You have to lose control. Yes, that is beautiful.

Žije­me ve zrych­le­ném svě­tě. Kla­de na nás nema­lé náro­ky, vyža­du­je výsled­ky, úspěch…A my se při­způ­so­bu­je­me – rodi­ně, poča­sí, eko­no­mic­ké a poli­tic­ké situ­a­ci, i jiným lidem. Kam se podě­la naše při­ro­ze­nost – to, co nás zce­la nezišt­ně a bez­dů­vod­ně napl­ňu­je a při­ná­ší pocit svo­bo­dy a štěs­tí? Stě­žo­vat si na to, že něco nemám, něco mi chy­bí, něco nejde, je už jako mód­ní trend. Při­tom vět­ši­na těch důle­ži­tých věcí tkví v roz­hod­nu­tí a váš­ni, kte­rou k dané věci chováme. 

Mr. Gaga – Ohad Naha­rin – jeden z nej­u­zná­va­něj­ší cho­re­o­gra­fů sou­čas­nos­ti pro­žil dět­ství v kibucu Miz­ra v Izre­li, více než s rodi­či komu­ni­ko­val s ostat­ní­mi dět­mi a zví­řa­ty. Když mu bylo pět, jeho rodi­na se roz­hod­la z kibucu ode­jít, jako voják zažil tzv. Jom­ki­pur­skou vál­ku (1973) plnou naprostých absur­dit, nesmys­lů a smr­ti. Tan­ci se začal věno­vat až ve dva­a­dva­ce­ti letech, opus­til sou­bor pod vede­ním Marthy Gra­ham, sou­bor Mau­ri­ce Béjar­ta, nedo­stu­do­val ani Jul­li­ard ani Scho­ol of Ame­ri­can Ballet, žil v New Yor­ku bez prá­ce i bez peněz. Žena, kte­rou milo­val zemře­la, měl zdra­vot­ní kom­pli­ka­ce, díky nimž musel pře­stat načas tan­co­vat. A přes­to šťast­ně žije dál a tvo­ří. Po něko­li­ka odmít­nu­tích z jeho stra­ny a sed­mi letech jeho živo­ta vzni­kl v režii Tome­ra Hey­man­na doku­ment, zachy­cu­jí­cí nejen úspě­chy, ale pře­de­vším pády feno­me­nál­ní taneč­ní osob­nos­ti. Hey­mann vyu­ží­vá množ­ství domá­cích videí, mate­ri­á­lů ze zkou­šek, ale i zábě­rů , jež vznik­ly náho­dou a ať už se vzta­hu­jí z osob­ní­mu nebo pro­fe­si­o­nál­ní­mu živo­tu Oha­da Nahri­na, neza­sa­hu­je do nich ani je neko­men­tu­je. To nechá­vá na taneč­ní­cích a Naha­ri­no­vi samot­ném. V nece­lých dvou hodi­nách s ním pro­ži­je­me dět­ství, pro­fes­ní začát­ky, hle­dá­ní sama sebe, ztrá­ty, vytr­va­lost, těž­kou prá­ci, lás­ku i radost. A nejen tím se divá­ku při­bli­žu­je, uka­zu­je totiž to, že nikdo není slav­ný a úspěš­ný hned, bez práce.

Nezá­le­ží na tom, co, kdy nebo kde dělá­me. Fyzic­ká akti­vi­ta by nám měla při­ná­šet potě­še­ní a vychá­zet z původ­ních ana­to­mic­kých funk­cí těles­né stav­by. Tanec nemá být utr­pe­ním, ale bla­hem. Lid­ské tělo je v tom­to ohle­du geni­ál­ním vyná­le­zem, fun­gu­je na prin­ci­pu akce / reak­ce. Za před­po­kla­du, že jej bude­me pře­tě­žo­vat a nedo­pře­je­me mu odpo­či­nek, vypo­ví záko­ni­tě služ­bu. To v hor­ším pří­pa­dě, dá se s ním ovšem pra­co­vat i tak, že nás odmě­ní a uká­že, co všech­no umí. Pokud mu poskyt­ne­me pro­stor, dá naje­vo to, co jsme mu odpí­ra­li, potla­čí nesmy­sl­né hra­ni­ce nasta­ve­né naší živo­to­sprá­vou nebo zlo­zvy­ky a v jedi­né vte­ři­ně (napří­klad v oka­mži­ku ztrá­ty vědo­mí) zafun­gu­je tak, jak by ve sku­teč­nos­ti mělo.

„Nehraj, že padáš. Spadni!“

Fakt, že na něj půso­bí jed­na z nej­moc­něj­ších zem­ských sil – gra­vi­ta­ce – nezna­me­ná jen to, že na roz­díl od sta­vu bez tíže tahá­me svou váhu neu­stá­le s sebou, ale také to, že díky ní lid­ské tělo chrá­ní samo sebe. Gaga jako „tech­ni­ka“ vychá­zí ze zku­še­nos­ti uzdra­vo­vá­ní vlast­ní­ho těla, poslou­chá­ní toho, co se sna­ží sdě­lit. Není tře­ba být krás­ný, dívat se na sebe, dělat vel­ká ges­ta. Nao­pak – méně „dělat“ a více cítit. Fyzic­ká akti­vi­ta před­sta­vu­je část naše­ho bytí a vypo­ví­dá něco o naší duši. Nezá­le­ží na tom, jest­li tan­čit tak zva­ně umí­me. Téměř všich­ni máme mož­nost a schop­nost se pohy­bo­vat, vní­mat ryt­mus, vib­ra­ce, zavřít oči a cítit. So, do it!

„I dan­ce eve­ry day and I wat eve­ry­bo­dy to do it.“
Ohad Naha­rin

Mr. Gaga
Režie: Tomer Hey­mann.
Hra­je: Ohad Naha­rin ad.