Baltská taneční platforma: Ekologie, mýtus, hledání identity i politický vzdor — druhá část

Pokra­ču­je­me v repor­tá­ži z letoš­ní Balt­ské taneč­ní plat­for­my, kte­rá se kona­la 23. — 25. dub­na v litev­ském Vil­niu­su a během tří dnů před­sta­vi­la sou­čas­nou taneč­ní tvor­bu Litvy, Lotyš­ska a Estonska.

…

V kra­ji­ně tají­cí­ho ledu

Syro­vost ledu a ohně při­nes­la na scé­nu cho­re­o­gra­f­ka Net­ti Nüga­nen z Eston­ska. U díla Ash, Hori­zon, Riding a Hou­se byla jeho surre­ál­nost zámě­rem, kte­rý ale nepře­bil základ­ní sdě­le­ní, zhmot­ně­né v tají­cím ledu na scé­ně – tak nějak nám taje pod noha­ma celá pla­ne­ta. Sil­né taneč­ní diva­dlo s mno­ha vrst­va­mi dějů a sym­bo­lů balan­cu­je na hra­ni­ci gro­tes­ky, sati­ry a váž­ně míně­né­ho apelu.

Na začát­ku před­sta­ve­ní zaujmou na scé­ně zapja­té chla­di­cí boxy a kon­struk­ce na zavě­še­ní obra­zo­vek umís­tě­ná pod stro­pem, make­ta domeč­ku na boku, pojízd­ný sto­lek s malíř­ským náči­ním. Živou hud­bu avi­zu­je syn­te­zá­tor, loo­per i ban­jo. Dvě per­for­mer­ky zavě­šu­jí na tři držá­ky tabu­le ledu. Z jed­né stra­ny je zdo­bí mal­ba, na tře­tím je bar­vou jen máz­nu­to, jde zjev­ně o insta­la­ci – umě­ní, kte­ré netr­vá, ale mění se stá­le před oči­ma. Domek leží na boku – per­for­mer­ka (zřej­mě sama cho­re­o­gra­f­ka) se do něj sou­ká jako Švankma­je­ro­va Alen­ka. Per­for­man­ci pro­vá­zí slo­vem, kte­ré zní jako magic­ko-rea­lis­tic­ká povíd­ka: mlu­ví o pro­bu­ze­ní v noci s div­ným poci­tem, tmě v domě i ven­ku, o stro­mu, o vzdu­chu, kte­rý je těž­ký, ven­ku a uvnitř stej­ně, o nebi bez oblo­hy. Mezi­tím jsou živě vylu­zo­vá­ny elek­tro­nic­ké zvu­ky nebe bez oblo­hy, led už začí­ná poma­lu odka­pá­vat. Žena popi­su­je, jako by byla pokry­tá vrst­vou něja­ké mate­rie, obý­vá dvou­pa­t­ro­vý dře­vě­ný dům s láka­vou zahra­dou. Ale čeho se dotkne, to taje. Pro­ží­vá noč­ní můru o sna­ze vyma­nit se z vrst­vy, kte­rá při­po­mí­ná sýr. Reál­ně na scé­ně uvěz­ně­na make­tou domku.

Dru­há per­for­mer­ka vyjí­má z mra­zá­ku pozo­ru­hod­né arte­fak­ty a dává je kolo­vat: ledo­vá kost dote­ky taje, násle­du­je i hla­vu z ledu, zmrz­lé brý­le, dal­ší ledo­vá hla­va. V ledu jsou zata­ve­né před­mě­ty, spon­ky, bro­že, kamín­ky. Je to arche­o­lo­gie času. Prv­ní žena si „oblé­ká“ domek, aby moh­la stát, pohy­bu­je se na pojízd­ném tráv­ní­ku, točí se doko­la na mís­tě i pro­sto­rem. Exis­ten­ci­ál­ní pád. Při­pí­ná si lano kolem pasu. Poslé­ze si oblé­ká kov­boj­ský klo­bouk – také z ledu – zdá se, že chce dům pro­dat, změ­ni­la se v rea­lit­ní mak­léř­ku. Pře­kot­ně odří­ká­vá nabíd­ky a vyvo­lá­vá jako v akč­ní síni. Nepla­tí se tu však peně­zi, ale časem, léty. Pro­dá­va­jí se zamrz­lé arte­fak­ty, brý­le sto­jí něko­lik hodin. Nejde v tuto chví­li o tanec, ale absurd­ní diva­dlo. Poma­lu se stmívá.

