Natřikrát (No.3) Posteloví hráči

V rám­ci letoš­ní­ho roč­ní­ku fes­ti­va­lu Natři­krát se před­sta­vi­ly tři zahra­nič­ní taneč­ní sku­pi­ny ze Slo­ven­ska a Fran­cie. Není to mno­ho, ale záro­veň se na tak zdán­li­vě malém pro­sto­ru bylo mož­né setkat se tře­mi napros­to odliš­ný­mi pří­stu­py k sou­čas­né­mu tan­ci a pohy­bu, kte­ré v Brně obvykle k vidě­ní nejsou. Výběr insce­na­cí svěd­čí o vku­su a dob­rém pře­hle­du orga­ni­zá­to­rů, co se v sou­čas­nos­ti na svě­to­vé taneč­ní plat­for­mě děje. Závě­reč­né fes­ti­va­lo­vé před­sta­ve­ní We don’t need so much spa­ce to dan­ce fran­couz­ských Le Jou­e­u­rs se ode­hrá­lo v bytě, v jed­né míst­nos­ti, na jed­né man­žel­ské poste­li. Jako by mělo na závěr vystih­nout myš­len­ku a posta­ve­ní celé­ho fes­ti­va­lu Natři­krát. „Nemá­me moc mís­ta, ale nepo­tře­bu­je­me ho. Na to aby se děly neví­da­né věci, máme pro­sto­ru dost.“ 

Spí­še než jako divák jsem cíti­la jako host. Všich­ni „pozva­ní“ měli sraz na Koneč­né­ho náměs­tí, aby se pak spo­leč­ně vyda­li na „návště­vu“ do jed­no­ho bytu na Jirás­ko­vě uli­ci. Pose­ze­ní se se kona­lo v lož­ni­ci, kde už v poste­li čeka­li čty­ři per­for­me­ři oble­če­ní jen v bílém spod­ním prádle, tak­že sko­ro až splý­va­li s povle­če­ním a man­žel­ská postel se vli­vem bílé zdá­la nezvykle pro­stor­ná. Štěbe­ta­li, čet­li v časo­pi­se, smá­li se, vále­li se. Neby­lo jas­né, kdy před­sta­ve­ní začne — ani to, co má začít. Zkrát­ka se setka­li lidé. Per­for­me­ři vět­ši­nu času hos­ty bavi­li his­tor­ka­mi ze spo­leč­né­ho ces­to­vá­ní a svý­mi zážit­ky z Brna, kte­ré navští­vi­li v létě 2015. Na zákla­dě výle­tu vytvo­ři­li tuto per­for­man­ci. K dokres­le­ní a pro názor­nost pro­mí­ta­li videa a foto­gra­fie, kte­ré dotvá­ře­li v pro­gra­mu malo­vá­ní. To vše aniž by zásad­ně opus­ti­li plo­chu poste­le, při­čemž se po sobě růz­ně pře­va­lo­va­li, vstá­va­li, leže­li, sedě­li ve sna­ze maxi­mál­ně vyu­žít (ne)dostatečný pro­stor. Inti­mi­ta polo­na­hých neu­stá­le se dotý­ka­jí­cích těl per­for­me­rů a bez­pro­střed­ní blíz­kost všech divá­ků v míst­nos­ti půso­bi­la kon­trast­ně k záměr­ně navo­zo­va­né atmo­sfé­ře napros­to běž­né situace.

Mlu­vi­li láma­nou pri­mi­tiv­ní ang­lič­ti­nou se sil­ným fran­couz­ským pří­zvu­kem jako by se bavi­li s přá­te­li. Pou­ze jedi­ná část měla cha­rak­ter oprav­du nacvi­če­né herec­ko-pohy­bo­vé etu­dy, ve kte­ré nej­pr­ve pohy­bo­vě ztvár­ni­li téma vzta­hu dvou lidí v dopro­vo­du sta­ré čes­ké lido­vé pís­ně o lás­ce a poslé­ze její mož­ný význam vylo­ži­li z per­spek­ti­vy sou­čas­nos­ti téměř nehyb­ně pou­ze vyslo­vo­vá­ním flosku­lí. „Tan­cem“ byly jed­no­du­ché pohy­by nohou a rukou čou­ha­jí­cích zpod peři­ny a pohle­dy zpo­za slu­neč­ních brý­lí, jehož sou­čás­tí bylo i před­cho­zí pře­vlé­ká­ní do barev­ných větro­vek a běžec­kých bot všech čtyř per­for­me­rů pod jed­nou peři­nou. tím celé ent­rée naby­lo na absur­di­tě a půso­bi­lo humor­ně. Slov­ní inter­pre­ta­cí pís­ně pak byly poně­kud iro­ni­zo­va­né výkři­ky frá­zí jako „I love you.“, „I love you too.“, „I stay with you fore­ver.“ a podob­ně. Jinak nehrá­li, exhi­bo­va­li a impro­vi­zo­va­li. Šlo jim o nový uni­kát­ní spo­leč­ný záži­tek s divá­ky, při­čemž šli čas­to do pří­mé komu­ni­ka­ce. Vyhle­dá­va­li oční kon­takt, roz­li­li do paná­ků domá­cí pálen­ku, aby si všich­ni v lož­ni­ci při­pi­li, na závěr pak dra­ži­li v Brně zís­ka­né před­mě­ty výmě­nou za jiné.

Per­for­man­ce byla zalo­že­na na prin­ci­pech při­ro­ze­né komu­ni­ka­ce lidí (jak per­for­me­rů, tak divá­ků) v (ne)obvyklé situ­a­ci. Diva­del­ní kon­ven­ce „pasiv­ní­ho“ divá­ka, pro­ti kte­ré­mu sto­jí „aktiv­ní“ herec se téměř setře­la. Šlo o zdů­raz­ně­ní vzá­jem­né­ho part­ner­ství. Per­for­man­ce nenes­la žád­nou dějo­vou lin­ku, kte­rá by měla začá­tek a konec, což však nezna­me­ná, že by jí chy­bě­la struk­tu­ra. Tu je však nut­né reci­po­vat vel­mi ote­vře­ně a vyža­du­je více odva­hy „nero­zu­mět k čemu to všech­no, než nako­nec tře­ba poro­zu­mím“. Postup­ně se obraz per­for­man­ce sklá­dá niko­liv line­ár­ně kau­sál­ním způ­so­bem, ale jako zdán­li­vě naho­di­lá koláž udá­los­tí. Tvůr­ci nepra­co­va­li s fik­tiv­ní sku­teč­nos­tí ale s este­ti­kou zážit­ku, spo­leč­né­ho pro­ží­vá­ní a vyprá­vě­ní pří­hod ze živo­ta. Mnoh­dy byl dokon­ce důle­ži­těj­ší fakt, že se něco děje, než že by udá­los­ti měly něja­ký hlub­ší význam.

We don’t need so much pla­ce to dan­ce fun­gu­je jako celek na zákla­dě při­bliž­ně naho­ze­né­ho kon­cep­tu. Ten je ve vět­ší či men­ší míře napl­ňo­ván před­sta­ve­ní od před­sta­ve­ní a umož­ňu­je impro­vi­za­ci. Důka­zem toho je i sku­teč­nost, že přes­nou dél­ku per­for­man­ce neu­r­ču­je dél­ka jejích jed­not­li­vých čás­tí, ale zazvo­ně­ní alar­mu, na kte­rém se odpo­čí­tá­va­jí minu­ty do kon­ce per­for­man­ce, při­čemž i potlesk zde půso­bil poně­kud nepatřičně.