Kdo měl to štěstí, a zavítal na ostravský festival NORMA, který spolu po čtvrté s místní galerií PLATO pořádalo pražské Studio Hrdinů, stal se na dva dny svědkem velkolepě intimních setkání, dosáhl maximálně orgastické imploze, výbuchu niternosti.
Prostor bývalého nákupního centra stavebního a zahradnického materiálu Bauhaus s vypreparovanými regály tvoří jednu velkou vzduchovou kapsu. Její celistvost sem tam narušuje volně stojící instalace, a kdo v něm poprvé pohlíží z jednoho rohu na druhý, propadne (asi jako já) líbezně znepokojivému pocitu, že stojí uprostřed čehosi ohromného a pokud něco zvolá, jeho hlas se neodrazí od žádné ze stěn — spíš tiše, jenom tak, zanikne. Navíc — pokud člověk do galerie PLATO dorazí za tmy, má jeho příchod ještě větší grády. V ohromné hale s minimálním osvětlením se v temném oparu rozpíjí siluety lidí i objektů, rozléhají nespojité úryvky konverzací za černými plachtami (ve skutečnosti personální a technické zázemí festivalu NORMA a výkryty ohraničující jednu ze dvou stage).
Před tím, než se letmými rozbory ohlédnu za svým TOP výběrem z festivalu NORMA 2019, dopustím se poznámky. Ačkoliv jsem kdykoliv označil herečku Anitu Krausovou za jednu z královen české divadelní alternativy a noblesní úkaz nejen v její generaci, měl jsem původně k inscenaci Bolest pořadatelského Studia Hrdinů, kde se objevuje sama, lehký odstup. Nutno dodat, že sólo v režii Ladislava Babuščáka, ač po derniéře se při ostravském uvedení změnilo. Revidovaná verze v prostoru Stage s víceúrovňovými profily najednou osamělé putování po prázdném prostoru a prázdném životě posunovala k větší dynamice. Sošnost s jakou Babuščák Krausovou instaloval do prostoru Studia Hrdinů se v Ostravě rozpohybovala a z jedné, téměř nehybné fotografie vznikl celý katalog.
Českou scénu kromě Bolesti reprezentovalo další ze sól, Nepřestávej Terezy Lenerové Hradilkové. Sama performerka se stává vévodkyní kopulační partitury, dirigentkou sebedestruktivního přirážení. Její libost z extáze ale není úplná, postupně jí k ní cosi víc a víc tlačí, až se z potěšení stává nutnost. Jde o velmi osobní zpověď z procházky „pornormcorem“, souboje s rutinou na nejvyšší výkon nastavených lidských mašin na práci, které neumí vypadnout z dirigentsky pedantického tempa a „bouchají“, co to jde. Strhující kreace s živě samplovanou hudbou Tomáše Dvořáka (známého též jako Floex) svědčí o kondici tuzemské scény, která tak obstojí vedle zahraničních hitovek. Navíc je nanejvýš pozitivní, že se Nepřestávej, které zcestovalo zahraniční festivaly, objeví i na tak komorní a příjemné akci jako právě NORMA.
