Gravity & Other Myths: The Mirror – Hodnota sebevýkladu

Foto Lukáš Biba

Aus­tral­ský sou­bor se po svě­to­vé pre­mi­é­ře insce­na­ce The Mirror a dlou­ho­do­bém hos­to­vá­ní v ber­lín­ském Cha­mäle­on The­a­t­re před­sta­vil kon­cem dub­na v praž­ském pro­sto­ru Jat­ka 78. Kaba­ret­ní počin reži­sé­ra Dar­cyho Gran­ta vsa­dil pri­már­ně na vir­tu­óz­ní fyzic­ké výko­ny a nevšed­ní cir­ku­so­vé sesta­vy v úzkém dia­lo­gu s hudeb­ní elek­tro a pop mashup linií skla­da­te­le Ekre­ma Eli­ho Pho­eni­xe. Téma úspěš­né sebe­pre­zen­ta­ce dneš­ní­ho člo­vě­ka tvůr­ci pod­po­ři­li tele­fo­ny s živým pře­no­sem, sel­fie tyče­mi, LED obra­zov­kou a intim­ní svě­tel­nou kompozicí. 

Název The Mirror, v doslov­ném pře­kla­du zrca­dlo, sám o sobě pře­dem evo­ko­val oprav­du lec­cos, od indi­vi­du­ál­ních aso­ci­a­cí po lite­rár­ní, fil­mo­vé, výtvar­né a mno­hé dal­ší inspi­rač­ní zdro­je. Tvůr­ci pub­li­ku pře­destře­li kaba­ret, jemuž kra­lo­va­la excen­t­ric­ká zpě­vač­ka a spo­lu s ní osm výsost­ně vyba­ve­ných artis­tů (tři ženy, pět mužů), čas­to ve vel­mi odha­lu­jí­cích kos­tý­mech běž­ných pro vari­e­té, bur­les­ku či instagra­mo­vou síť. Celek pak nej­ví­ce při­po­mí­nal výklad­ní skříň pro oko pou­ta­vých živých obra­zů z podi­vu­hod­né, avšak rych­le se pro­mě­ňu­jí­cí, gale­rie vysta­vu­jí­cí sílu, vita­li­tu, těles­ně tva­ro­vou diver­zi­tu, obec­ně jina­kost, nepře­hléd­nu­tel­nost a díky akro­ba­cii také nebý­va­lou splý­va­vost těl. Výraz­ným scé­no­gra­fic­kým prv­kem a s tím sou­vi­se­jí­cí akcí se sta­ly same­to­vé šály a jejich posun, čímž per­for­me­ři uka­zo­va­li i zaha­lo­va­li výse­ky z jevišt­ní plo­chy, na níž se zpra­vi­dla ode­hrá­la krát­ká akro­ba­tic­ká pasáž nebo pou­ze výřez z ní či dokon­ce jen výmluv­ný postoj, nebo výraz­né gesto. 

Mani­pu­la­ce s opo­na­mi jako by nazna­čo­va­la sym­bo­li­ku frag­men­ta­ri­za­ce pohle­du, jeho cíle­né nača­so­vá­ní a nasmě­ro­vá­ní do ohnis­ka instant­ní­ho dění či chvil­ko­vé super expo­zi­ce. Tato důvtip­ná jed­no­du­chost záro­veň kon­tras­to­va­la s tech­no­lo­gic­ky nároč­něj­ší­mi vstu­py, jako byla živá pro­jek­ce tele­fon sní­ma­né rea­li­ty na LED obra­zov­ku. Zvo­le­né pro­střed­ky, a hlav­ně těles­ná inves­ti­ce jed­no­znač­ně pod­tr­ho­va­ly nad­ná­rod­ní sro­zu­mi­tel­nost, přes­ně­ji onu uni­ver­zál­ní při­taž­li­vost, kte­rá se sice uka­zu­je jako klíč k úspěš­né­mu půso­be­ní na mezi­ná­rod­ní scé­ně, avšak ztrá­cí „body“ v nuan­cích, kte­ré nemuse­jí „líco­vat“ s nasta­ve­ním kon­krét­ní­ho divá­ka nebo sku­pi­no­vě, a to napří­klad kvů­li odliš­ně vní­ma­né diva­del­ní este­ti­ce, nebo hudeb­ní­mu vku­su, ane­bo prá­vě v otáz­ce vyu­ži­tí mul­ti­mé­dií ve fyzic­kém diva­dle. Prá­vě dnešek s plný­mi kapsa­mi vstu­pe­nek do pře­sy­ce­né­ho svě­ta jed­ni­ček a nul se ne zce­la snad­no ohro­mu­je natá­če­ním a živým pře­no­sem sku­teč­ně zpí­va­jí­cí oso­by v hle­diš­ti, nebo geo­me­t­rií svě­tel­ných zdrojů. 

