Cvičení v extrémní empatii – tak nazval polský divadelník Wojtek Ziemilski svou inscenaci Pygmalion, které uzavřelo letošní festival Bazaar. Prostřednictvím kolísání mezi přímým zaměstnáváním diváků a vytvářením odstupu od prováděného otevírá téma stejnojmenné předlohy G. B. Shawa: předpoklady (jazykové, kulturní, znalostní) a omezení (třídní, rodové, věkové) účasti v kultuře.
Jaké podoby spoluúčasti využili tvůrci v Pygmalionu? Režisér a herečka Rozalia Mierzicka hned v úvodu přichází před diváky a ptají se – otevřeně, bez nátlaku — kdo pomůže? Potřebují totiž jednoho dobrovolníka k akci na scéně. Až v tuto chvíli jsou jednotliví diváci osloveni jako společenství. Vzniká publikum, které si uvědomuje vlastní kolektivitu a přítomnost. Nároky na vnímáni si přítomní mohou uvědomit, když začne vybraná účastnice s herečkou pohybovat slepenými kartony. Přenášení zdi z papíru znamená jen přenášení papírové zdi a dlouhá chvíle, kdy se aktérky schovají dovnitř vytvořené kartonové ohrady, jen pouze momentem, kdy se chvíle „děje” a má dlouhé trvání. Nyní mají diváci čas si uvědomit, že každý ručí za svůj zážitek a práci, kterou na něm odvedou.
Publikum může sledovat animovaný objekt, aby se procvičilo v rozkoši z vnímání čisté hry, ale také vyzkoušelo svou trpělivost. Zároveň dochází ke zdůraznění faktu, že v představení existuje několik samostatných činitelů a perspektiv. Vedle konvenční divadelní situace publika sedícího na tribuně a pozorující oživlou hmotu kartonu zde „žijí” ve vlastím prostoru aktérky, které si povídají nebo válejí sudy, na jejichž vnímání diváci nemají nárok. Empatie? Ziemilski vyzývá k mentální spoluúčasti, pochopení autonomního života jiných a jiného a zároveň dává najevo neúplnost takovéhoto poznání.
Podstatnou část inscenace tvoří vyprávění o malém synovi herečky, který nemluví (a vychovatelky proto doporučili jeho vyšetření doktory), zatímco si s mámou skvěle rozumí beze slov. Publikum je tím vystaveno osobnímu, spíš znepokojivému a než příjemnému setkání s životem někoho, koho znají jen jako vykonavatelku role. Pygmalion zde dospívá ke svému jádru a k aktualizaci Shawowy předlohy. V pocitové dramaturgii představení zde nabývá smyslu postupně budované napětí mezi mezi výzvou k vcítění a pocitem nepatřičnosti z odhalování intimního a zdůrazňování situace tady a teď. Vyhrocenou intimnost podporuje také video ukazující hereččina synka hrajícího si uvnitř papírové ohrady, natočené ruční kamerou a s rychlými švenky. Tuto situaci ovšem střídá kontrastní, závěrečný monolog, ve kterém herečka poděkuje nejprve spoluúčastnici z publika, doktorkám a vychovatelkám syna a hlavně svým učitelkám a logopedkám, které z ní vytvořily to, čím je na scéně. Konvenční jevištní mluva zde představuje výsledek disciplíny a oborových norem, které umožňují nejen účast v kultuře, ale také zisk zaměstnání. Nutnost „znát jazyk” pro kulturní povědomí navíc vynikla při pražském představení, kdy režisér a herečka komunikovali s publikum anglicky.
I když se to na první pohled nezdá, Ziemilského inscenace aktualizuje principy z různých vrstev divadelní kultury: nejprve se kolektiv rituálně ustavil „obětováním” jedince ze svého kruhu. Slova vycházející zpoza prázdné papírové plochy zase vybízí k cvičení z extrémní sémiotiky. Pohybující se objekt z recyklované celulózy lze považovat za ironický komentáře k iluzivnímu divadlu a typizovaným papírovým dekoracím 19. století, ve kterých zákony perspektivy vymezovaly hercům přesné místo.
Téma i estetické prostředky Ziemilského Pygmalionu sjednocuje něco jako pedagogický model divadla. Otevřenost, vytváření podmínek pro porozumění jinému a rovnoprávnost účastníků – ne dominance jednoho nad druhým a „nalejvárna” rozumů — jsou principy tzv. kritické pedagogiky, která byla již před lety objeveny filosofy a estetiky pro oblast umění. Zřejmě nejznámějším příkladem je text Jacquese Rancièra Emancipovaný divák. Francouzský marxistický myslitel zde používá koncept „intelektuální emancipace” a „všeobecného vzdělávání” osvícenského pedagoga Josepha Jacotota, aby kritizoval stereotypní představu o „pasivitě” diváka a „aktivitě” performera. Vymezil se tak proti nutnosti „nečinné” publikum všelijak „aktivizovat” i proti paternalistickému modelu politického divadla Bertolda Brechta. Podle Rancièra je divák emancipovaný – a myslí a prožívá samostatně a to má i politické důsledky. Právě Pygmalion je možné interpretovat jako trénink v divácké emancipaci (která zakládá emancipaci společenskou) a průzkum její souvislosti s empatií. Oba procesy vyžadují jak krok zpět – zbavení se předsudků, výlučnosti vlastního pohled, nebo privilegované moci – tak krok vpřed: objevení sounáležitosti, pochopení druhého jako společníka, přihlášení se k rovnosti, osvobození se od zažitých norem.
Ziemilského inscenace je také příkladem použití divadelních prostředků ke společenské debatě. Vzniklo v rámci projektu My měšťané poznaňského Centra kultury Zamek a Komuny / Varšava, který měl reflektovat genealogii a současnost střední třídy, která v Polsku nemá silnou tradici a tím se zapojit do kritické diskuse historiků a sociologů o vytváření moderní „polskosti”. Jak připomíná Angieszka Sosnowská v programové brožuře projektu, pro Pygmalion, stejně jako pro pojetí měšťanské kultury, je zásadní kategorie vzdělání – bildung – čili práce na sobě jako mravní povinnost a cesta k emancipaci. Bohatství vědy a kultury má ale svou stinnou stránku: moderní vymoženosti jako hodiny krasopisu, projektové účení nebo cizí jazyky s rodilými mluvčími jsou a byly dostupné jen množině privilegovaných. Mimo ni se rozprostírá „kultura mlčení” všech utlačovaných, chudých, barevných, nenormálních, o kterých psal autor pedagogiky utlačovaných Paulo Freire, a pro které je konvenční „jazyk kultury” jen další z nástrojů policajta. Pygmalion je aktuálním dílem, protože se vyjadřuje velmi nenásilným a nevtíravým způsobem k otázce práva na kulturu a vlastní jazyk, také reflektuje vlastní omezení evropského bělošského osvícenského projektu vzdělání a divadla jako takvané morální instituce.
Ziemilského tvorbu prostě stojí za to sledovat. Jednoduchými prostředky vytváří mnohavrstevnaté události, které vybízí k prožitému a svobodnému myšlení. Díky tvůrcům jako Ziemilski drží divadlo krok s děním ve výtvarné oblasti, filosofii a kritické teorii a zvyšuje svou relevanci v aktuální společenské debatě. Pygmalion je naprosto osvěžující představení v českém prostředí, kde zřejmě stále panuje obava z používání současného myšlení pro chápání a vytváření divadla.