Jiří Havelka je neskutečně vytížený člověk – režíruje nespočet inscenací v nejrůznějších divadlech, šéfuje Katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU, účinkuje ve skupině VOSTO 5, moderuje a občas jen tak mimochodem vydá knihu.
A k tomu všemu neustále odvážně přijímá další výzvy. Jednou takovou byla i spolupráce s VerTeDance na dvou ryze tanečních projektech.
Jak vlastně došlo ke spolupráci divadelního režiséra s tanečnicemi?
Veronika Kotlíková a Tereza Ondrová mě oslovily, když loni chystaly projekt pro festival 4+4 dny v pohybu. Měly k dispozici prostor bývalých lázní a v hlavách myšlenku, že by to právě z něj mělo všechno vycházet. A taky téma vězení, které ovšem vnímaly tak nějak z ženského pohledu, takže jsem se zpočátku moc nechytal. Klíčový byl pořád ten skomírající suterénní prostor. Já ale nejsem příznivcem site-specific projektů, kde jde čistě o místo a všechno se točí kolem něj, z toho většinou nic moc nemám. Zkrátka vyžaduju divadelní zážitek. Proto jsem přinesl knížku Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky, která souzněla s prvotním tématem vězení. Z ní jsme pak začali vybírat hlavně pasáže týkající se pohybu – vězenkyně v lágru mučené neustálým chozením dokolečka nebo mnohahodinovým stáním uprostřed místnosti. S těmi jsme postupně pracovali, a já jsem byl překvapený, jak mě to baví a jak rychle se rozkoukávám.
Jaká je vlastně pozice režiséra při tvorbě taneční inscenace? Jeho roli tam do jisté míry plní i choreograf, nebo ne?
To je těžko oddělitelné. Stejně jako neoddělíte nápad scénografa od nápadu režiséra nebo herce. Všechno na sebe navazuje. I v tomhle případě je tedy těžké přísně ohraničit roli režiséra a choreografa, po pravdě řečeno bych o tom asi normálně ani nepřemýšlel. Při Naučené bezmocnosti s námi pracovala Lucia Kašiarová, aby bylo nějaké oko zvenčí. Některé principy jsem donesl já, nabídl jsem základní materiál, ke kterému si tanečníci už sami hledali situace a rozehrávali je. Chvíli třeba pracovali úplně samostatně a já jsem jen mírně zkorigoval a trochu propojil, co zatím vzniklo. V případě Korekce už jsem je asi vedl víc, i když ne o moc.
A přesun do Ponce s touto novou inkarnací inscenace vznikl jak?
VerTe už měly domluvené, že se původní inscenace přenese do Ponce jako nová premiéra, v relativně stejné podobě. To jsem si neuměl moc představit, protože původní projekt fungoval opravdu ve spojení s tím vykachličkovaným zasšlým prostorem. Chvíli jsme tedy přemýšleli o scénografickém nápadu, který by to udržel i dál a dokázal původní inscenaci přenést, ale vůbec to nedávalo smysl. Nakonec jsme se tedy rozhodli, že uděláme něco trochu jiného, vlastně téměř nového. Soustředili jsme se hlavně na samotku, které se říká korekce, což se nám i jako jakási slovní hříčka zdálo vcelku trefné. Vznikla v podstatě inscenace, která si z té původní brala jen některé principy.
V obou případech jste si ale dokonale vyzkoušel další odstín režijní práce. V čem je režie tance jiná?
Na to se dost těžko odpovídá, sám to ještě nemám úplně pojmenované. Já vlastně moc neumím říct, co režie je, spíš vím, co není. A ani to asi nelze takhle rozpojovat, protože tanec je divadlo. Je to zkrátka opravdu naprosto nedílné – divadlo je pohyb, pohyb je jakási situace a situace nemůže nastat bez pohybu.
Zjistil jsem ovšem, jak dobrou mají tanečníci disciplínu, na rozdíl od některých herců. Jsou totiž zvyklí, že se nemluví, ale dělá. Tanečník cestu najde jedině, když to hned zkusí. A navíc jsou určité části, choreografie, které se prostě musí naučit, zafixovat, i když třeba zas hned přefixovat jinak. Mnohem rychleji se s nimi tedy staví a navíc může režisér některé věci nechat dost na nich, a jen je pak trochu obrousit.
Vy ale jako režisér nikdy nemíváte k pohybu daleko…
To je pravda, ať pracuju s kýmkoli, hned všechno vidím pohybově. Myslím, že i jiné moje režie jsou vlastně poměrně dost taneční, spíš ve smyslu divadelního myšlení. Když zmíním třeba inscenaci Já, Hrdina, byla sice celá mluvená, ale v okamžicích, kdy došlo na demonstrace situací, přistupoval jsem k nim jako k tanci – náklon, zpátky, ohlédnutí… Nebo třeba Velmi společenské tance, ale ještě víc Kam vítr, tam pláž nebo Svět v ohrožení… Vždycky jde primárně pohyb.
Ale to všechno souvisí právě s tím, že nechci divadlo vidět jako přísně vymezený prostor. Rád bych i dál propojoval a hledal další možnosti. Není to tedy tak, že bych se na základě zkušenosti s režií tanečního divadla rozhodl věnovat se dál jemu, spíš mi to dalo další prostředky pro moji práci.
Nakonec zdaleka nejsem žádný odborník, ale naopak naprostý laik. Tuším, že mě často napadají vyložená taneční klišé, protože ten obor neznám tak do hloubky. Hned na začátku jsem proto holky poprosil, aby mi kdyžtak řekly, že tohle je už stokrát omletá figura.
To člověk získá až zkušeností, dost se ale dá naučit. Snažíte se, aby se na vaší katedře tanec objevoval?
Nechci, aby „alterna“ vyloženě směřovala k tanci, protože to by tady měla dělat HAMU, která by asi snesla určitou míru inovace. Otevírat třeba magisterský ateliér nabízející čistě tanec, by už nebylo dobře. Anebo bychom pak museli mít větší rozpočet a vyučovat samostatně i nový cirkus a pantomimu, což by na naší katedře nakonec smysl dávalo. I tak si ale myslím, že se tu studenti s tancem potkávají často. Petra Tejnorová, která je učí, na něj klade větší důraz, já se víc věnuju improvizaci, ale moji studenti zase mají hodiny s Dorou Sulženkovou. A ostatně s VerTeDance dělali v prvním ročníku klauzurní představení. Takže myslím, že se teď na katedře pohybují zajímaví lidé, kteří tanec chápou jako organickou součást divadla a tím i výuky. Pořád jde totiž hlavně o ten neinterpretační způsob myšlení. To je pro nás to podstatné. A tanec je k tomu skvělá průprava.