Jiří Havelka: Já prostě vyžaduju divadelní zážitek!

Jiří Havel­ka je nesku­teč­ně vytí­že­ný člo­věk – reží­ru­je nespo­čet insce­na­cí v nej­růz­něj­ších diva­dlech, šéfu­je Katedře alter­na­tiv­ní­ho a lout­ko­vé­ho diva­dla na DAMU, účin­ku­je ve sku­pi­ně VOSTO 5, mode­ru­je a občas jen tak mimo­cho­dem vydá knihu.

A k tomu vše­mu neu­stá­le odváž­ně při­jí­má dal­ší výzvy. Jed­nou tako­vou byla i spo­lu­prá­ce s Ver­Te­Dan­ce na dvou ryze taneč­ních projektech.

Jak vlast­ně došlo ke spo­lu­prá­ci diva­del­ní­ho reži­sé­ra s taneč­ni­ce­mi?
Vero­ni­ka Kot­lí­ko­vá a Tere­za Ondro­vá mě oslo­vi­ly, když loni chys­ta­ly pro­jekt pro fes­ti­val 4+4 dny v pohy­bu. Měly k dis­po­zi­ci pro­stor býva­lých láz­ní a v hla­vách myš­len­ku, že by to prá­vě z něj mělo všech­no vychá­zet. A taky téma věze­ní, kte­ré ovšem vní­ma­ly tak nějak z žen­ské­ho pohle­du, tak­že jsem se zpo­čát­ku moc nechy­tal. Klí­čo­vý byl pořád ten sko­mí­ra­jí­cí sute­rén­ní pro­stor. Já ale nejsem pří­z­niv­cem site-spe­ci­fic pro­jek­tů, kde jde čis­tě o mís­to a všech­no se točí kolem něj, z toho vět­ši­nou nic moc nemám. Zkrát­ka vyža­du­ju diva­del­ní záži­tek. Pro­to jsem při­ne­sl kníž­ku Dag­mar Šim­ko­vé Byly jsme tam taky, kte­rá souzně­la s prvot­ním téma­tem věze­ní. Z ní jsme pak zača­li vybí­rat hlav­ně pasá­že týka­jí­cí se pohy­bu – vězen­ky­ně v lág­ru muče­né neu­stá­lým cho­ze­ním doko­leč­ka nebo mno­ha­ho­di­no­vým stá­ním upro­střed míst­nos­ti. S těmi jsme postup­ně pra­co­va­li, a já jsem byl pře­kva­pe­ný, jak mě to baví a jak rych­le se rozkoukávám.

Jaká je vlast­ně pozi­ce reži­sé­ra při tvor­bě taneč­ní insce­na­ce? Jeho roli tam do jis­té míry plní i cho­re­o­graf, nebo ne?
To je těž­ko oddě­li­tel­né. Stej­ně jako neod­dě­lí­te nápad scé­no­gra­fa od nápa­du reži­sé­ra nebo her­ce. Všech­no na sebe nava­zu­je. I v tomhle pří­pa­dě je tedy těž­ké přís­ně ohra­ni­čit roli reži­sé­ra a cho­re­o­gra­fa, po prav­dě řeče­no bych o tom asi nor­mál­ně ani nepře­mýš­lel. Při Nau­če­né bez­moc­nos­ti s námi pra­co­va­la Lucia Kaši­a­ro­vá, aby bylo něja­ké oko zven­čí. Někte­ré prin­ci­py jsem done­sl já, nabí­dl jsem základ­ní mate­ri­ál, ke kte­ré­mu si taneč­ní­ci už sami hle­da­li situ­a­ce a roze­hrá­va­li je. Chví­li tře­ba pra­co­va­li úpl­ně samo­stat­ně a já jsem jen mír­ně zko­ri­go­val a tro­chu pro­po­jil, co zatím vznik­lo. V pří­pa­dě Korek­ce už jsem je asi vedl víc, i když ne o moc.


A pře­sun do Pon­ce s tou­to novou inkar­na­cí insce­na­ce vzni­kl jak?

Ver­Te už měly domlu­ve­né, že se původ­ní insce­na­ce pře­ne­se do Pon­ce jako nová pre­mi­é­ra, v rela­tiv­ně stej­né podo­bě. To jsem si neu­měl moc před­sta­vit, pro­to­že původ­ní pro­jekt fun­go­val oprav­du ve spo­je­ní s tím vykach­lič­ko­va­ným zasšlým pro­sto­rem. Chví­li jsme tedy pře­mýš­le­li o scé­no­gra­fic­kém nápa­du, kte­rý by to udr­žel i dál a doká­zal původ­ní insce­na­ci pře­nést, ale vůbec to nedá­va­lo smy­sl. Nako­nec jsme se tedy roz­hod­li, že udě­lá­me něco tro­chu jiné­ho, vlast­ně téměř nové­ho. Sou­stře­di­li jsme se hlav­ně na samot­ku, kte­ré se říká korek­ce, což se nám i jako jaká­si slov­ní hříč­ka zdá­lo vcel­ku tref­né. Vznik­la v pod­sta­tě insce­na­ce, kte­rá si z té původ­ní bra­la jen někte­ré principy.

