Podstatné zůstává nedořečeno

foto: archiv Miřenky Čechové

Šéf­re­dak­tor Taneč­ní zóny Vla­di­mír Hulec mě požá­dal, abych napsa­la refle­xi ke své nedáv­no vyda­né nove­le Balet­ky a k vzru­še­né reak­ci čte­ná­řů i nečte­ná­řů, jež vydá­ní kni­hy před­chá­ze­lo i provázelo. 

Nevím, zda násle­du­jí­cí text je reflexe, feje­ton, ane­bo jen spíš poznám­ka na okraj. Je těž­ké psát o něčem, tak bytost­ně spja­tém s hodi­na­mi vzru­še­né­ho nekli­du a chvě­ji­vé­ho napl­ně­ní, kte­ré psa­ní, tedy ale­spoň můj vztah k psa­ní, provází.

Neu­mím reflek­to­vat z odstu­pu. Ráda bych napsa­la, že jsem kni­hou již řek­la vše a ať si na jejím zákla­dě las­ka­vý čte­nář vytvo­ří svůj vlast­ní názor. Neby­la by to ale prav­da. Mým zámě­rem neby­lo říkat vše, ani před­klá­dat fak­tic­ké infor­ma­ce o balet­ním umě­ní, jak se někte­ří pro­fe­si­o­ná­lo­vé roz­hoř­če­ně mýlí, aniž by kni­hu čet­li, nýbrž stvo­řit lite­rár­ní dílo utka­né z něko­li­ka pro­lí­na­jí­cích se vrs­tev zabý­va­jí­cích se vzta­hem dospí­va­jí­cí dív­ky k dis­ci­pli­na­ci těla, dív­ky, kte­rá je plná tou­hy po nale­ze­ní vlast­ní­ho mís­ta ve svě­tě. A ať si tam již čte­nář vsa­dí gym­nasti­ku, balet nebo kano­is­ti­ku, jde o vztah stá­le stej­ný. Napsa­la mi jed­na čte­nář­ka, prá­vě závod­ní kano­ist­ka: Zhmot­ni­la jste stej­né utr­pe­ní při mém spor­tu a stej­né trá­pe­ní s lou­če­ním. A pro­to mě tro­chu mrzí, když někte­ří, ke kte­rým se kni­ha dosta­ne, redu­ku­jí text na čirou auto­bi­o­gra­fii. Mys­lím, že je tam něco víc. A záro­veň je tam straš­ně málo. To pod­stat­né nako­nec zůstá­vá nedořečeno.

Děla­la jsem roz­ho­vor do časo­pi­su Respekt a novi­nář­ka mě v jeden oka­mžik vyved­la z míry otáz­kou vzta­hu­jí­cí se k auto­fik­ci a k tomu, zde exis­tu­je hra­ni­ce toho, o čem už psát nedo­ká­žu. A já se v té chví­li, během toho on-line roz­ho­vo­ru s nezná­mou ženou z bez­pe­čí našich obý­vá­ků, roz­bre­če­la. Jsou lidé a věci, o kte­rých jsem psát nemoh­la. Snad pro­to, že jsem je chtě­la chrá­nit před nemi­lo­srd­nou bes­tií vypra­vě­če píší­cí­ho v du-for­mě, kte­rý sha­zu­je všech­ny a všech­no, včet­ně sebe. Jsou vzpo­mín­ky a lidé, kte­ří jsou nedo­tknu­tel­ní a náš vztah pova­žu­ji za křeh­ký, a pro­to nevhod­ný k tomu, být vysta­ven při­drz­lé­mu hla­su puber­ťač­ky. V momen­tě novi­nář­či­na dota­zu mi v hla­vě blesk­nul ten­to obraz.

Vidím ji, malou hol­ku, co sedí na dře­vě­ných scho­dech bará­ku, kte­rý vlast­ní­ma ruka­ma posta­vil náš táta, tu, kte­rá cítí, že se vše točí kolem něko­ho jiné­ho, že je pozor­nost rodi­čů neprá­vem upí­rá­na na tu, kte­rá ji opus­ti­la. Tedy na mě.

