V rámci třetí série debat o současném tanečním umění „Mluvme o tanci“ proběhl 23. listopadu v pořadí druhý večer zaměřený na uměleckou kritiku. Debata si pokládala za cíl prodiskutovat a odpovědět na otázky jakými jsou zkušenost s uměleckou kritikou na poli současného tance, její konkrétní podoba, identita kritika a témata, o nichž hovoří.
Moderátorského úkolu se pro tentokrát chopila česká performerka, herečka a spoluzakladatelka sdružení Stage Code a Secondhand Women Daniela Voráčková s Jakubem Novákem, publicistou, redaktorem kulturního čtrnáctideníku A2 a Taneční zóny. Pomyslným výkopem debatu zahájil šéfredaktor revue Taneční zóna Vladimír Hulec a upozornil hned v úvodu na problematiku nedostatku kvalitní, nejen taneční, ale i divadelní kritiky. Poukázal na tři zásadní periodika zabývající se tancem a jeho kritickou reflexí a také na odlišnost jejich zaměření. Taneční aktuality jako periodikum podávající aktuální informace o tanci, workshopech, konkurzech, premiérách i festivalech, Divadelní noviny, jež se orientují na informace určené pro širší odbornou i laickou veřejnost a Taneční zónu, která má tendence hlouběji se zamýšlet nad tancem, všemi jeho podobami i nad divadlem jakýmkoli způsobem pracujícím s pohybem a tělem performera.
Mezi diskutujícími hosty druhého večera byli Lucie Kocourková (manažerka Nové scény Národního divadla, novinářka a taneční publicistka), Martin Macháček (divadelní kritik, editor internetové verze revue Taneční zóna a redaktor rádia Wave), Barbora Látalová (choreografka, tanečnice a pedagožka) a tanečnice, performerka a pedagožka Zdenka Brungot Svíteková.
Jedním z problémů, který byl hned ze začátku otevřen, je všeobecný nedostatek skutečné kritiky, nikoliv pouhé reflexe nebo recenze informativního charakteru. S ním se pojí absence nových mladých kritiků a jejich výchovy. Otázkou zůstává jak jej vyřešit. Psát divadelní i jiné kritiky je krom jiných také prací divadelních vědců, je cestou k tomu, jak se naučit správně věci pojmenovávat a kriticky na ně nahlížet v závislosti na studiu dějin, teorie divadla a praktickém nebo diváckém kontaktu se současným divadlem. Je to však práce nelehká a velmi mizerně oceňovaná ne-li podceňovaná, takže se nelze divit nechuti nebo spíše nemoci začínajících pisatelů zabývat se touto profesí naplno, a tedy s dostatečnou precizností. Potažmo v situaci, kdy od počátku studia tohoto oboru studenti přicházejí do styku s podhodnocováním a vizí neperspektivní budoucnosti. A nejedná se pouze o studenty, ale i o kritiky zkušené ve svém oboru. Řešením v mezích jakékoli debaty nad tímto problémem pro mne zůstává poskytnutí pracovních míst a příležitostí mladým kritikům, patřičné ohodnocení jejich práce a prostor pro publikování textů, v nichž pak s patřičnou důsledností bude možné náležitě a poučeně hodnotit současnou taneční či obecně divadelní tvorbu.
Smutný fakt, který v průběhu diskuze zazněl, je malý zájem celorepublikových či lokálních tištěných médií o kulturu. V současnosti v nich lze najít příspěvky informativního charakteru bez zveřejnění vlastního názoru na věc, který jakoby dnes z jistého úhlu pohledu byl vnímán jako nepatřičný a trestuhodný. Změna této situace však není v moci publicistů samotných, ale spíše těch, kteří vytvářejí podobu a koncept takových druhů médií.
Tanečník nebo performer používá k vyjádření své tělo, kritik komunikuje prostřednictvím správně volených slov, hovoří svým tvůrčím jazykem a jeho práci lze potom vnímat také jako druh uměleckého vyjádření. A není to jen „namyšlený“ názor kritiků samotných, ale i tanečníků. Na vzdory nesprávně přijímané a zobecňované myšlence, že tvůrci kritiky nečtou, neuznávají a odmítají se s jejich pisateli bavit, je tomu naopak. Se zvyšujícím se počtem tanečních produkcí se zvyšuje i zájem jejich tvůrců a interpretů o zpětnou vazbu, debatu či konfrontaci s tanečními či divadelními publicisty.
Jakákoli kvalitní kritika je nabídkou dialogu, komunikace s lidmi, vytváří jakýsi most mezi tvůrci a diváky. A krom odborného posuzování má sekundárně i možnost být určitým druhem PR a reklamy. Její čtenost a možnost ohodnocení se však přes veškeré snahy redaktorů a vydavatelů zdá být prozatím těžko řešitelným problémem a otázkou, na niž ani množství oborníků a tanečních praktiků prozatím nenachází jasnou odpověď.