Ano, svět sku­teč­ně taje. Hudeb­ni­ce roze­zní­vá nezná­mý elek­tro­nic­ký nástroj, tře­tí z per­for­me­rek začí­ná malo­vat. Stě­ží najít lep­ší meta­fo­ru neza­sta­vi­tel­né pomí­ji­vos­ti, barva se rozpí­jí hned pod rukou, žád­ný tvar nepře­tr­vá, žád­né slo­vo. „Kov­boj­ka“ zatím hovo­ří o mapách a turis­mu, o obra­zov­kách ve snu, v pří­ro­dě, pro­po­jo­vá­ní rea­lit. Její hlas je zkres­le­ný a klo­bouk se roz­bi­je. Zkou­mej­me kra­ji­nu, vyzý­vá nás. Ano, dokud něja­ká je. Její sou­put­ni­ce malu­je mize­jí­cí slo­va: RÁJ. JSEM BLÁZEN. Hla­su již není rozu­mět a na řadu při­chá­zí neod­mys­li­tel­ný umě­lý dým. Žena se ve snu mění v ovci, v kvě­ti­nu. Stá­le tekou­cí mal­ba se pro­lí­ná s puto­vá­ním ve snu. Posled­ní je převtě­le­ní do čer­va, žena za něj mlu­ví, ptá se: Jsem sku­teč­ná? Červ se pros­tě pla­zí. Ženy pak sta­nou pro­ti sobě. Dla­ně jsou opo­ra, poma­lým pohy­bem kle­sa­jí k zemi. Tře­tí dotvá­ří sou­so­ší. Jsou bytost­mi tonou­cí­mi v mlze fan­ta­zie, jako by se všu­de roz­klá­da­la baži­na. Barva svě­tel je čer­ván­ko­vá. Jed­na z žen hra­je smyč­cem na ben­džo, mlha se ztra­ti­la, zvu­kař­ka si hra­je s leb­kou. Jed­na z žen se po malíř­ce doža­du­je sofis­ti­ko­va­né­ho vysvět­le­ní, co zna­me­ná její obraz, může to být naráž­ka na sno­bi­zmus i vyprázd­ně­nost umě­ní samé­ho… „Chyt­rý“ výklad vše iro­ni­zu­je. Na kon­struk­ci se roz­žeh­lo tope­ní, aby zká­za ledu při­šla dří­ve, naslou­chá­me úva­hám o vesmí­ru, kte­ré ale mohou být také jen iro­nií naší nedovtip­nos­ti. Dění jako by zhoust­lo, auto­ma­tic­ký bube­ník, zvu­ky a hla­sy zapl­ňu­jí sál, jed­na z žen na lát­ce na zemi roz­tí­rá vaz­kou hmo­tu, dru­há se svlék­la a malu­je na zemi vlast­ním tělem, vla­sy. Náh­le se roz­ho­ří oprav­do­vý tábo­rák, živý oheň. Zká­za je doko­ná­na, nebo začí­ná nový, oprav­do­vý život?

Tohle byl roz­hod­ně nej­kon­cep­tu­ál­něj­ší kus z celé plat­for­my, pra­cu­jí­cí s vel­kou dáv­kou fan­ta­zie, zřej­mě ovliv­ně­ný fas­ci­na­cí autor­ky pro tvor­bu Flo­ren­ti­ny Hol­zin­ger, dílem hold surre­a­lis­mu, dílem aktu­ál­ní apel. Jest­li bude divá­ka více bavit jeho absur­di­ta nebo děsit jeho pod­text, to už je na každém…

Čer­né sólo

Mla­dá litev­ská cho­re­o­gra­f­ka a taneč­ni­ce Vil­ma Pit­ri­nai­tė před­sta­vi­la emo­ci­o­nál­ní sólo When You’re Alo­ne in Your Forest Alwa­ys Remem­ber You’re Not Alo­ne pro­po­ju­jí­cí pohyb, svět­lo a hlas v jedi­ný sil­ný výkřik o jed­no­tě a naději. 

