Balet Národního divadla a soubor Laterny Magiky představil v září novou inscenaci Bon Appétit. Stojí za ní choreograf Jan Kodet s duem Skutr a jejich tvůrčím týmem, který spolu pracoval již na mnoha úspěšných inscenacích. Patří do něj scénograf Jakub Kopecký, kostýmní výtvarnice Simona Rybáková i hudební skladatel Ivan Acher. Řečeno v terminologii gastronomie, o které měla inscenace být, jsou to tvůrci s michelinskými hvězdami. Sice se jim zadaří naše chuťové pohárky poškádlit, nakonec nám ale příliš nezúčastněně popřejí „Dobrou chuť“.
Vzrušující chlad
Ze scény Jakuba Kopeckého jde neosobní chlad. Tvoří jí byt, tak vzdušný a prostorný, že by mohl být i exteriérem. Jeho bezpříznakovost podporuje bílá barva oken i dveří. Nic nedodá útulno a teplo, ani oheň, který tu sice sálá, ale pouze na projekční ploše. Na stěny tvořené z pruhů plastů se promítají abstraktní grafické mapy, pohybující se kapky, které mohou připomínat spermie či mrazivé krystaly.
Na neutrálním barevném podkladu scény dobře vyniknou některé kostýmy Simony Rybákové. Kristýna Kornová tančí v rudé. Top tvoří průhledná látka, která smyslně odhaluje její ňadra. Doplňuje ho vznešená opulentní rudá šifónová sukně, se kterou si tanečnice může hrát. V jeden moment na ni spočine tváří, jako by si lehla na polštář. Jinde pomaloučku odkrývá zahalenou nožku. Když udělá pozici svíčky, sukně ji zahalí hrudník i tvář a v prostoru mohou plynout jenom její nahé nohy.
Rybáková dokáže posílit ženskou i mužskou vyzývavost i něžnost. Zároveň však v každé postavě odkrývá něco zneklidňujícího. Hrudníky dívek rafinovaně odhaluje v průhledných trikotech bez rukávů. Mária Dorková prochází v zadním plánu jeviště v bílém částečně krajkovém body na baletních špičkách. Simuluje chůzi na podpatcích. Tuto možnou nevinnost ale popírá výrazná paruka z plastových kelímků i tácků, která postavě propůjčuje vzhled šantánové tanečnice. O to víc, když divoce laškuje s Markem Svobodníkem, jehož kostým dokonce vzniká přímo na jevišti. Na bílý přiléhavý celotělový trikot tanečníci při tanci přilepují opět plastové nádobí. A on v tomto umělohmotném plášti, který je symbolem dryáčnického a rozpínavého streetfood stylu, najednou získává vzezření ještěra.
Jako by v nás výtvarníci zasévali podezření, že ve všem na první pohled jednoznačném se může skrývat i odlišná třeba i temná poloha.
Čísi vzpomínky
Muži s odhalenými hrudníky přibíhají na jeviště. Na intimně nasvícenou scénu, která nás v představách zavede možná na horkou letní půdu po západu slunce, nesou muži lampy v rukou. Jako by právě vstali z postele ještě v nočním prádle. Přibližují se ke Kristýně Kornové. Svádí ji a vzývají zároveň. Tanečnice zaklání hlavu v momentu roztoužení. Po chvíli skončí v duetu s Jonášem Dolníkem, ale naznačený nádech erotiky a poezie se ani v tomto duetu neprojeví. Objeví se muž z první části inscenace, který se plazil jako zvíře s plizovanou sukní a s celohlavovou černou maskou na hlavě. Je to snad její partner, který přišel zamezit propuknutí citu? Scéna zůstává nakonec v divákovi nedocítěna. Nedozní.
Snažím se vystopovat linku mezi scénami a postavami, ale zdá se, že se spíše střídají bez kontextu a vzájemného propojení. Zpočátku mělo být jednotící osou téma jídla, ale to si můžeme jen domýšlet. Každý má příběh. Svůj. Aya Watanabe přináší na jeviště chvilku japonského zenu. Na její černý dres, na křehké tělo, skládají ostatní tanečnice kusy mohutného materiálu, zavazují jeho cípy až vznikají šaty podobné kimonu. V protisvětle, které vytváří negativní obraz, tančí tanečnice v lehkých šedivých šatečkách uctívajíc svoji bohyni na piedestalu. Kdybychom se hodně zamysleli, můžeme si představit japonskou kulturu stolování a třeba si i vysvětlit Ayin zamotávající vrstvený kostým jako paralelu pro výrobu sushi. Ale je to velmi vzdálená asociace.
Téma jídla se opravdu „provaří“ ve scénách dvojice francouzských kuchtíků. Mathias Deneux hraje palačinku, nadskakuje na nafukovacím labuťákovi jako by se osmažil v horkém tuku. Baví diváka, který se směje a směje. Ten smích mu ale na ústech brzy zmrzne. Dojde nám, že jejich show i emoce jsou jen nahrané. Jsou jako figurky na klíček, které stačí jen natáhnout.
Jako by nás tvůrci nechali pátrat v útržcích čísi vzpomínek, které nás tu a tam poškádlí na jazyku jako stékající čokoláda z fontány. Ale možná právě v tomto ČÍSI je problém. Těžko se v něm hledá to „MOJE“.
Dobrou chuť bez emocí
„Dobrou chuť“ je formální, zdvořilostní fráze, pod kterou se většinou neskrývají žádné emoce. Bývá řečena pro forma (ač s dobrým úmyslem). U inscenace Bon Appétit! to mám podobně. Mohu se na chvíli nechat oblažit hravostí kostýmů. Mohu být překvapena šíří a barevností hlasu Kristýny Kornové. Stejně jako nejde nic vytknout skvělým tanečníkům ani kvalitně zvládnuté choreografii. Všechno je, zdá se, v pořádku.
Ale když Kristýna Kornová leží na zemi a zpívá ženským ale vzdáleně smutným hlasem „Pistácie křupaly a fíky se sušily, když jsme se milovaly.“ a hraje si v tom rozlehlém prostoru bytu s pomerančem, který se sem snad zakutálel z jiného světa, zdá se mi, že už tu svoji vzpomínku dávno zapomněla. Zešedla, ztratila vzrušení a zbyla z ní jen mnohokrát vzpomenutá, a proto emočně prázdná chvíle.
Bon Appétit!
Nová scéna ND
choreografie: Jan Kodet
režie: SKUTR
hudba: Ivan Acher
scéna: Jakub Kopecký
kostýmy: Simona Rybáková
psáno z premiéry 10. 9. 2020