Dvojice zahraničních inscenací, které následovaly poté, se řídily heslem: „vývoj nezastavíš“ ve vší nejednoznačnosti, co rychlejší a efektivnější formy komunikace přinášejí. V extrémně populárním projektu Forecasting, téměř až performativní brandu,Barbara Matijevič Giuseppe Chico remixují amatérský obsah z YouTube a tematizují všudypřítomnou banalitu. Tělo performerky Charlotty Le May je v jakési rozšířené realitě dotvářeno situacemi na monitoru notebooku. Části jejích končetin tak přesně lícují s těmi na obrazovce. Videi ve škále od kejklů s domácími mazlíčky, nadšených recenzentů střelných zbraní až k něčemu, co připomíná sebe taxidermii, se Le May dostala k popisu světa, kde se každý hlas počítá, respektive, že každá výpověď má stejnou hodnotu. Nejsou v něm rozdíly mezi špičkovým, profesionálním komentářem a do nebe volajícím, diletantským blábolem (na co například v oblasti internetové divadelní publicistiky narážím neustále; otázkou zůstává, zda tuto interpretaci tvůrci vůbec zamýšleli). I když jde trochu o „Cirque du Soleil pro chudé“, protože dvojice má dispozici několik separovaných týmu cestujících s Forecasting po světě, lze performanci po formální stránce považovat za unikát, už protože se koncept vyčerpá až těsně před závěrem performance (na performerku držící notebook je z monitoru namířená pistole; výjev poprvé porušuje dokonalou synchronizaci těla a videa). V další inscenaci se katalánská performerka Núria Guiu Saggara přesunula od YouTube k Instagramu a první den uzavřela neméně dovádivě performancí Like. Ve svém výzkumu se zabývá trochu jiným zákoutím virtuální banality – influencery a jejich epigony. Pokusila se pochopit tuto evoluční anomálii a v napodobování vesměs úsměvných napodobenin hojně lajkovaných videí parodovala bizarní internetovou subkulturu. Navíc si mistrovsky utahovala z uctívačů jógy coby spásy pro uhnanou střední třídu. Na celé performanci je okouzlující, že kromě sociologické sondy šlo zřejmě o velkolepou mystifikaci, protože všechno, co performerka říkala a činila, mohla být stejně pravda jako lež. Vše bylo relativní, kromě pocitu svobodomyslnosti při závěrečné scéně, kdy se performerka svlékla a vystřihla „nahou jógu“ — tedy všechny bláznivé asány, které předvedla v průběhu celé performance. Očistila tím sebe i přítomné od nánosů banality. Celkově se start festivalu náramně vydařil. Dramaturgická skladba jednotlivých performancí do sebe zapadala nebývala organicky. Den druhý jako celek takovou sílu neměl. Výpovědi mi byly zčásti cizí. Přes ohromnou, vynaloženou energii a špičkovou formu mě míjela i performance Ceculle. Francouzská choreografka a performerka Nach v ní ohledávala kořeny hip hopové taneční improvizace Krumping. Nicméně – závěr druhého dne měl vrchol.
Možná vrchol celého festivalu. Komorní Kokoro Luny Cenere uzavřelo NORMU velkolepým finále. V artistním klubání z hlubin, čiré choreografické meditaci se každý pohyb, soustředěný posun k nejasnému cíli mísí s ambientními podklady Gerarda Valverda.Performerka tak křehká a zranitelná během performance měnila skupenství až se stala pevnou skálou. Z prve velmi nepřirozené pozice (leží opřená hlavou a rameny o zem, do vzduchu jí trčí nohy jako křídla čerstvě vylíhnutému ptáčeti) vzlétá jako kometa. Zároveň nejde o nějaké bezobsažné estetické cvičení v ovládání svalů po neúnosnou dobu. Každá drobnost jako ohnutí vlasu má svůj význam, je událostí a Cenere na jevišti symbolizuje vzduchem plné plíce. Ve frenetickém tempu na sebe navazujících festivalových představení šlo o epické zvolnění, soustředěnou tečku.
Nerad bych se dopouštěl úvah, zda jsou zajímavější nebo dokonce lepší (a podobně) ženy jako performerky než muži. Loňský ročník festival NORMA totiž odhalil, že na tuzemské festivalové mapě existuje jakási nová křehkost (v souvislosti s Ostravou klidně „Ova křehkost“), v rámci, níž si nerozlišuje spektrum ON/OFF a už vůbec ON/ONA. Jestliže se před pár lety mluvilo o NORMĚ jako festivalu, který hledá identitu – letos ji našel definitivně. Tak jako se částečně emancipace stala jeho tématem, emancipoval se sám.
