Citlivé a živé ženské orgány na Letní Letné

Na pla­ká­tu k insce­na­ci Por­tés des fem­mes fran­couz­ské akro­ba­tic­ké sku­pi­ny Pro­ject PDF jsou vyob­ra­ze­ny kvě­ty a plo­dy při­po­mí­na­jí­cí žen­ské pohlav­ní orgá­ny. Inti­mi­ta žen­ské­ho těla i duše je také hlav­ním téma­tem insce­na­ce, kte­rá ote­ví­rá dve­ře spo­le­čen­ských tabu žen­ské­ho svě­ta. Kojit, být love­na muži, uží­vat nebo zne­u­ží­vat svo­je tělo jako objekt, být sou­čás­tí stá­da … jed­not­li­vá téma­ta sku­pi­na zpra­co­vá­vá ve ske­čích, kte­ré jsou tref­né a nedu­sí. Agi­ta­ci totiž tvůr­ci vždy zvlád­nou včas odleh­čit inter­ak­cí s divá­kem, sno­vý­mi pohy­bo­vý­mi pasá­že­mi a jed­no­znač­ně humo­rem. Až se někdy může zdát, že si prá­vě z vypja­té femi­nis­tic­ké réto­ri­ky uměl­ky­ně spí­še utahují…

V prv­ní scé­ně při­bí­há na jeviš­tě žena v kos­tý­mu nevěs­ty. „To není dnes. Je to zít­ra,“ říká jí její těhot­ná kama­rád­ka a bere ji do náru­če. V tom ale samo­zřej­mě začne rodit. Za chví­li už je na scé­ně sedm­náct akro­ba­tek s vycpa­ný­mi bříš­ky. Všech­ny hro­mad­ně dýcha­jí a švi­to­ří: “Jak se bude jme­no­vat?“ „Eliš­ka. Jiři­na.“ A za chví­li už pobí­ha­jí s „naro­ze­ný­mi“ ply­šo­vý­mi opi­ce­mi a vola­jí na sebe: „Jé ten je krás­ný, podob­ný tatín­ko­vi.“ Vtip je zde spíš hrnič­ní nad­sáz­kou a čer­ným humo­rem. Když se akro­bat­ky s vycpa­ný­mi pupí­ky (a pozor, někte­ré oprav­du těhot­né) začnou pře­ha­zo­vat, ohý­ba­jí se do mos­tů a nosí se na rame­nou – zkrát­ka děla­jí všech­no, co by těhot­né dělat nemě­ly, mož­ná se při­ro­ze­ně tro­chu lek­ne­te. A co potom při scé­ně, kdy si do pupí­ků vrta­jí vrtač­kou a hihňa­jí se u toho? Kdo z žen se v těho­ten­ství nebál, že mu někdo prud­ce nara­zí do bříška.

Pře­va­žu­je nála­da žen­ské­ho divo­če­ní, jako když se sku­pi­na dívek vydá na výlet a utrh­ne se ze řetě­zu. Chuť bláz­nit se per­for­mer­kám daří pře­nést i do hle­diš­tě. Pro­chá­zí mezi divá­ky — jed­na z nich si napří­klad posa­dí čer­ve­né brý­le na tvář, přes kte­rou má pře­ho­ze­né vla­sy a vypa­dá jako něja­ký chlu­pa­tý fre­ak. Jinou dív­ku posí­la­jí ostat­ní akro­bat­ky jako frontma­na na kon­cer­tu do řeky rukou divá­ků. Tak­že je doslo­va zved­nou ze židle… Roz­ver­ná atmo­sfé­ra se také ale občas zklid­ní, a to zejmé­na v pohy­bo­vých pasá­žích, kte­ré oce­ní milov­ník insce­na­cí sou­čas­né­ho tan­ce a ele­gant­ních linií žen­ské­ho těla. Na potem­ně­lém jeviš­ti jsou nasvět­le­na jen nahá ňad­ra dívek, kte­ré roze­se­té sto­jí na jeviš­ti. V dal­ším obra­zu se v čer­ných při­lé­ha­vých pod­prsen­kách a šort­kách dív­ky zdvi­ha­jí do výš­ky, aby před­ved­ly sek­ven­ce sto­jek na rukou nebo vytvo­ři­ly lid­skou věž. Uká­zat nej­vy­chy­ta­něj­ší akro­ba­tic­ké tri­ky tu ale není hlav­ním zámě­rem. A kdo je čeká, bude asi zkla­mán. Spí­še se tu jde po tom — CO a JAK – tedy po téma­tu a způ­so­bu zpracování.