Během vystou­pe­ní se mění její ener­gie z tiché až zakřik­nu­té v proud eman­ci­po­va­né pře­va­hy, aniž by byla popis­ná nebo tuto pro­mě­nu vysvět­lo­va­la, cítí­me ji instink­tiv­ně, pře­ná­ší na nás oba­vy, bojov­nost i vědo­mí soudrž­nos­ti, kte­rá explo­du­je ve skan­do­va­né písni. 

Na začát­ku vidí­me jen čer­nou posta­vu sto­jí­cí čelem ke zdi, kte­rá rych­le pohy­bu­je hla­vou a spo­lu s ní tři hut­né stí­ny, kte­ré z ní vytvo­ři­la chyt­rá svět­lům. Bílá ofi­na paru­ky vyču­hu­je z miki­ny jako čidlo, zvu­ky se vzná­še­ní v echu. Taneč­ni­ce při­dá­vá rych­lé pohy­by rukou, úseč­ná ges­ta do ticha. V půl­kru­hu svět­la sto­jí jako ztra­ce­ná, roz­ta­že­né prs­ty, pro­hý­bá se do hlu­bo­ké­ho záklo­nu. Ruce se míha­jí tak rych­le, že tvo­ří šmou­hy. Roz­bí­há se pro­sto­rem a zasta­vu­je – ve zvu­ko­vé kra­ji­ně se ozý­vá cosi jako hluk davu. Posta­va ustu­pu­je, jako by se zmen­šo­va­la do sebe, při­ta­hu­je si oble­če­ní. V ozvě­ně hla­sů leží na zemi. Z repro­duk­to­ru zní křik „Ucha­di“, jdi pryč! Je to teď zvuk střel­by nebo je to potlesk? Pruž­ný leh­ký pohyb, do něhož náh­le vplu­la, usvěd­ču­je per­for­mer­ku ze zku­še­nos­ti s urban dan­ces, i ges­ta zřej­mě pře­bí­rá z výra­zi­va hip hopu. Otá­čí se kolem osy, variu­je ges­ta, used­ne do širo­ké­ho ecar­té, dívá se na nás, poslou­chá hlas davu, jímž jsme mož­ná my. Už ne zahna­ná do kou­ta, ale odhod­la­ná. Odpo­čí­tá­vá, uka­zo­vák neod­byt­ně trčí­cí do pro­sto­ru. Napo­do­bu­je boj a kry­tí, v čer­ve­ném svět­le se koneč­ně zpod vrs­tev oble­če­ní vyloup­ne dív­čí posta­va. Hluk, úde­ry, ruchy ji dopro­vá­zí, když obchá­zí se zaťa­tou pěs­tí, cou­vá a brá­ní se jako srá­že­ná, až do zvu­ku sirén. Pohyb vykres­lu­je rezisten­ci, novou sílu, v poma­lém krou­že­ní a s němý­mi ústy, pak sedí a oddechuje.

Začí­ná zpí­vat a chy­tá svůj hlas do smyč­ky loo­pe­ru, vzá­pě­tí už jde o dvoj­hlas. Jem­ně otá­čí tru­pem jako při uspá­vá­ní se, zpěv mění v ozvě­nu. Pohy­bu­je se po zemi po kru­hu v jed­né opa­ko­va­né kom­bi­na­ci, svět­lo bělá. Lehá si na bři­cho, pokra­ču­je do sedu, oto­čí se, pře­klo­pí na bok, na záda a dokon­čí kruh švi­hem a tak stá­le dál. Změ­ní se zvu­ko­vá lin­ka do hud­by s melo­dic­kým moti­vem. Pak se opět scé­na změ­ní do bojo­vé, urput­né, dív­ka začne postup­ně skan­do­vat refrén, pís­ně i názvu cho­re­o­gra­fie, pro­ží­vá ryt­mus celým tělem. 

You are not alo­ne!

I want to move for­ward,
But I’m pulled back.
I am both the for­ces of order
and the for­ces of disorder.

I say “no.”
I am the scre­a­ming popes.
I lean on my kne­es.
I roll up my sle­e­ves.
I lift my fists.
I am threatening.

Tear gas burns my eyes,
And my eyes are crying.

The sky is blue and yellow.
I lose my balan­ce.
I am an inert body, pulled by the arm­pits,
My arms flai­ling.
My hands touch. My hands are tho­se of the par­ti­san and his wife.
My hands now belong to
All tho­se who catch them­sel­ves,
And tho­se who are for­ced to let go.