Mys­le­la jsem si, že ji před lite­ra­tu­rou uchrá­ním. Mís­to toho má ale pocit, že jsem ji ve svém živo­tě vyne­cha­la. Kdy­bych psa­la auto­bi­o­gra­fii, muse­la bych psát o všech obě­tech, pře­de­vším těch, kte­ré pod­stou­pi­li moji nej­bliž­ší. Hodi­ny a hodi­ny strá­ve­né mámou v auto­busech, aby malou hol­ku v bez­pe­čí dopra­vi­la za svým snem, děsi­vé noci strá­ve­né v nej­lev­něj­ších nocle­hár­nách, kde se setká­vá s prá­vě pro­puš­tě­ný­mi vra­hy a šika­no­va­ný­mi děl­ní­ky z výcho­du, pro­to­že tříd­ní schůz­ky skon­či­ly hodi­nu před půl­no­cí, posled­ní auto­bus ujel a ona nemě­la pení­ze na lep­ší hotel. Bylo jí stej­ně, jako teď mně. Nebo ta pekel­ná muka pochyb a neko­neč­né viny za to, že mě vypus­ti­ly do džun­gle. Kdy­bych psa­la auto­bi­o­gra­fii, byla by to kni­ha plná hero­ic­kých skut­ků mé rodi­ny, kte­rá mi umož­ni­la jít si za svým snem navzdo­ry tomu, čím oni muse­li procházet.

To pod­stat­né je křeh­ké. A v tuhle chví­li pro mě sto­jí mimo lite­ra­tu­ru. Pro­to mě výkři­ky a reak­ce vytr­že­né z kon­tex­tu mé kni­hy, mého díla nechá­va­jí chlad­nou. Jsou tak straš­ně dale­ko od prav­dy a skutečnosti…
Nemo­hou se mě dotknout, neboť jsou uši­ty faleš­nou pro­fes­ní pýchou v tka­ni­vu zúže­né­ho pohle­du. V Miss Ame­ri­ce říkám: Jsme jako koně s klap­ka­ma na očích. Vidíš jenom jed­ním smě­rem. Nikdy jsem se nechtě­la niko­mu zavdě­čit. A v jaké­ko­li tvor­bě, ať už diva­del­ní nebo taneč­ní nebo lite­rár­ní, mi vždy šlo o při­blí­že­ní k oka­mži­ku transgre­se. O pře­sah k čemusi vyš­ší­mu, neu­cho­pi­tel­né­mu, sto­jí­cí­mu mimo mě, co mě bytost­ně pře­sa­hu­je a o co mohu celý život pou­ze usilovat.

A pro­to pod­stat­né nejsou ani pře­jíc­né člán­ky kri­ti­ků, kte­ří píšou, že: Balet­ky jsou dílem, kte­rým by se čes­ká lite­ra­tu­ra moh­la pochlu­bit a kte­ré by tak mělo být co nej­rych­le­ji pře­lo­že­no do co nej­vět­ší­ho počtu jazy­ků. (Ondřej Horák, Lido­vé novi­ny, 22. 2. 2020), ani emo­ci­o­nál­ní výkři­ky balet­ních vedou­cích: …vlez­la do žum­py (Lin­da Svidró na face­boo­ku Jar­ka Cemer­ka), ani hash­tag Balet­ky na Instagra­mu, ani prven­ství v pro­dej­nos­ti ve vel­kých kniž­ních řetěz­cích. Důle­ži­té je, co v kni­ze není. Desít­ky dal­ších pří­bě­hů, těch se šťast­ným kon­cem, i těch s méně šťast­ným, kte­ré se ke mně po desít­kách dostá­va­jí, pro­to­že se roz­to­či­la ener­gie vzpo­mí­nek. A kte­ré jsou, díky piš­ti­vým hla­sům dotče­ných mis­trů, tvr­dě ukot­ve­né v rea­li­tě. V jejich vlast­ní realitě.

Nena­psa­la jsem auto­bi­o­gra­fii. Né všech­ny pří­běhy pat­ří jejich posta­vám. Né všech­ny posta­vy jsou tako­vý­mi, jaký­mi se jeví a jejich reál­né předob­ra­zy s tím sou­hla­si­ly. Psa­ly to tak tro­chu se mnou. A pro­to věřím, že na mě nikdo nevez­me base­ballo­vou pál­ku, jako na Édou­ar­da Loui­se jeho bra­tr. A pro­to dou­fám, že mi má mlad­ší sest­ra odpus­tí, že jsem ji zce­la vyne­cha­la. V koneč­ném zúčto­vá­ní kni­hu nevy­prá­vím já, ale moje dal­ší, alter­na­tiv­ní já, dal­ší z mých per­son, do kte­rých vstu­pu­ji, abych se sama od sebe osvobodila.

