Scéna českého současného tance se vyznačuje zaprvé svou stylovou rozmanitostí, zadruhé nevelkým okruhem tvůrců. Progresivní taneční umění se jednoznačně soustřeďuje v Praze a český současný tanec pěstovaný v jiném než hlavním městě je spíše výjimkou. Důsledkem či nebezpečím tohoto stavu se může stát ztráta odstupu, nebo nemožnost další inspirace, což může logicky vyústit v potřebu vymanit se z tak úzce provázaného prostředí. Mezinárodní spolupráce, možnost uměleckých rezidencí v zahraničí či naopak navázání kontaktů se zahraničními tvůrci pro české projekty se nabízí jako smysluplné a zároveň i pro grantové komise lukrativní řešení. Je však možné vnímat uměleckou tvorbu jako sám do sebe uzavřený svět a nezohledňovat společensko-politický kontext národů, které mají navzájem spolupracovat?
Tanec Praha se v posledních letech důsledně věnuje zefektivnění mezinárodní komunikace tanečníků, choreografů, manažerů a dalších lidí z praxe. Svědčí o tom i dramaturgie festivalu Česká taneční platforma, která se zaměřuje na zahraničí hned několika způsoby, nemluvě o tom, že festivalové publikum tvoří z velké části cizinci. Vloni se konala přednáška o fungování a výhodách tzv. západoevropských „dancehouses“ sdružených v síti European Dancehouse Network (EDN) a jednu z hlavních částí festivalového programu představuje neformální setkání Meet The Artists!, kde se mají účastníci festivalu, ruku na srdce hlavně ti zahraniční, možnost seznámit s tuzemskými umělci. Vloni navíc porota udělila zvláštní cenu ve formě zahraniční rezidence Viktoru Černickému za pohybové sólo Parolapolea.
Zatím poslední iniciativu v otázce institucionální záštity mezinárodní spolupráce tanečních tvůrců vznikla pod záštitou již zmíněné asociace EDN. Na závěr ČTP 2018 se konal dvoudenní workshop Autenticita uměleckého výrazu v místním kontextu – „Postsovětské tělo“, jehož tématemse stal současný tanec v zemích bývalého sovětského bloku. Jako cíl si organizátoři vytkli rozšířit povědomí o scénách a podobě současného tance v zemích Visegrádu, v Bělorusku, Rusku a na Ukrajině. V příštích letech by měli na tuto událost navázat další semináře věnované tanci v Pobaltí a na Balkáně.
Z perspektivy současného tance se ČR nachází přesně na hraně mezi tanečními velmocemi západní Evropy, jako jsou Německo, Belgie, Nizozemí či Dánsko na jedné straně a na druhé straně východoevropskými zeměmi dodnes poznamenanými komunistickým režimem, jejichž politická situace se v současnosti vyvíjí více než komplikovaně. EDN spojuje převážně západní tvůrce, avšak svou síť rozšiřuje směrem na východ skrze země Visegrádu a neutrální Prahu a ČR, která může představovat určitý práh mezi zeměmi, v nichž má kultura pevnou pozici i dostatek reflexe, a zeměmi, v nichž se postavení kultury musí neustále upevňovat a bránit. Samozřejmě toto zobecňující tvrzení funguje pouze ve vzájemném srovnání konkrétních oblastí.
Workshop se skládal ze dvou částí a moderoval jej taneční dramaturg Guy Cools společně s americkou performerkou a choreografkou Betsy Gregory působící v mezinárodním centru pro rozvoj tance 21. století Dance4. V dopoledním bloku zástupci jednotlivých zemí představili svou taneční kulturu, odpoledne se konala, opět s reprezentanty zúčastněných zemí, panelová diskuze na téma možných společných projektů a již existujících iniciativ, které se snaží o rozvoj a reflexi umění.
Úvod do kontextu rozličných tanečních kultur se uskutečnil dvojím způsobem. Hosté z Běloruska, Ruska a Ukrajiny, kteří se tancem zabývají prakticky buď jako choreografové, performeři, nebo jako taneční vědci, představili směřování současného tance ve své zemi performativním jazykem. Ruští choreografové Aleksandra Konnikova a Albert Albert z „PO. V. S. Tanze“ Dance Company nehybně sedící na čtvercovém stole popisovali pozici ruského současného tance pomocí metafory o hnědém „ruském“ medvědu a bílém medvědu, který jednou tančí ve stylu Wima Vandekeybuse, jednou ve stylu butó. Naproti tomu ukrajinský performer Anton Ovchinnikov zvolil pro tematizaci ukrajinské progresivní taneční tvorby formu lecture performance, jejímž prostřednictvím srovnával sádlo jako základní ukrajinskou potravinu se současným tancem. Za hudebního podkresu Stingova English Man In New York přesvědčeně pojednával o tom, jak připravit sádlo tím správným způsobem, zatímco na plátno za sebou promítal návod na zabijačku. Svým tvrzením „Salo is always contemporary.“ vytvořil rámec sebereflexe ukrajinského tance a performance. Současný tanec je stejně jako sádlo univerzální, základní, spirituální, provokující a výživný (9000 kJ).