V obou pří­pa­dech jste si ale doko­na­le vyzkou­šel dal­ší odstín režij­ní prá­ce. V čem je režie tan­ce jiná?
Na to se dost těž­ko odpo­ví­dá, sám to ješ­tě nemám úpl­ně pojme­no­va­né. Já vlast­ně moc neu­mím říct, co režie je, spíš vím, co není. A ani to asi nelze takhle roz­po­jo­vat, pro­to­že tanec je diva­dlo. Je to zkrát­ka oprav­du napros­to nedíl­né – diva­dlo je pohyb, pohyb je jaká­si situ­a­ce a situ­a­ce nemů­že nastat bez pohybu.

Zjis­til jsem ovšem, jak dobrou mají taneč­ní­ci dis­ci­plí­nu, na roz­díl od někte­rých her­ců. Jsou totiž zvyklí, že se nemlu­ví, ale dělá. Taneč­ník ces­tu najde jedi­ně, když to hned zku­sí. A navíc jsou urči­té čás­ti, cho­re­o­gra­fie, kte­ré se pros­tě musí nau­čit, zafi­xo­vat, i když tře­ba zas hned pře­fi­xo­vat jinak. Mno­hem rych­le­ji se s nimi tedy sta­ví a navíc může reži­sér někte­ré věci nechat dost na nich, a jen je pak tro­chu obrousit.

Vy ale jako reži­sér nikdy nemí­vá­te k pohy­bu dale­ko…
To je prav­da, ať pra­cu­ju s kým­ko­li, hned všech­no vidím pohy­bo­vě. Mys­lím, že i jiné moje režie jsou vlast­ně poměr­ně dost taneč­ní, spíš ve smys­lu diva­del­ní­ho myš­le­ní. Když zmí­ním tře­ba insce­na­ci Já, Hrdi­na, byla sice celá mlu­ve­ná, ale v oka­mži­cích, kdy došlo na demon­stra­ce situ­a­cí, při­stu­po­val jsem k nim jako k tan­ci – náklon, zpát­ky, ohléd­nu­tí… Nebo tře­ba Vel­mi spo­le­čen­ské tan­ce, ale ješ­tě víc Kam vítr, tam pláž nebo Svět v ohro­že­ní… Vždyc­ky jde pri­már­ně pohyb.

Ale to všech­no sou­vi­sí prá­vě s tím, že nechci diva­dlo vidět jako přís­ně vyme­ze­ný pro­stor. Rád bych i dál pro­po­jo­val a hle­dal dal­ší mož­nos­ti. Není to tedy tak, že bych se na zákla­dě zku­še­nos­ti s režií taneč­ní­ho diva­dla roz­ho­dl věno­vat se dál jemu, spíš mi to dalo dal­ší pro­střed­ky pro moji práci.

Nako­nec zda­le­ka nejsem žád­ný odbor­ník, ale nao­pak napros­tý laik. Tuším, že mě čas­to napa­da­jí vylo­že­ná taneč­ní klišé, pro­to­že ten obor neznám tak do hloub­ky. Hned na začát­ku jsem pro­to hol­ky poprosil, aby mi kdyžtak řek­ly, že tohle je už sto­krát omle­tá figura.

To člo­věk zís­ká až zku­še­nos­tí, dost se ale dá nau­čit. Sna­ží­te se, aby se na vaší katedře tanec obje­vo­val?
Nechci, aby „alter­na“ vylo­že­ně smě­řo­va­la k tan­ci, pro­to­že to by tady měla dělat HAMU, kte­rá by asi snes­la urči­tou míru ino­va­ce. Ote­ví­rat tře­ba magis­ter­ský ate­li­ér nabí­ze­jí­cí čis­tě tanec, by už neby­lo dob­ře. Ane­bo bychom pak muse­li mít vět­ší roz­po­čet a vyu­čo­vat samo­stat­ně i nový cir­kus a pan­to­mi­mu, což by na naší katedře nako­nec smy­sl dáva­lo. I tak si ale mys­lím, že se tu stu­den­ti s tan­cem potká­va­jí čas­to. Pet­ra Tej­no­ro­vá, kte­rá je učí, na něj kla­de vět­ší důraz, já se víc věnu­ju impro­vi­za­ci, ale moji stu­den­ti zase mají hodi­ny s Dorou Sulžen­ko­vou. A ostat­ně s Ver­Te­Dan­ce děla­li v prv­ním roč­ní­ku klau­zur­ní před­sta­ve­ní. Tak­že mys­lím, že se teď na katedře pohy­bu­jí zají­ma­ví lidé, kte­ří tanec chá­pou jako orga­nic­kou sou­část diva­dla a tím i výu­ky. Pořád jde totiž hlav­ně o ten nein­ter­pre­tač­ní způ­sob myš­le­ní. To je pro nás to pod­stat­né. A tanec je k tomu skvě­lá průprava.

Publikováno
V rubrikách Rozhovory

Od Klára Fleyberková

Klára Fleyberková vystudovala Estetiku na FF UK, poté Teorii a kritiku na DAMU a následně se vrhla na psaní. Uměleckou scénu - především tu českou - se pokouší pojímat v celé její šíři, takže píše o literatuře, výtvarném umění, ale v první řadě o divadle všeho druhu. Kromě Taneční zóny externě spoupracuje s A2, Radiem Wave, Aktuálně.cz nebo se Salonem Práva. Ve volném čase pak dělá přesně to, co jindy - čte knížky, chodí do divadla a občas jen tak odpočívá...