Multikulturní centrum ALTA v rámci širokého spektra akcí, jež celoročně pořádá, zařadilo do programu letních prázdnin tři bloky tanečních workshopů/tréninků — Michala Záhory, Věrky Ondrašíkové a Soni Feriančíkové.
Workshop s Věrkou Ondrašíkovou byl koncipován jako tři devadesátiminutové tréninky konající se ve dnech 19. – 21. července 2016 a sliboval účastníkům lekce vycházející z technik současného tance zaměřujících se na práci s podlahou (floorwork), energií těla a jeho dynamikou. Musím bohužel suše konstatovat, že tyto „přísliby“ se jim nepodařilo naplnit.
Účastníci workshopu byli směsicí amatérských tanečníků, z nichž část patrně navštěvovala taneční lekce Věry Ondrašíkové již dříve. Možná proto lektorka nepovažovala za důležité představit sama sebe, účel či průběh workshopu nebo rozvinout komunikaci s jinými, ne známými, „svěřenci“, což celku upřímně příliš mnoho pozitivního nepřidalo. Totéž se dá říci i o počtu účastníků, který převyšoval kapacitu komfortního pohybu a pocitu důležitosti v prostoru malé zkušebny studia ALTA.
Druhým, leč obřím problémem, který tréninky doprovázel, je minimálně pochybná koncepce, díky níž jsem po celou dobu postrádala smysl toho co, a proč děláme. Při možnosti přihlásit se na libovolné množství lekcí a za předpokladu, že profesionál pracuje hodinu a půl s nesourodou a neznámou skupinou lidí, považuji za nesmyslné kontinuálně po tři večery pokračovat ve výuce jakési choreografie, které neupírám kvality, ale právo být těžištěm workshopu, který by se měl spíše pokusit rozvíjet základní techniku tance. Každý tanečník, ať už profesionální či amatérský, vnímá a má schopnost učit se kroky jinak rychle a pokud nepochopí a techniku neosvojí si ji, nemůže zvládnout ani choreografii. Výsledkem podobného přístupu vedení workshopu je pak bohužel jen nekvalitně nastudovaný kus choreografie a rozpačitý pocit.
Není mým cílem uchylovat se ke srovnávání, ale dílem náhody jsem měla to potěšení sledovat mezi dvěma tréninky v ALTĚ, sic krátce, zato velmi zblízka zcela jiný způsob práce s amatérskou skupinou — a to velmi citlivou a intenzivní práci Jiřího Bartovance na workshopu (19. – 20. 7. — HAMU) propojujícím inscenaci Lessons of Touch (Nina Vangeli a Radim Vizváry) s dvoudenní snahou asi devíti věkově i národnostně odlišných pro tanec zapálených jedinců. Ta vedla ke společnému představení, již existující a úspěšné inscenace , v Divadle v Celetné . Má zhruba hodinová účast mě však přivedla k závěru, že tohle je to, co od workshopu skutečně očekávám — poznání jednotlivých členů skupiny, rovnocenná komunikace nebo cílená práce s detailem směřující k preciznímu pohybu, jež neplýtvá lidskou energií. To vše, neustálé hledání a nalézání možností lidského těla vede k pocitu vzájemné důvěry, při němž ani obnažení vlastního těla není překážkou.
Jako celek vnímám tréninky v ALTĚ pozitivně. Mohou být jednou z cest, jak širší veřejnosti otevřít prostor a prakticky přiblížit proces tvorby nebo způsob práce profesionálních tvůrců. Zároveň však považuji za velmi důležité připravit jednotlivé lekce a přizpůsobit je konkrétní skupině, čímž nabydou na kvalitě i přitažlivosti a nebudou působit jako laciný přívýdělek.
„Komunikace, jak známo, je základem dobrých vztahů.“ Z tohoto klišé se však klišé nestalo bezdůvodně, ale protože na něm stojí všechno, co děláme. Obzvláště ve světě tance nebo umění obecně, které by nemělo existovat samo pro sebe, ale proto, aby propojovalo někdy na pohled nesourodé světy v jeden. Lidský .
