Existuje něco jako hranice abstrakce ve výrazovém tanci? Je možné držet se jedné věty či slova a na jeho základě chápat celou inscenaci? Lze toto slovo vynechat a nechat diváka spojit si jednotlivosti pouze s osobními zážitky? Tanečně-divadelní projekt mezinárodního souboru Chantier des images, Give me 10 seconds, otevírá otázku identity, toho kdo jsme, jak vnímáme sami sebe i jak jsme vnímáni vnějšími pozorovateli, jejichž pohled může být zkreslený okolnostmi nebo prostředky, jimiž se snaží nás zařadit a identifikovat.
Give me 10 seconds propojuje pohyb a prostor. Vypráví mimo jiné o možnosti existovat na určitém místě, o omezení, která přináší. Zároveň je o strachu vystoupit ze známého prostoru vystoupit a vejít do neznáma. Stejně tak je to s naučenými pohyby, které člověk v takovém prostředí používá, bojí se je měnit, ale později může objevit volnost a svobodu „nového světa“ a svého těla v něm.
Scénografie založená převážně na zrcadlovém odrazu utváří mnohovrstevnatý pohled na jedince, který se snaží sdělit své pocity prostřednictvím pohybu vycházejícího z něj samotného. Dává na vědomí, že to, co vidíme, nemusí být nutně pravda i to, že neexistuje jeden jediný správný pohled na realitu. Inscenace není založena na konstantní choreografii, nemající možnost změny, spíše na objevování interpretů, jaké možnosti vyjádření jejich těla poskytují. Volnost jim umožňuje střídat klidný pomalý pohyb s expresí ve výrazu i gestu. Nejde o preciznost, která by se v tomto případě těžko hodnotila, ale o pocit, z něhož vychází. Hudba inscenaci dotváří, je svébytnou ne však nutnou složkou. Je klidně možné, že celá choreografie by mohla fungovat v tichu.
Choreografové a tanečníci (Nikola Križková a Damiano Ottavio Bigi) existují na jevišti zprvu odděleně, každý z nich má svůj příběh. V průběhu choreografie se několikrát prolnou a znovu rozdělí. Využívají deformovaného odrazu vlastního těla v zrcadle, jednoduchých světelných efektů založených na střídání světla a tmy i gravitace (padání). Muž ženě poskytuje oporu, když padá a ona na oplátku vstupuje do situace, kdy on ztrácí svou tvář (zahalí si obličej do košile nebo si nasadí papírovou masku) a pomáhá mu při znovunalezení jeho vlastní identity. Maska se zároveň díky své velikosti a tvaru evokujícímu postavu fantastického Fauna stává jedním z mála komických prvků.
Inscenace nekončí, jen v jednu chvíli přestane. A možná proto je těžké vytrhnout se z jeho světa s tím, že na otázku „kdo jsem?“ si ještě nějakou dobu nebudeme umět zcela odpovědět. Cílem Chantier des images pravděpodobně není poskytovat jasnou odpověď. Dávají spíše nahlédnout do jejich spektra chápání a vidění člověka o samotě, v páru či ve společnosti.
PŘIPOMEŇTE SI TAKÉ ROZHOVOR OLGY FRAITOVÉ S INSCENÁTORY PROJEKTU GIVE ME 10 SECONDS ZDE