Je to podob­né jako s Mcken­zie Tom­ski. Míra auto­fik­ce v Miss Ame­ri­ce je v pod­sta­tě stej­ná. Nikdy jsem neby­la ile­gál­ní imi­grant­kou v New Yok City, ale detai­ly, pří­běhy a situ­a­ce jsou pro­ži­té do mor­ku kostí.
Stej­ně jako Miss Ame­ri­Ka není o Ame­ri­ce, nejsou Balet­ky o bale­tu. V jed­né recen­zi na Balet­ky při­rov­ná­vá autor­ka Bar­bo­ra Vota­vo­vá spo­lu s ese­jist­kou Jii Tolen­ti­no balet­ní dis­ci­plí­nu ke kapi­ta­lis­tic­ké­mu tla­ku na sebe­do­ko­na­lost a ide­ál neu­stá­lé prá­ce a tuto extrém­ní pra­cov­ní výdrž dává do sou­vis­los­ti s popu­lár­ním fit­ness cvi­če­ním Barre vychá­ze­jí­cím z bale­tu. Spíš než cvi­če­ní je to vlast­ně mecha­nis­mus, kte­rý vám pomů­že při­způ­so­bit se dlou­ho­tr­va­jí­cí agó­nii. Nepři­pra­ví vás na půl­ma­ra­ton, ale na dva­nác­ti­ho­di­no­vé pra­cov­ní dny. A prá­vě o tom mimo jiné jsou mé Baletky.

Před pár lety jsem vytvo­ři­la tři­ceti­ho­di­no­vou slow moti­on per­for­man­ci Momen­tum. Důvo­dem pod­stou­pit mara­ton zpo­ma­le­ní a medi­ta­tiv­ní­ho pono­ru do impul­sy oproš­tě­né rea­li­ty byl dlou­ho­tr­va­jí­cí pocit pře­hl­ce­ní z tla­ku zrych­le­né spo­leč­nos­ti zamě­ře­né na výkon a — rela­tiv­ní — úspěch. Ten­to pocit anar­chis­tic­ké­ho vze­pře­ní jsem si ale nepři­vez­la z New Yor­ku, jak jsem se teh­dy myl­ně domní­va­la. Je to můj nau­če­ný vztah ke svě­tu pra­me­ní­cí prá­vě z dob mých stu­dií na konzervatoři.

Leit­mo­tiv sna­hy při­způ­so­bit se, čas­to i absurd­ním poža­dav­kům spo­leč­nos­ti nebo sys­té­mu, zapad­nout mezi ostat­ní, vydr­žet nápor, upra­co­vat se k pad­nu­tí, a pře­de­vším uspět, niko­liv však pod­le svých před­stav, ale pod­le dik­tá­tu spo­leč­nos­ti, ten­to leit­mo­tiv je stej­ný jak v Miss Ame­ri­ce, tak v Baletkách.

Jedi­nec hle­da­jí­cí oprav­do­vost a auten­ti­ci­tu bytí v odci­ze­ném, zme­cha­ni­zo­va­ném sys­té­mu neú­pros­né­mu k lid­ské­mu selhá­ní je moje vel­ké osob­ní téma. Když nad tím teď pře­mýš­lím, napa­dá mě, že je to vlast­ně tako­vá cha­pli­nov­ská Moder­ní doba. Ten­to lehce anti­ka­pi­ta­lis­tic­ký, levi­co­vý postoj ke spo­leč­nos­ti zamě­ře­né na výkon, však v mém prak­tic­kém živo­tě nará­ží na mou obrov­skou tou­hu pra­co­vat. Pro­to­že já jsem šťast­ná, když mohu kon­ti­nu­ál­ně a inten­ziv­ně pra­co­vat, kdy mohu doka­zo­vat, že za něco sto­jím, kdy mohu uspět sama před sebou v oka­mži­cích vel­kých výzev, čímž je pro mě napří­klad vstup do svě­ta literatury.

Má mamin­ka se mě opa­ko­va­ně ptá, kdy­bych se moh­la v těch dese­ti letech zno­vu roz­hod­nout, zda bych se roz­hod­la zopa­ko­vat svou minu­lost. A já jí vždy odpo­ví­dám ano. Že je to to nej­lep­ší, co se mi v živo­tě sta­lo. A to nejen pro­to, že co tě neza­bi­je, to tě posí­lí, což bylo hes­lo na mé matu­rit­ní šer­pě, ale pře­de­vším pro­to, že v utká­vá­ní sama se sebou jsem dosta­la obrov­skou šan­ci. Buď totál­ně pro­pad­nout, ane­bo vyhrát. A já jsem vyhrá­la. Dobra­la jsem se vlast­ní, pev­ně ukot­ve­né iden­ti­ty navzdo­ry posluš­né­mu zapad­nu­tí do jaké­ho­ko­li insti­tu­ci­o­na­li­zo­va­né­ho systému.

Publikováno
V rubrikách Aktuality

Od Miřenka Čechová

Absolvovala Taneční konzervatoř v Praze (obor klasický balet), DAMU (obor Alternativní divadlo) a HAMU (obor Nonverbální divadlo). Získala Fulbrightovo stipendium a působila na American University ve Washingtonu, D.C., kde vyučovala fyzické divadlo. Působí jako performenerka, režisérka, spisovatelka a pedagožka. Je spoluzakladatelkou skupin Tantehorse  Spitfire Company nebo festivalu Nultý bod. Je autorkou dvou knih - Miss AmeriKa (2018) a Baletky (2020).