Vyhaslé vzpomínky

Balet Národ­ní­ho diva­dla a sou­bor Later­ny Magi­ky před­sta­vil v září novou insce­na­ci Bon Appétit. Sto­jí za ní cho­re­o­graf Jan Kodet s duem Sku­tr a jejich tvůr­čím týmem, kte­rý spo­lu pra­co­val již na mno­ha úspěš­ných insce­na­cích. Pat­ří do něj scé­no­graf Jakub Kopec­ký, kos­tým­ní výtvar­ni­ce Simo­na Rybá­ko­vá i hudeb­ní skla­da­tel Ivan Acher. Řeče­no v ter­mi­no­lo­gii gastro­no­mie, o kte­ré měla insce­na­ce být, jsou to tvůr­ci s miche­lin­ský­mi hvězda­mi. Sice se jim zada­ří naše chu­ťo­vé pohár­ky poškád­lit, nako­nec nám ale pří­liš nezú­čast­ně­ně popře­jí „Dobrou chuť“. 

Vzru­šu­jí­cí chlad 
Ze scé­ny Jaku­ba Kopec­ké­ho jde neo­sob­ní chlad. Tvo­ří jí byt, tak vzduš­ný a pro­stor­ný, že by mohl být i exte­ri­é­rem. Jeho bez­pří­zna­ko­vost pod­po­ru­je bílá barva oken i dve­ří. Nic nedo­dá útul­no a tep­lo, ani oheň, kte­rý tu sice sálá, ale pou­ze na pro­jek­ční plo­še. Na stě­ny tvo­ře­né z pru­hů plas­tů se pro­mí­ta­jí abs­trakt­ní gra­fic­ké mapy, pohy­bu­jí­cí se kap­ky, kte­ré mohou při­po­mí­nat sper­mie či mra­zi­vé krystaly.

Na neut­rál­ním barev­ném pod­kla­du scé­ny dob­ře vynik­nou někte­ré kos­týmy Simo­ny Rybá­ko­vé. Kris­tý­na Kor­no­vá tan­čí v rudé. Top tvo­ří prů­hled­ná lát­ka, kte­rá smy­sl­ně odha­lu­je její ňad­ra. Dopl­ňu­je ho vzne­še­ná opu­lent­ní rudá šifó­no­vá suk­ně, se kte­rou si taneč­ni­ce může hrát. V jeden moment na ni spo­či­ne tvá­ří, jako by si leh­la na pol­štář. Jin­de poma­louč­ku odkrý­vá zaha­le­nou nož­ku. Když udě­lá pozi­ci svíč­ky, suk­ně ji zaha­lí hrud­ník i tvář a v pro­sto­ru mohou ply­nout jenom její nahé nohy.

Rybá­ko­vá doká­že posí­lit žen­skou i muž­skou vyzý­va­vost i něž­nost. Záro­veň však v kaž­dé posta­vě odkrý­vá něco zne­klid­ňu­jí­cí­ho. Hrud­ní­ky dívek rafi­no­va­ně odha­lu­je v prů­hled­ných tri­ko­tech bez ruká­vů. Mária Dor­ko­vá pro­chá­zí v zad­ním plá­nu jeviš­tě v bílém čás­teč­ně kraj­ko­vém body na balet­ních špič­kách. Simu­lu­je chůzi na pod­pat­cích. Tuto mož­nou nevin­nost ale popí­rá výrazná paru­ka z plas­to­vých kelím­ků i tác­ků, kte­rá posta­vě pro­půj­ču­je vzhled šan­tá­no­vé taneč­ni­ce. O to víc, když divo­ce laš­ku­je s Mar­kem Svo­bod­ní­kem, jehož kos­tým dokon­ce vzni­ká pří­mo na jeviš­ti. Na bílý při­lé­ha­vý celo­tě­lo­vý tri­kot taneč­ní­ci při tan­ci při­le­pu­jí opět plas­to­vé nádo­bí. A on v tom­to umě­lo­hmot­ném pláš­ti, kte­rý je sym­bo­lem dry­áč­nic­ké­ho a rozpí­na­vé­ho street­fo­od sty­lu, najed­nou zís­ká­vá vze­zře­ní ještěra.

Jako by v nás výtvar­ní­ci zasé­va­li pode­zře­ní, že ve všem na prv­ní pohled jed­no­znač­ném se může skrý­vat i odliš­ná tře­ba i tem­ná poloha.