I walk to tell you some­thing.
Sud­den­ly, I fall onto my chest, exha­ling.
I catch the exha­le from my mou­th
And pla­ce it gent­ly with my open hand— a gift.

But no sound esca­pes my lips. I try to esca­pe throu­gh a hole. My legs get tan­gled.
I am a four-leg­ged ani­mal.
I am Fre­e­dom, gui­ding the peo­ple. But I’m moving for­ward,
I’m not bac­king down.
I fall.

I echo with my body,
The small parts of my body whispe­ri­ng uho­di (Go!).
I am going to pray.
No, I am going to applaud.

I count and say,
“You, you, and you— you’re going to Sibe­ria, for exam­ple.”
My thumb says, “super.”
I’m super. I’ve carried out the orders well.

I’m a clown.
I per­form the dan­ce of death.
I sing a song in mul­tiple voices.
I spin in circles, and I fall.
I fall.

Time swallows me up. I must go back in time.

/Vil­ma Pit­ri­nai­te/

Nesto­jíš sama!

Chci jít vpřed,
něco mě drží zpět.
Jak síla řádu jsem,
I to, co pudí ven.

Říkám „ne“.
Jsem Baco­no­vým pape­žem.
Zapí­rám se kole­ny.
Kasám ruká­vy u
zdvi­že­ných pěs­tí.
Jsem hro­zi­vá.

V očích slz­ný plyn pálí,
Můžu si je vybrečet.

Pod žlu­to­mod­rým nebem
Co stá­lo, to se kácí.
Jen lout­ka nehyb­ná, vle­če­ná za pod­pa­ží.
Ruka­ma máchám.
Dla­ně se dotknou. Jsou to dla­ně par­ty­zá­na a jeho ženy.
Ty moje pat­ří teď
těm, co chy­tit stih­nou se,
těm, co pus­tit musí – všem.

Jdu ti něco říct.
V tom pad­nu na hruď, výdech.
Držím ho na rtech
a jem­ně odklá­dám do své roze­vře­né dla­ně – jako dar.

Ten výkřik na rtech zaschl. Uté­ci tak tou dírou. Nohy se zamo­ta­ly.
Čtyř­no­hé, gumo­vé zví­řát­ko.
Jsem Svo­bo­da, kte­rá vede lidi. Ale jdu vpřed,
necou­vám.
Padám.

Násle­du­ju tělo,
jeho malé čás­ti šep­ta­jí „uhoď“ (Táh­ni!).
Půjdu! Mod­lit se.
Ne: půjdu tleskat.

Enten­tý­ky dva špa­lí­ky:
„Ty, ty a ty – na Sibiř do šla­masty­ky.“
Pal­cem ukazuju,“ok”.
Jsem ok. Dob­ře plním roz­ka­zy.

Jsem klaun.
Tan­čí­cí tanec smr­ti.
Pěju píseň mno­ha hla­sů.
Točím se v kru­hu a padám.
Padám.

Čas mě pohl­cu­je. Musím se v něm vrátit.

/Vil­ma Pit­ri­nai­te/

/Pro Taneč­ní zónu pře­lo­žil Tomáš Kubart/

Opo­dál visí strom kabe­lů. Per­for­mer­ka vrh­ne do pub­li­ka vyzý­va­vý pohled, zvuk se roz­pro­stře do ozvě­ny, zazní střel­ba, ruchy a posta­va se dává do běhu. Neza­sta­vi­tel­ná, sil­ná, během cho­re­o­gra­fie pro­dě­la­la pro­mě­nu sil­něj­ší, než kdy­by se had svlé­kl z kůže, a ta pro­mě­na je ini­ci­o­va­ná vědo­mím, že člo­věk není v odpo­ru a rezisten­ci sám. Sil­ný dojem dozní­vá. Celý refrén a název zní When You’re Alo­ne in Your Forest Alwa­ys Remem­ber You’re Not Alo­ne.

Bílé sólo

Nao­pak bílé sólo inspi­ro­va­né lido­vou myto­lo­gií, kte­ré je nám pře­destře­no vzá­pě­tí, naši ener­gii uklid­ní. Půso­bí jako pohy­bo­vá meditace. 

Litev­ský cho­re­o­graf Lukas Kar­ve­lis vytvo­řil sólo She Dre­amt of Being Washed Away To The Coast pro taneč­ni­ci Domi­ny­ku Mar­ke­vi­čiūtė. Výcho­zím bodem je legen­da o nena­pl­ni­tel­né lás­ce bohy­ně moře Jūra­tě a rybá­ře Kas­ty­ti­se, pro pohy­bo­vou meta­fo­ru je inspi­ra­cí prá­vě Jūra­ta, pro­to se v cho­re­o­gra­fii pra­cu­je s ome­ze­ním pohy­bu a taneč­ni­ce sku­teč­ně tak tro­chu půso­bí jako „ryba na sou­ši“, ale záro­veň je cho­re­o­gra­fie pro­dchnu­tá veskr­ze pozi­tiv­ní váš­ní k pohy­bu, kte­rý pře­káž­ky pře­ko­ná­vá a z ome­ze­ní nao­pak čer­pá inspiraci.

Posta­va leží na zemi, ruce v kapsách jako­by pev­ně zavi­nu­té, jen tělo, trup a nohy. Jem­né přítmí roz­ru­šu­je jen svět­lo za zad­ní pra­vé dia­go­ná­ly, poslé­ze prů­va­ny zpra­va. Sle­du­je­me dlou­hé a poma­lé krou­že­ní tru­pu, kte­ré žena pro­vá­dí v kle­ku do nej­šir­ší­ho roz­sa­hu a síly. Pře­chá­zí do sedu a zase na zem. Jem­né tóny hud­by pod­po­ří ros­tou­cí dyna­mi­ku sóla. Obje­vil se ryt­mus a noi­se i nástro­je – rych­lost pohy­bu ros­te. Taneč­ni­ce se vra­cí do sedu, nabí­rá ener­gii celým tru­pem, více do švi­hu a postup­ně přes opo­ru nohou vstá­vá. Násle­du­jí pře­va­ly až pády, pohy­by jsou přes­ně říze­né, ačko­liv per­for­mer­ka stá­le nepo­u­ží­vá rukou. Při­tom pro­vá­dí rota­ce a spi­rá­ly, až se koneč­ně vyma­ní z vlast­ních pout. Sto­jí a dlou­ze se dívá. Vláč­ný a pře­lé­va­vý pohyb roz­ví­jí dál, postup­ně se i pro­stor více pro­svět­lu­je, pohyb se rozpí­ná v pro­sto­ru. Jde o jaký­si pro­myš­le­ný dyna­mic­ký mini­ma­lis­mus – pře­va­lu­je se násled­ně dlou­ho rych­le sem a tam, jde o přes­né počty vle­vo a vpra­vo, až mecha­nic­ké. Dyna­mi­ka pře­va­lů však stá­le stou­pá a hud­ba je zno­vu sil­ně ryt­mic­ká. Taneč­ni­ce si během pohy­bu i svlé­ká blů­zu. Zasta­ví se v pozi­ci na kole­nou, poma­lu pře­chá­zí do stoj­ky a pruž­ně se pře­vra­cí nazad. V lehu zapl­ní celý sál její uvol­ně­ný zvo­ni­vý smích, jako by ji napl­nil rados­tí jen samot­ný pohyb. A jis­tě by to tak i sta­či­lo, i kdy­by neby­la cho­re­o­gra­fie pod­bar­ve­na pověs­tí, neboť i čis­té potě­še­ní z pohy­bu má svůj obrov­ský význam.

Zami­lo­va­ná dvo­ji­ce a jejich dopisy

Con­tem­po­ra­ry love sto­ry? Ano, i to jsme na plat­for­mě zaži­li. Tvůr­ci insce­na­ce Oblicus je duo Ieva­Krish, tedy Ieva Gau­ril­či­kai­tė-Sants (LT/LV) a Krišjā­nis Sants (LV), kte­ří vystu­pu­jí jako neroz­luč­ný pár pod spo­leč­nou znač­kou a jejich cho­re­o­gra­fie v pod­sta­tě popi­su­je prá­vě jejich tvůr­čí a život­ní sepjetí. 

Aby byla per­for­man­ce divác­ky vstříc­ná, uvo­zu­jí ji uměl­ci mlu­ve­ným slo­vem. Vyprá­vě­jí o svém vzta­hu a spo­leč­né prá­ci, o tom, jak odlo­ži­li svat­bu kvů­li pre­mi­é­ře, o spo­leč­ném sla­dě­ní. On napsal v den svat­by milost­ný dopis. Ona jemu také jed­no psa­ní. Nepře­čet­li si je. Až teď je čtou při před­sta­ve­ní, kte­ré uka­zu­je svě­tu něco zdán­li­vě banál­ní­ho, ale důle­ži­té­ho, zpo­do­bu­jí totiž tan­cem ces­tu sbli­žo­vá­ní. A jejich dopi­sy čte­né na přeskáč­ku? Někte­ré věty jsou vtip­né, někte­ré poetické. 

Taneč­ní pasáž začí­ná dlou­hou hudeb­ní sto­pou a čer­ve­ným svět­lem pohl­cu­jí­cím prázd­nou scé­nu. Oba jsou na jeviš­ti, jejich pohy­by mini­ma­lis­tic­ké, ges­ta v ost­rých úhlech, zatím jen ruce. Jsou jako dvě mecha­nic­ky se pohy­bu­jí­cí posta­vy s přes­ně říze­ný­mi pohy­by a reflexy. Postup­ně se do stro­hých pozic pro­bí­jí natá­če­ní tru­pu, v pohy­bu smě­řu­jí pra­vi­del­ně tam a zase zpět. V jejich pro­je­vu kon­tras­tu­je náh­lá nehyb­nost a pohyb, pou­ží­va­jí hoj­ně izo­la­ce. Ryt­mus je jako srdeč­ní tep, nebo mož­ná srdeč­ní tep je rytmem? Rudá svět­la také v jeho frek­ven­ci bli­ka­jí a pro­stor je dopl­něn všu­dypří­tom­ným dýmem. Zasta­vo­va­ný pohyb pokra­ču­je, ryt­mus dopro­vod­né lin­ky se však mění, zní i melo­die, hud­ba je ale elek­tro­nic­ká. Svě­tel­ných zdro­jů je na scé­ně více, stří­da­jí se, vzni­ka­jí stí­no­vé efekty.

Ústřed­ní dvo­ji­ce se stá­le ješ­tě nedo­sta­la do kon­tak­tu, i když jejich pohy­bo­vé svě­ty se pomy­sl­ně sbli­žu­jí. Krát­ké vari­a­ce pro­vá­dě­jí podob­né, ale mimo sebe, neko­mu­ni­ku­jí navzá­jem. Poma­lu jako by se ale syn­chro­ni­zo­va­li, ačko­liv se nedo­tknou. Cho­re­o­gra­fii cha­rak­te­ri­zu­je i to, že se ode­hrá­vá ve vzpří­me­ných pozi­cích, nikdy na zemi, nanej­vý­še někdo sestu­pu­je do dře­pu. Hud­ba utich­ne, dvo­ji­ce dál pokra­ču­jí v sek­ven­cích, vzor­ce se opa­ku­jí. Tepr­ve nyní se navzá­jem spat­ří, svět­lo jako by zamr­ka­lo. Pokra­ču­jí v pro­vá­dě­ní pohy­bo­vých vzor­ců, zvuk prská a praská a svět­la bli­ka­jí. Nový ryt­mus je dopl­něn kako­fo­nic­ký­mi zvu­ky, jako by byl svět roz­bi­tý. Pak se zase vra­cí tep a ticho a oni dva v postup­ně sílí­cím hlu­ku již blíz­ko sebe, v názna­ku obje­tí, kte­ré pak téměř unik­ne našim zra­kům, pro­to­že posled­ní fáze sbli­žo­vá­ní je pono­ře­na do tmy. Zdro­jem se stá­vá malé světýl­ko v jejich rukou, pod­le let­mých dopa­dů pozná­me, že odho­di­li oděvy a jsou si intim­ně blíz­ko, ale zábles­ky svět­la jsou prá­vě tak neu­r­či­té, aby neod­ha­li­ly nic vul­gár­ně. Světýl­ka odha­lu­jí tak málo, že sko­ro nic, tím intim­ně­ji a poklid­ně­ji ale závěr půso­bí, jako čis­tá meta­fo­ra sblížení.

