dé­ho detai­lu.
 
Jaké jsou inspi­ra­ce a ambi­ce 420PEOPLE?
Pře­kle­nout při­ro­ze­nou gene­rač­ní obmě­nu. Což zna­me­ná při­pra­vit si mlá­dí tak, abychom toho moh­li jed­nou nechat. Tedy na jeviš­ti. I když to asi ješ­tě bude muset mlá­dí chví­li vydr­žet. Nebo mě z jeviš­tě odstře­lit. Letoš­ní sezó­nu pra­cu­je­me 3 – 4 týd­ny v kaž­dém měsí­ci. To už je téměř prá­ce na plný úva­zek. Vyža­du­je to abso­lut­ně pro­fe­si­o­nál­ní pří­pra­vu jak na sále, tak po admi­nis­tra­tiv­ní strán­ce. Tak­že se musí­me sna­žit to celé uko­čí­ro­vat. A nezbláz­nit se z toho. Por­ce zdra­vé­ho nad­hle­du je nezbytná.

Těch roz­hod­nu­tí, kte­rá člo­věk musí udě­lat, je hod­ně. Někte­rá se pove­dou, někte­rá méně. Ale máme tako­vé inter­ní mot­to: pře­mýš­let mini­mál­ně o dva kro­ky dopře­du. Když se potom něco nepo­da­ří, máme ale­spoň lep­ší pocit, že jsme udě­la­li aspoň ten jeden krok.

Co plá­nu­je­te v letoš­ním roce?
Z nových věcí ješ­tě pre­mi­é­ra s Jo Strøm­gre­nem, respek­ti­ve naše uve­de­ní jeho cho­re­o­gra­fie Dan­ce tri­bu­te to Ping Pong na fes­ti­va­lu Tanec Val­mez ve Valaš­ském Mezi­ří­čí. V létě pak nový site-spe­ci­fic pro­jekt v cho­re­o­gra­fii Nata­ši Novot­né. Dále hra­je­me téměř dva­krát v měsí­ci v Teat­ru NoD Dan­te­ho Peklo, čeká nás reprí­za Mirage a Máje na Nové scé­ně a opět spo­leč­ný večer s Ple­a­se the Tre­es na Jatkách78. Samo­zřej­mě dal­ší reprí­zy Phra­sing the Pain v Diva­dle Archa. Aby toho neby­lo málo, rezi­den­ce v Hes­sisches Stat­sballet ve Wie­sba­de­nu, bude­me se také podí­let na vzni­ku celo­ve­čer­ní­ho čes­ko-pol­sko-němec­ké­ho doku­men­tu o Joha­ně z Rož­mi­tá­la. Chys­tá­me také čty­ři před­sta­ve­ní na fes­ti­va­lech v Němec­ku, pro odleh­če­ní zabrou­sí­me do svě­ta módy.
Já se letos ješ­tě jed­nou ode­vzdám do spá­rů jiné­ho cho­re­o­gra­fa. Bude jím Sabu­ro Teshi­ga­wa­ra a jeho pre­mi­é­ra ope­ry Sola­ris v Thé­âtre des Champs-Elysées.

Publikováno
V rubrikách Rozhovory

Od Jana Návratová

Taneční publicistka. Absolvovala Katedru divadelní a filmové vědy FFUK. Od 1989 pracuje v Divadelním ústavu (dnes Institutu umění – Divadelním ústavu), kde v roce 2006 založila Taneční sekci, která se věnuje komplexní odborné podpoře tanečního umění.  V letech 1993 – 2005 vyučovala dějiny tance na Konzervatoři Duncan centre. Je editorkou a spoluautorkou odborné monografie Tanec v České republice (2010) a řady studií publikovaných v českých i zahraničních sbornících. V letech 2005 - 2013 byla šéfredaktorkou odborné revue Taneční zóna a pravidelně publikuje v českých médiích. Založila Festival tanečních filmů. Je lektorkou power jógy.