Ukázku založenou na participaci celého publika vedla taneční vědkyně Katya Ganyushina původem z Běloruska. Jediným pravidlem hry na společnou postsovětskou identitu bylo měnit svou pozici v místnosti na základě potvrzení či vyvrácení asi desítky předestřených tvrzení typu „změňte stranu, pokud pocházíte z postkomunistického státu, pokud jste se účastnili veřejného protestu, nebo pokud jste studovali či pracovali v zahraničí. V prostoru se tak samoutvářela lidská mapa, která nechala účastníky doslova tělově zažít kořeny svého původu, které jsou všem přítomným určitým způsobem společné. Ať už zúčastněné ve výsledku rozděloval původ nebo účast či neúčast na nějaké demonstraci, všechny v závěru spojila láska k tanci. Přestože byl demografický průzkum intenzivní a názorný, nemohu souhlasit právě s tímto patetickým závěrem proklamující názor, že tanec se vyvazuje z měřítek političnosti, nebo že je snad dokonce apolitický. Zdá se mi, že již samotná iniciativa propojit české umělce s tvůrci z tak specifických prostředí, vypovídá a hlavně využívá politické prostředky. Apolitičnost tance vyvrací i závěrečná sedmiminutová performance běloruské tanečnice a choreografky Olgy Labovkiny (KARAKULI dance theatre), která si hned na samém začátku stanoví pro délku své performance jako omezený prostor pro sebevyjádření šibeniční limit sedmi minut, který nesmí překročit. Tanečnice obklopená ze všech stran diváky má velmi malou manévrovací plochu. Výrazné pohyby paží a hlavy vyrůstající z nepatrných impulsů dávají pocit těla, které se brzy začne rozpadat na jednotlivé součástky. Performerka nemá mnoho času a svůj tanec prokládá pohledy na náramkové hodinky. Je důsledná, takže jakmile čas vyprší, přeruší své flow a prohlásí, že „time is over“. Pokud je toto autentické vyjádření pocitu běloruského postsovětského těla, Lukašenko a jeho režim se od něj dá odmyslet jen těžko. S vystoupením běloruské performerky se navíc ukazuje jak důležitou pozici jasného politického statementu zastává v nedemokratických zemích současný tanec již jako umělecká forma.
Polský, slovenský a maďarský tanec mapovali formou krátké přednášky taneční kritičky Orsolya Bálint (editorka anglickojazyčné webové platformy o maďarském tanci dancefeed.org) spolu s Jadwigou Grabowskou Majewskou a slovenskou dramaturgyní Majou Hriesik (nezávislá taneční organizace PlaST). Přednášky byly zaměřeny hlavně na výčet výrazných tvůrců a projektů doplněny drobným komentářem, jak platforma současného tance v daných zemích funguje.
V panelové diskuzi pak vystoupili Nina Vangeli, Maja Hriešik, Orsolya Bálint, Jadwiga Grabowska Majewska, Katya Ganyushina, Anton Ovchinnikov, Aleksandra Konnikova a Albert Albert. Nejzásadnějším přínosem ateliéru bylo mimo seznámení s cizími kulturami současného tance jistě zveřejnění nabídek rezidencí a konkrétních možností spolupráce. Katya Ganushina pak také představila svůj návrh projektu online/offline knihovny obsahující databázi tanečněvědných textů a nejaktuálnějších informací ze světa současného tance. Dohromady padlo mnoho jmen umělců, skupin, festivalů, sdružení, s nimiž je možné se setkat jen těžko a tato událost poskytla spíše než prostor pro filosofování a definice, přirozené prostředí k navazování kontaktů. Přesto si na závěr dovolím připomenout dvě volně citované teze přispívající k rozřešení problému (a)političnosti tance. Slovenský choreograf a tanečník Jaro Viňarský se vyjádřil, že „odpovědnost tanečního tvůrce se týká jeho bezprostředního prostředí, nikoliv celého systému, ačkoliv jeho tvorba může znamenat vytvoření vlastní ideologie Prvoplánový politický způsob vidění podle něj ničí kreativní proces“.
Naproti tomu se nechala slyšet ředitelka S.E.S.TA. Marie Kinski, že „kreativní proces je jediná hybná síla, jejímž prostřednictvím lze ovlivnit společnost“.
Je bezesporu důležité, že jakýmkoli konvencím nepodléhající současný tanec komentuje realitu i přesto, že taneční dílo samotné přímo netematizuje konkrétní společensko-politické problémy. Praxe je však jen jedna strana mince. Myslím, že se opět ukázal nedostatek reflexe taneční tvorby, jež představuje pro český tanečněvědný i publicistický diskurz zásadní problém. Tanec se u nás velice často reflektuje pouze v rámci estetických měřítek, přičemž se neklade dostatečný důraz na jeho roli ve společensko-politickém kontextu.
EDN ateliér proběhl ve velkém manažerském a „obchodním“ stylu. Zřejmě se stane impulsem vzniku mnoha inspirativních, nových projektů. Takový výsledek může být každopádně považován za úspěch. Osobně si však myslím, že přestože politické hranice neurčují hranice tance, není strategické o nich nemluvit a uzavírat umění do své vlastní bubliny. Právě to totiž může být nejen pro tanec, ale obecně pro umění to největší nebezpečí. Nejen v nesvobodě, ale možná mnohem spíše v liberální společnosti je potřeba obhajovat právo a důležitost své existence.
