Australský soubor se po světové premiéře inscenace The Mirror a dlouhodobém hostování v berlínském Chamäleon Theatre představil koncem dubna v pražském prostoru Jatka 78. Kabaretní počin režiséra Darcyho Granta vsadil primárně na virtuózní fyzické výkony a nevšední cirkusové sestavy v úzkém dialogu s hudební elektro a pop mashup linií skladatele Ekrema Eliho Phoenixe. Téma úspěšné sebeprezentace dnešního člověka tvůrci podpořili telefony s živým přenosem, selfie tyčemi, LED obrazovkou a intimní světelnou kompozicí.

Název The Mirror, v doslovném překladu zrcadlo, sám o sobě předem evokoval opravdu leccos, od individuálních asociací po literární, filmové, výtvarné a mnohé další inspirační zdroje. Tvůrci publiku předestřeli kabaret, jemuž kralovala excentrická zpěvačka a spolu s ní osm výsostně vybavených artistů (tři ženy, pět mužů), často ve velmi odhalujících kostýmech běžných pro varieté, burlesku či instagramovou síť. Celek pak nejvíce připomínal výkladní skříň pro oko poutavých živých obrazů z podivuhodné, avšak rychle se proměňující, galerie vystavující sílu, vitalitu, tělesně tvarovou diverzitu, obecně jinakost, nepřehlédnutelnost a díky akrobacii také nebývalou splývavost těl. Výrazným scénografickým prvkem a s tím související akcí se staly sametové šály a jejich posun, čímž performeři ukazovali i zahalovali výseky z jevištní plochy, na níž se zpravidla odehrála krátká akrobatická pasáž nebo pouze výřez z ní či dokonce jen výmluvný postoj, nebo výrazné gesto.

Manipulace s oponami jako by naznačovala symboliku fragmentarizace pohledu, jeho cílené načasování a nasměrování do ohniska instantního dění či chvilkové super expozice. Tato důvtipná jednoduchost zároveň kontrastovala s technologicky náročnějšími vstupy, jako byla živá projekce telefon snímané reality na LED obrazovku. Zvolené prostředky, a hlavně tělesná investice jednoznačně podtrhovaly nadnárodní srozumitelnost, přesněji onu univerzální přitažlivost, která se sice ukazuje jako klíč k úspěšnému působení na mezinárodní scéně, avšak ztrácí „body“ v nuancích, které nemusejí „lícovat“ s nastavením konkrétního diváka nebo skupinově, a to například kvůli odlišně vnímané divadelní estetice, nebo hudebnímu vkusu, anebo právě v otázce využití multimédií ve fyzickém divadle. Právě dnešek s plnými kapsami vstupenek do přesyceného světa jedniček a nul se ne zcela snadno ohromuje natáčením a živým přenosem skutečně zpívající osoby v hledišti, nebo geometrií světelných zdrojů.

V představení se kroužením okolo tématu sebehodnoty utvářené z vizuálně komponované identity příjemně nešetřilo sebekritickým nadhledem. Tělo se stalo nejen hodným obdivu, ale také zdatným strůjcem komiky. Jakmile artisté nakročili do nadsázky, někdy i absurdit (např. alegorický vůz ze samotných akrobatů ve frivolních oblečcích) a udržovali tempo na vlně hravosti (např. sebejisté přeskoky, přehozy jeden přes druhého, protěžování flexibility a síly nezávisle na genderu), nabýval i účelový pohyb významu a představení burácelo jako dravá řeka. Ve chvílích artistických proluk nebo obecně nadužívaných narušení čtvrté stěny (zde nejčastěji s postavou zpěvačky), tok jako by slábl a sléval se do pramínku. Tato místa působila jako prolomení se do aplikace zpomalující svět, zatímco kdesi mimo ni se odehrávalo znovunabytí energie. Rozhodně však za pozoruhodnost představení může být považována snaha o inovace pohybově ne často vídaných nebo vytváření nových kombinací (např. hra s kompozicí lidských pyramid) a s tím související vycizelované přechody mezi triky a výstupy, natahování času ve výdrži při neběžné zátěži (např. několikaminutový stoj třípatrové lidské pyramidy) a v neposlední řadě lehkost, s jakou například právě do pyramid nebo jiných kumulativních prvků akrobaté naskakovali. Zcela nezpochybnitelným kapitálem souboru jsou totiž jeho akrobaté. Australané z Gravity & Other Myths, v současnosti jednoho ze zaslouženě předních novocirkusových uskupení, dlouhodobě kladou důraz zejména na vysokou výkonnostní úroveň. Skvěle pracují s budováním napětí, vytvářením pocitu ohrožení, odhodlávání a risku, s dávkováním wow efektů. Od svého založení v Adelaide roku 2009 se však i viditelně s každým novým projektem hlouběji zamýšlejí nad tematickým ukotvením a volbou pro něj vhodného formátu. S ohledem na repertoár GOM pak The Mirror působí jako konceptuální experiment, ve kterém osciluje autentičnost a stylizace, ale zásadně nad vším stále vyhrává lidský trénovaný faktor.

Psáno z představení dne 28. 4. 2024, Jatka 78 Praha.
Tvůrčí tým
Režie: Darcy Grant
Pomocná režie: Jascha Boyce
Scénograf a světelný design: Matt Adey
Pomocný designér: Lachlan Binns
Skladatel: Ekrem Eli Phoenix
Zvukový design: Mik La Vage
Kostýmy: Renate Henschke