Čísi vzpo­mín­ky 
Muži s odha­le­ný­mi hrud­ní­ky při­bí­ha­jí na jeviš­tě. Na intim­ně nasví­ce­nou scé­nu, kte­rá nás v před­sta­vách zave­de mož­ná na hor­kou let­ní půdu po zápa­du slun­ce, nesou muži lam­py v rukou. Jako by prá­vě vsta­li z poste­le ješ­tě v noč­ním prádle. Při­bli­žu­jí se ke Kris­týně Kor­no­vé. Svá­dí ji a vzý­va­jí záro­veň. Taneč­ni­ce zaklá­ní hla­vu v momen­tu roz­tou­že­ní. Po chví­li skon­čí v due­tu s Joná­šem Dol­ní­kem, ale nazna­če­ný nádech ero­ti­ky a poezie se ani v tom­to due­tu nepro­je­ví. Obje­ví se muž z prv­ní čás­ti insce­na­ce, kte­rý se pla­zil jako zví­ře s pli­zo­va­nou suk­ní a s celo­hla­vo­vou čer­nou mas­kou na hla­vě. Je to snad její part­ner, kte­rý při­šel zame­zit pro­puk­nu­tí citu? Scé­na zůstá­vá nako­nec v divá­ko­vi nedo­cí­tě­na. Nedozní.

Sna­žím se vysto­po­vat lin­ku mezi scé­na­mi a posta­va­mi, ale zdá se, že se spí­še stří­da­jí bez kon­tex­tu a vzá­jem­né­ho pro­po­je­ní. Zpo­čát­ku mělo být jed­no­tí­cí osou téma jíd­la, ale to si může­me jen domýš­let. Kaž­dý má pří­běh. Svůj. Aya Wata­na­be při­ná­ší na jeviš­tě chvil­ku japon­ské­ho zenu. Na její čer­ný dres, na křeh­ké tělo, sklá­da­jí ostat­ní taneč­ni­ce kusy mohut­né­ho mate­ri­á­lu, zava­zu­jí jeho cípy až vzni­ka­jí šaty podob­né kimo­nu. V pro­tisvět­le, kte­ré vytvá­ří nega­tiv­ní obraz, tan­čí taneč­ni­ce v leh­kých šedi­vých šateč­kách uctí­va­jíc svo­ji bohy­ni na pie­desta­lu. Kdy­bychom se hod­ně zamys­le­li, může­me si před­sta­vit japon­skou kul­tu­ru sto­lo­vá­ní a tře­ba si i vysvět­lit Ayin zamo­tá­va­jí­cí vrstve­ný kos­tým jako para­le­lu pro výro­bu sushi. Ale je to vel­mi vzdá­le­ná asociace.

Téma jíd­la se oprav­du „pro­va­ří“ ve scé­nách dvo­ji­ce fran­couz­ských kuchtí­ků. Mathi­as Dene­ux hra­je pala­čin­ku, nad­ska­ku­je na nafu­ko­va­cím labu­ťá­ko­vi jako by se osma­žil v hor­kém tuku. Baví divá­ka, kte­rý se smě­je a smě­je. Ten smích mu ale na ústech brzy zmrz­ne. Dojde nám, že jejich show i emo­ce jsou jen nahra­né. Jsou jako figur­ky na klí­ček, kte­ré sta­čí jen natáhnout.

Jako by nás tvůr­ci necha­li pát­rat v útrž­cích čísi vzpo­mí­nek, kte­ré nás tu a tam poškád­lí na jazy­ku jako sté­ka­jí­cí čoko­lá­da z fon­tá­ny. Ale mož­ná prá­vě v tom­to ČÍSI je pro­blém. Těž­ko se v něm hle­dá to „MOJE“.

Dobrou chuť bez emocí 
„Dobrou chuť“ je for­mál­ní, zdvo­ři­lost­ní frá­ze, pod kte­rou se vět­ši­nou neskrý­va­jí žád­né emo­ce. Bývá řeče­na pro for­ma (ač s dob­rým úmys­lem). U insce­na­ce Bon Appétit! to mám podob­ně. Mohu se na chví­li nechat obla­žit hra­vos­tí kos­tý­mů. Mohu být pře­kva­pe­na šíří a barev­nos­tí hla­su Kris­tý­ny Kor­no­vé. Stej­ně jako nejde nic vytknout skvě­lým taneč­ní­kům ani kva­lit­ně zvlád­nu­té cho­re­o­gra­fii. Všech­no je, zdá se, v pořádku.

Ale když Kris­tý­na Kor­no­vá leží na zemi a zpí­vá žen­ským ale vzdá­le­ně smut­ným hla­sem „Pistá­cie křu­pa­ly a fíky se suši­ly, když jsme se milo­va­ly.“ a hra­je si v tom roz­lehlém pro­sto­ru bytu s pome­ran­čem, kte­rý se sem snad zaku­tá­lel z jiné­ho svě­ta, zdá se mi, že už tu svo­ji vzpo­mín­ku dáv­no zapo­mně­la. Zešed­la, ztra­ti­la vzru­še­ní a zby­la z ní jen mno­ho­krát vzpo­me­nu­tá, a pro­to emoč­ně prázd­ná chvíle.

Bon Appétit!
Nová scé­na ND
cho­re­o­gra­fie: Jan Kodet
režie: SKUTR
hud­ba: Ivan Acher
scé­na: Jakub Kopecký
kos­týmy: Simo­na Rybáková
psá­no z pre­mi­é­ry 10. 9. 2020