Jak dílo gra­du­je, je stá­le divo­čej­ší a více při­po­mí­ná výje­vy z deka­dent­ní sever­ské kine­ma­to­gra­fie tře­ba od Lar­se von Trie­ra (vzpo­mně­la jsem si i na brit­ský film Humr) pohy­bu­jí­cí se na hra­ni­ci fan­tasma­go­ric­kých snů a výtvar­ných per­for­man­cí. Kos­týmy jsou pes­t­řej­ší, pro­vo­ka­tiv­něj­ší a bláz­ni­věj­ší. Polo­na­há dív­ka se dyna­mic­ky pohu­pu­je naho­ru a dolů tak, aby se čer­ve­né střap­ce umís­tě­né na jejích bra­dav­kách las­civ­ně a záro­veň komic­ky roz­to­či­ly. Pou­ka­zu­je se tak na vní­má­ní žen­ské­ho těla jako objek­tu, se kte­rým se dá dělat coko­li. Nechy­bí ani stand upy s mlu­ve­ný­mi pasá­že­mi, kte­ré pou­ka­zu­jí také na někdy pokři­ve­ný vztah ženy ke své­mu vlast­ní­mu tělu jako hmo­tě. „Dotý­káš se jich, žužláš je, holíš je, mode­lu­ješ je … cit­li­vé a živé orgá­ny,“ hlá­sá do pub­li­ka dív­ka, kte­ré má na prsu nara­že­nou odsá­vač­ku a cucá své vlast­ní mlé­ko. A dokon­ču­je svůj mono­log: „Dřív jsem se za ně sty­dě­la, teď už je uka­zu­ju úpl­ně všude.“

Dív­ky pro­bí­ha­jí naha­té po čtyřech jako ovce honě­ni lov­cem s puš­kou a divá­ko­vi se nabí­zí pohled na ženu love­nou jako bez­cen­nou oběť – jed­nu ze stá­da. Obje­vu­je se tu i oso­ba na pod­pat­cích s obří seky­rou. Do bizar­ní­ho reje poma­te­ně při­bí­há i sou­čas­ná fran­couz­ská kul­tur­ní ata­šé v Pra­ze, kte­rá celou show uvá­dě­la na úpl­ném začát­ku a pou­ka­zo­va­la mimo jiné i na to, jak je dílo odvážné.

Zda jde o dílo femi­nis­tic­ké pro mě zůstá­vá otáz­kou. Kaž­dý má tu hra­ni­ci asi někde jin­de. Roz­hod­ně je to dílo femin­ní. Vidět na scé­ně sedm­náct žen v pohy­bu, to už je samo o sobě záži­tek. A tak na něj jdě­te i pokud zrov­na nedis­po­nu­je­te kvě­tem orchi­de­je, olou­pa­nou polo­vi­nu šťav­na­té­ho pome­ran­če, zkrát­ka cit­li­vý­mi a živý­mi žen­ský­mi orgány.

Projet.PDF
Por­tés de Fem­mes
režie: Baes Vir­gi­nie
hud­ba: Aqua­ron Fan­ny
kos­týmy: Bou­ri­gault Noé­mie
svě­tel­ný design: Cozic Maiwen