Net­ti Nüga­nen with Pire Sova & KISLING, Eston­sko — Ash, Hori­zon, Riding a Hou­se. Con­cept, cho­re­o­gra­phy: Net­ti Nüga­nen, sound design: Micha­e­la Kis­ling, sce­no­gra­phy, costu­mes: Pire Sova, text: Net­ti Nüga­nen, light design: Kli­men­ti­na Li, hou­se-costu­me: Zody Bur­ke, ice-moulds: Madlen Hir­ten­t­reu. Per­for­man­ce: Net­ti Nüga­nen, Pire Sova, Micha­e­la Kis­ling. Pro­ducti­on manage­ment: part­ner in cri­me and Kaie Küü­nal. A pro­ducti­on by Net­ti Nüga­nen in co-pro­ducti­on with Tan­zquar­tier Wien and Kanu­ti Gil­di SAAL, Tal­linn. Cura­tor for Tan­zquar­tier Wien: Lewon Heu­blein. Pre­mi­é­ra 2. 5. 2025, Vídeň. Psá­no z uve­de­ní 23. 4. 2026 na Bal­tic Dan­ce Plat­form.

Vil­ma Pit­ri­nai­tė, Litva. Bel­gie: When You’re Alo­ne in Your Forest Alwa­ys Remem­ber You’re Not Alo­ne. Idea, cho­re­o­gra­phy: Vil­ma Pit­ri­nai­tė, sound: Eli­as Dur­nez, sce­no­gra­phy, Costu­mes: Elvi­ta Brazdy­ly­tė, light: Flo­ri­an Gaillo­chon. Per­for­man­ce: Vil­ma Pitrinaitė/Marija Ivaš­ke­vi­čiūtė. Pro­ducti­on: WE com­pag­nie ASBL. Sup­por­ted by: ILES/Artist Pro­ject and  Šokan­čio ruo­nio kom­pa­ni­ja­Dis­tri­bu­ti­on : Chi­a­ra Christoffersen/TONGTWIST. Co-pro­ducti­on: Les Bri­git­ti­nes, Lithu­a­ni­an Coun­cil for Cul­tu­re. Pre­mi­é­ra 7. 6. 2021 v umě­lec­kém cen­t­ru Les Bri­git­ti­nes v rám­ci fes­ti­va­lu TB², Bru­sel. Psá­no z uve­de­ní 23. 4. 2026 na Bal­tic Dan­ce Plat­form.

Lukas Kar­ve­lis, Litva: She Dre­amt of Being Washed Away To The Coast. Cho­re­o­gra­phy and con­cept: Lukas Kar­ve­lis, music: Domi­ny­kas Digi­mas, costu­me design: Mor­ta Nakai­tė, lights design: Povi­las Lau­ri­nai­tis, men­tor: Bush Hart­sorn, com­mu­ni­cati­on: Agnė Vidu­gi­ry­tė. Dan­cer: Domi­ny­ka Mar­ke­vi­čiūtė. Pro­du­ced by: Be_Kompanijos. Co-pro­du­ced by: CDCN, Ate­lier de Paris. Sup­por­ted by: Lithu­a­ni­an Cul­tu­re Insti­tu­te / New Bal­tic Dan­ce Fes­ti­val / LT Con­tem­po­ra­ry Dan­ce Association/. Pre­mi­é­ra 28. 4. 2024 v Arts Prin­ting Hou­se, Black Hall, Vil­nius v rám­ci fes­ti­va­lu New Bal­tic Dan­ce. Psá­no z uve­de­ní 23. 4. 2026 na Bal­tic Dan­ce Plat­form.

Ieva­Krish, Lotyš­sko — Ieva­Krish: Oblicus. Authors, per­for­mers: Ieva­Krish, music: Kār­lis Tone, lights: Jūli­ja Bon­da­ren­ko, light objects: Jānis Bukov­skis / Tho­se guys lighting, costu­mes: Ieva Gau­ril­či­kai­tė-Sants. Pro­du­cer: Tuvum. Pre­mi­é­ra 17. 5. 2025 Žagarė Frin­ge Fes­ti­val, Žagarė, Litva. Psá­no z uve­de­ní 24. 4. 2026 na Bal­tic Dan­ce Plat­form.

///

Více o letoš­ní Bal­tic Dan­ce Plat­form na i‑Tz:
Balt­ská taneč­ní plat­for­ma: Eko­lo­gie, mýtus, hle­dá­ní iden­ti­ty i poli­tic­ký vzdor — prv­ní část