Budoárový polibek Marty a Ley

…Jako­by si kama­rád­ky Lea s Mar­tou vza­ly sta­rý kufr, vyštra­cha­ly pro­pá­le­né foto­gra­fie, něko­lik kusů látek, roz­pad­lých pane­nek a umě­lec­kých knih, deníč­ků a vla­so­vých spo­nek a chví­li se čan­ča­ly a chví­li ty panen­ky svlé­ka­ly do spod­ních kalhotek…

Vyba­vu­ji si Leu Šve­jdo­vou a Mar­tu Trpi­šov­skou v cho­re­o­gra­fii Naměk­ko, Naostro, kte­rou Nano­hach vytvo­ři­li v roce 2005. Lea je se svý­mi krát­ce stři­že­ný­mi zrza­vý­mi vla­sy lišác­ká, dra­vá, ale záro­veň jem­ná, styd­li­vá a poe­tic­ká. Mar­ta, jejíž dlou­hé rov­né vla­sy mě nepře­stá­va­jí fas­ci­no­vat, když jí při tan­ci násle­du­jí je zase lad­ná jako moř­ské vlny, ener­gic­ká, sil­ná, fyzic­ká, roz­pus­ti­lá, kuráž­ná. Obě dvě jsou zkrát­ka „žen­ské”. Když se na ně dívám na jejich novou spo­leč­nou cho­re­o­gra­fii Den a noc a noc a den, kte­rá vznik­la jako posled­ní cho­re­o­gra­fie taneč­ní sku­pi­ny Nano­hach, z jejich cha­risma­tu se neztra­ti­lo nic.

Téma eman­ci­pa­ce jsem u nich vní­ma­la vždy. V Naostro mož­ná nej­víc ze všech pra­cí. Pro novou prá­ci si taneč­ni­ce vybra­ly jako inspi­ra­ci dvě ženy — uměl­ky­ně, kte­ré se ste­re­o­ty­py ve vní­má­ní ženy bojo­va­ly — Vir­gi­nii Wol­fo­vou a Toyen. Při­pra­vi­ly tvar, kte­rý je spí­še diva­del­ním obra­zem či scé­nic­kou bás­ní než choreografií.

Setká­va­jí se v zaprá­še­ném budoá­ru (scé­na Nora Sop­ko­vá). Kou­ří na sta­rých křeslech zakry­tých bílou lát­kou (Mar­ta z nich lát­ku svlék­ne, když se odha­lu­jí i posta­vy). Na hla­vách mají klo­bou­ky a jsou oble­če­né v dobo­vých šatech pře­lo­mu deva­te­nác­té­ho a dva­cá­té­ho sto­le­tí (kos­týmy Mari­a­na Novot­ná). V župa­nech hra­jí kar­ty. Svět­lo jako­by při­chá­ze­lo ze sta­rých lamp. Ze stro­pu visí exo­tic­ky půso­bí­cí lustr pota­že­ný zašlý­mi barev­ný­mi lát­ka­mi při­po­mí­na­jí­cí mrt­vé zví­ře. Lea při­chá­zí s paru­kou přes obli­čej v mon­stróz­ním kabát­ci jako pří­zrak z obra­zů Toyen. Avant­gard­ně abs­trakt­ní, záro­veň roman­tic­ky roze­vlá­tou atmo­sfé­ru pod­po­ru­jí zvu­ky hra­cí­ho stroj­ku, staré­ho kla­ví­ru, pro­jek­to­ru nebo tiká­ním hodin, dishar­mo­nií spo­je­ných s har­mo­nií v hudbě.

Pseu­do­nym Toyen, kte­ré Marii Čer­mí­no­vé vymys­lel Jaro­slav Sei­fert, dává mož­nost zto­tož­ňo­vat se s růz­ný­mi já, je to výraz ozna­ču­jí­cí mno­host cest a způ­sobů. Tvar scé­nic­ké bás­ně, kte­rou si autor­ky vybra­ly jako by s tím kore­spon­do­val. Ačko­li se taneč­ni­ce – cho­re­o­gra­f­ky již dří­ve inspi­ro­va­ly lite­rár­ní­mi před­lo­ha­mi, jak tomu bylo např. u Píseč­né ženy Ley Šve­jdo­vé, diva­del­ní tvar tako­vé­ho rázu ješ­tě nepřed­sta­vi­ly. Budiž osla­vou celé­ho sou­bo­ru a v době pre­mi­é­ry ješ­tě spí­še těch­to dvou žen, jejichž roz­to­mi­lý poli­bek na scé­ně vyprá­ví o jejich spo­je­nec­tví, přá­tel­ství na poli lid­ském i tvůr­čím, kte­ré nás za ta léta v pra­cích Nano­hach tolik bavilo.