V před­sta­ve­ní se krou­že­ním oko­lo téma­tu sebe­hod­no­ty utvá­ře­né z vizu­ál­ně kom­po­no­va­né iden­ti­ty pří­jem­ně nešet­ři­lo sebe­kri­tic­kým nad­hle­dem. Tělo se sta­lo nejen hod­ným obdi­vu, ale také zdat­ným strůj­cem komi­ky. Jakmi­le artis­té nakro­či­li do nad­sáz­ky, někdy i absur­dit (např. ale­go­ric­ký vůz ze samot­ných akro­ba­tů ve fri­vol­ních obleč­cích) a udr­žo­va­li tem­po na vlně hra­vos­ti (např. sebe­jis­té pře­sko­ky, pře­ho­zy jeden přes dru­hé­ho, pro­tě­žo­vá­ní fle­xi­bi­li­ty a síly nezá­vis­le na gen­de­ru), nabý­val i úče­lo­vý pohyb význa­mu a před­sta­ve­ní burá­ce­lo jako dra­vá řeka. Ve chví­lích artis­tic­kých pro­luk nebo obec­ně nadu­ží­va­ných naru­še­ní čtvr­té stě­ny (zde nej­čas­tě­ji s posta­vou zpě­vač­ky), tok jako by slá­bl a slé­val se do pra­mín­ku. Tato mís­ta půso­bi­la jako pro­lo­me­ní se do apli­ka­ce zpo­ma­lu­jí­cí svět, zatím­co kde­si mimo ni se ode­hrá­va­lo zno­vuna­by­tí ener­gie. Roz­hod­ně však za pozo­ru­hod­nost před­sta­ve­ní může být pova­žo­vá­na sna­ha o ino­va­ce pohy­bo­vě ne čas­to vída­ných nebo vytvá­ře­ní nových kom­bi­na­cí (např. hra s kom­po­zi­cí lid­ských pyra­mid) a s tím sou­vi­se­jí­cí vyci­ze­lo­va­né pře­cho­dy mezi tri­ky a výstu­py, nata­ho­vá­ní času ve výdr­ži při neběž­né zátě­ži (např. něko­li­ka­mi­nu­to­vý stoj tří­pa­t­ro­vé lid­ské pyra­mi­dy) a v nepo­sled­ní řadě leh­kost, s jakou napří­klad prá­vě do pyra­mid nebo jiných kumu­la­tiv­ních prv­ků akro­ba­té naska­ko­va­li. Zce­la nezpo­chyb­ni­tel­ným kapi­tá­lem sou­bo­ru jsou totiž jeho akro­ba­té. Aus­tra­la­né z Gra­vi­ty & Other Myths, v sou­čas­nos­ti jed­no­ho ze zaslou­že­ně před­ních novo­cir­ku­so­vých usku­pe­ní, dlou­ho­do­bě kla­dou důraz zejmé­na na vyso­kou výkon­nost­ní úro­veň. Skvě­le pra­cu­jí s budo­vá­ním napě­tí, vytvá­ře­ním poci­tu ohro­že­ní, odhod­lá­vá­ní a ris­ku, s dáv­ko­vá­ním wow efek­tů. Od své­ho zalo­že­ní v Ade­lai­de roku 2009 se však i vidi­tel­ně s kaž­dým novým pro­jek­tem hlou­bě­ji zamýš­le­jí nad tema­tic­kým ukot­ve­ním a vol­bou pro něj vhod­né­ho for­má­tu. S ohle­dem na reper­toár GOM pak The Mirror půso­bí jako kon­cep­tu­ál­ní expe­ri­ment, ve kte­rém osci­lu­je auten­tič­nost a sty­li­za­ce, ale zásad­ně nad vším stá­le vyhrá­vá lid­ský tré­no­va­ný faktor. 

Psá­no z před­sta­ve­ní dne 28. 4. 2024, Jat­ka 78 Praha. 

Tvůr­čí tým

Režie: Dar­cy Grant

Pomoc­ná režie: Jascha Boyce

Scé­no­graf a svě­tel­ný design: Matt Adey

Pomoc­ný desig­nér: Lachlan Binns

Skla­da­tel: Ekrem Eli Phoenix

Zvu­ko­vý design: Mik La Vage

Kos­týmy: Rena­te Henschke

Od Hana Strejčková

Hana Strejčková se dlouhodobě věnuje publicistice v oboru pantomima, fyzické divadlo a nový cirkus. Nejprve vystudovala dramaturgii, režii na Katedře činoherního divadla pražské DAMU. Pokračovala studiem fyzického divadla a experimentální scénografie na Mezinárodní divadelní škole Jacques Lecoq v Paříži. Pedagogickou kvalifikaci získala absolutoriem programu Kreativní pedagogika na KATaP DAMU. V italském Centro Internazionale Studi di Biomeccanica Teatrale se zaměřila na trénink klasické divadelní biomechaniky dle V. E. Mejercholda. Doktorské studium v oboru nonverbálního a komediálního divadla a teorie divadla, během kterého byla držitelkou prestižního stipendia Excellent na výzkum v oblasti pohybového divadla 20. a 21. století, absolvovala na Katedře nonverbálního divadla HAMU.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *