Baltská taneční platforma: Tanec protestující a bojující — třetí část

Pokra­ču­je­me v repor­tá­ži z letoš­ní Balt­ské taneč­ní plat­for­my, kte­rá se kona­la 23. — 25. dub­na v litev­ském Vil­niu­su a během tří dnů před­sta­vi­la sou­čas­nou taneč­ní tvor­bu Litvy, Lotyš­ska a Estonska.

…

V rám­ci tva­ru nazva­né­ho Open Stu­dio jsme moh­li vidět něko­lik děl adap­to­va­ných z jeviš­tě pro indo­o­ro­voé uve­de­ní v pros­tém taneč­ním sále. Jed­ním z pro­jek­tů bylo Nei­ther of lotyš­ské cho­re­o­gra­f­ky Mari­ji Save­i­ko. Vyja­dřu­je se v něm ke kul­tu osob­nos­ti a dik­tá­tor­ství obec­ně, ale v cho­re­o­gra­fii lze nalézt i dal­ší kono­ta­ce. Part­ne­rem je per­for­mer­ce na scé­ně kyta­ris­ta Kār­lis Matīss Zitma­nis. Prá­vě jeho jem­nou hrou akce začí­ná. Taneč­ni­ce nej­pr­ve vbí­há a odbí­há ze sálu jako někdo, kdo má zatra­ce­ně naspěch a nestí­há. Její umě­le pro­dlou­že­né copy za ní vla­jí, v běhu při­pra­vu­je rekvi­zi­ty a stá­le se omlou­vá. Pro­dí­rá se ale také usa­ze­ný­mi divá­ky a z jejich řad vždy vyběh­ne na scé­nu, aby pře­ru­ši­la hudeb­ní­ka, když se chys­tá zahrát sil­ný rif. Roze­hrá­vá se mezi nimi jaká­si hra, kdo bude rych­lej­ší. Až klid­něj­ší melo­die elek­tric­ké kyta­ry ženu zklid­ní. Její pře­va­ly s copy po zemi v kru­hu jsou efekt­ní, půso­bí bez­má­la jako báj­ná med­úza. Vede pohy­bo­vý dia­log s hud­bou, ale pak nasta­ne pro­mě­na – rodí se dik­tá­tor. Oblé­ká čer­ve­né ruka­vi­ce a čer­né sako, krou­ží po scé­ně a oblé­ká také mas­ku, respek­ti­ve kuklu. Její tělo se sevře v kře­či, ale není to kon­trak­ce, spí­še se pro­hne jako luk. Sta­la se sochou – pomní­kem. Cop v její ruce se mění v laso i bič a zbraň. Nata­hu­je ruku k polí­be­ní, ale také pře­sou­vá svůj vlast­ní pie­destal. Postup­ně opět atri­bu­ty kul­tu osob­nos­ti svlék­ne a zůsta­ne jen v prádle osvo­bo­ze­ná a zra­ni­tel­ná. A hud­ba z drs­né zjem­ní. Odpo­jí umě­lé copy a roz­pus­tí vla­sy, před­klo­ní se do pohy­bo­vé vlny a ustu­pu­je. Snad tro­chu zby­teč­ně situ­a­ci zci­zí civil­ním cho­vá­ním, v sále pak nasta­ne tma, dokud nepro­nik­ne den­ní svět­lo z okna. Hud­ba jem­ně zvo­ní, posta­va sedá na okno a zamyš­le­ně se dívá ven, zane­chá­va­je v myš­len­kách o osu­du lidí na výslu­ní i návštěvníky.

Do hlav­ní­ho pro­gra­mu byla vybrá­na insce­na­ce Clap and Slap, rov­něž se sil­ným poli­tic­kým pod­tex­tem. Litev­ská cho­re­o­gra­f­ka Agni­e­tė Lisič­ki­nai­tė a bělo­rus­ký umě­lec Igor Shu­ga­le­ev do per­for­man­ce zapo­ju­jí své vlast­ní pří­běhy a osu­dy, kte­ré splé­ta­jí v půso­bi­vý, bolest­ně živý apel na lid­ské svě­do­mí – kte­ré oba hle­da­jí, zpo­chyb­ňu­jí a uva­žu­jí o odpo­věd­nos­ti a jejích hra­ni­cích. Zpr­vu půso­bí dílo jako rela­tiv­ně oby­čej­né pohy­bo­vé diva­dlo s rekvi­zi­ta­mi a násil­ným zapo­jo­vá­ním divá­ků, ale postup­ně z kaž­dé­ho kro­ku vyply­ne dra­ma­tur­gic­ký záměr a taneč­ní­ci zved­nou divá­ky ze židlí.

Na začát­ku jen drží hli­ní­ko­vou doprav­ní záta­ra­su. Po stra­nách se na dvou obra­zov­kách pře­hrá­vá jejich dia­log, jako­by ze záku­li­sí. Hovo­ří při jíd­le o Bělo­rus­ku, zod­po­věd­nos­ti za vlast­ní činy a činy dru­hých lidí, baví se o jazy­ku – Lisič­ki­nai­té nechce pra­co­vat s lid­mi hovo­ří­cí­mi rus­ky, a tak se Shu­ga­le­ev vzdá­vá během prá­ce rod­né­ho jazy­ka. Otáz­ky jsou bez jed­no­du­chých odpo­vě­dí a šedá zóna exis­tu­je. Koneč­ně nastá­vá akce – dvo­ji­ce posta­ví zábra­nu, kte­rá je náh­le jas­ně roz­dě­lu­je. Muž pře­lé­zá na dru­hou stra­nu a sed­ne si. Kon­struk­ce se mění ve vze­pře­ný žeb­řík, po němž špl­há žena, pro­tá­če­jí kon­struk­ci, sle­du­jí také video, o význa­mu a způ­so­bu tles­ká­ní a „učí“ správ­ně zatles­kat divá­ky. Jako by se dla­ně polí­bi­ly nebo si daly fac­ku: zále­ží na rych­los­ti nebo zpo­ma­le­ní pohybu.

Sle­du­je­me dal­ší dia­log o odpo­věd­nos­ti uměl­ce. Baví se o Igo­ro­vě rod­né zemi, kde od roku 2006 drží v rukou moc Ale­xan­dr Luka­šen­ko – dia­log sle­du­je­me na obra­zov­ce. Exis­tu­je kolek­tiv­ní zod­po­věd­nost? Per­for­me­ři na jeviš­ti se zatím kry­jí loktem, jako by se před něčím chrá­ni­li. Vzduch houst­ne téma­ty. Je zba­bě­lé vzdát se? Mít strach z poli­cie? Taneč­ni­ce říká, že ví, že je v pri­vi­le­go­va­né pozi­ci, záro­veň je ale pře­svěd­če­na, že by pro vlast zemře­la. Rty na obra­zov­kách už se nehý­bou, per­for­me­ři se svlé­ka­jí, oba už mají obna­že­né tru­py. Mužův hlas zní z repro­duk­to­ru: Nebo­jo­val by, i když se sty­dí a cítí osob­ní vinu. Žena mu při­po­mí­ná, že zúčast­nit se pro­tes­tů již bylo sta­teč­né. Bojí se vál­ky: chce po svém kole­go­vi, aby uznal kolek­tiv­ní zod­po­věd­nost. Ti dva se zatím na sebe vyzý­va­vě díva­jí. Moje odpo­věd­nost, kolek­tiv­ní odpo­věd­nost. Muž poma­lu začí­ná vést úde­ry rukou přes rame­no doprostřed svých zad, žena se při­dá­vá. Naci­ťu­jí spo­leč­ný ryt­mus a chůzi a pokra­ču­jí ve stej­ném úde­ru, v sebez­ra­ňo­vá­ní, při­tom se nespouš­tě­jí z očí. Minu­ty ply­nou, per­for­me­ři pokleknou…

Opře­ní o ruku se otá­če­jí, když tu váž­nost oka­mži­ku pře­trh­ne popu­lár­ní song – Gaso­li­na. Per­for­me­ři se stá­va­jí vyzý­va­vý­mi, až las­civ­ní­mi. Vyzý­va­jí pub­li­kum, aby tles­ka­lo, a to zma­te­ně začne. Faleš­né divo­ké úsměvy jsou namí­ře­ny pří­mo do lidí. Z až dra­ma­tic­kých gest se vra­ce­jí per­for­me­ři do kli­du a k poma­lým úde­rům, variu­jí ryt­mus navzdo­ry úna­vě a boles­ti. Postup­ně pře­chá­ze­jí spí­še do body drum­min­gu. Když se roze­z­ní auto­ma­tic­ký ryt­mus, v pro­jek­ci se obje­vu­je dal­ší vysvět­le­ní: 2020 Bělo­rus­ko – Igor se účast­nil pro­tes­tů a po jejich potla­če­ní ute­kl ze země, Agnit byla doma zatče­na při pro­tes­tech před bělo­rus­kou amba­sádou. Zru­ši­la spo­lu­prá­ci se vše­mi, kdo mají ruš­ti­nu jako pri­már­ní jazyk. Její otec je zary­tý prep­per a má doma 50 lit­rů naf­ty (gaso­lin). Igor má vízum do roku 2028 a neví, co bude pak. Ze zázna­mu však zazní libozvuč­ný žen­ský zpěv, zatím­co na scé­ně, za asi­s­ten­ce tles­ka­jí­cí­ho pub­li­ka, pro­bí­há výmě­na facek s pře­stáv­ka­mi. „Vez­meš si mě? Máš krás­ný pas,“ je absurd­ní hláš­ka, kte­rá opět rafi­no­va­ně zče­ří ponu­rou atmo­sfé­ru. Agnit zpí­vá litev­skou národ­ní hym­nu, Igor hym­nu pro­test­ní­ho hnu­tí. Oba najed­nou, a pře­ce jako­by v souzvu­ku. Celá cho­re­o­gra­fie půso­bí mimo­řád­ně sil­ným dojmem, zvláš­tě v dneš­ních tur­bu­lent­ních časech, ote­ví­rá pří­liš mno­ho otá­zek, než aby bylo mož­né je zod­po­vě­dět, ale snad to ani není zapo­tře­bí – důle­ži­té je, aby byly vyřčeny.

Dal­ší sil­né ženy a jejich hlas

V cyk­lu Open Stu­dio jsme moh­li zažít ješ­tě per­for­man­ci litev­ské cho­re­o­gra­f­ky půso­bí­cí v Kolí­ně nad Rýnem: Lisa Bali­asna­ja v cho­re­o­gra­fii Shield is a Wea­pon vyu­ží­vá nové tech­no­lo­gie a artis­ti­ku pro stu­dii jevů spo­je­ných s neo­dů­vod­ně­ným stra­chem, kte­rý při­ži­vu­jí popu­lis­té. Per­for­mer­ku samu nej­pr­ve ani nevi­dí­me, pře­krý­vá ji pev­ná lát­ka, zřej­mě umě­lá, s potis­kem cih­lo­vé zdi – zní směs tónů cem­ba­la, poškrá­ba­né des­ky, strun i ticho. Ukry­té tělo se chvě­je, odkrý­vá se postup­ně. Zvuk lámá­ní, ozvě­ny, strun a duně­ní, jako by o sebe kře­sa­ly kame­ny, to vše zní pro­sto­rem. Posta­va popo­lez­la, leží na zádech a její nohy se pohy­bu­jí jako maňás­ci. Když se posta­ví, začne zeď vyu­ží­vat jako para­ván v pan­to­mi­mě, skrý­vá se za ní, ale nako­nec ji zavá­že v uzel. Jako by ale měla pomy­sl­ná zeď vlast­ní život.

Ke krku uměl­ky­ně je při­po­jen sní­mač, kte­rý zachy­cu­je zvu­ky rezo­nu­jí­cí hrdlem. Sig­nál je pře­ná­šen vzdu­chem do zvu­kař­ské­ho pul­tu a zesí­len, tak­že sly­ší­me její ampli­fi­ko­va­ný dech. Zvu­ky zní až děsi­vě, tělo hovo­ří se zavře­ný­mi ústy. Základ­ní postoj v mír­ném plié je spíš pan­to­mi­mic­ký než taneč­ní, a per­for­mer­ka sku­teč­ně zku­še­ně pře­jíž­dí ruka­ma po nevi­di­tel­né zdi – to cvi­če­ní tady najed­nou sku­teč­ně nabý­vá význa­mu. Vyu­ží­vá ima­gi­nár­ní pan­to­mi­mu se správ­nou tech­ni­kou, i když v někte­rých ges­tech se pak ztrá­cím. Její vnitř­ní smích zní jako pila zaku­su­jí­cí se do dře­va, hlas je modi­fi­ko­ván. Mění se ve zvu­ky nelí­če­né nevol­nos­ti. Je pak pro­po­jen se sto­pou strun, kte­ré hlas vylo­že­ně roze­zvu­ču­je, tak­že se stá­vá nástro­jem – a per­for­mer­ka hráč­kou na nástroj, jehož s nedo­tý­ká, tedy doko­na­lá exten­ze. Krk je roz­la­dě­né pia­no, kte­ré se roz­bou­ří až do hlu­ku. Zní i nor­mál­ní hudeb­ní lin­ka, vstu­pu­je do ní taneč­ní vari­a­cí. Cítí­me vět­ší dyna­mi­ku a inti­mi­tu hud­by a tan­ce. Zauz­lo­va­nou zeď v tichu per­for­mer­ka uvá­že na pro­vaz, na jehož dru­hém kon­ci visí kost. Pou­tá se k sys­té­mu lan za nohu, tro­chu jako mari­o­ne­ta, kte­rá se vlast­ní vahou mění v taro­to­vé­ho viselce.

„Ahoj, ty za zdí, kou­šeš?“ Ptá se. Vede dvoj­roz­ho­vor sama se sebou, respek­ti­ve ima­gi­nár­ním stráž­cem, kte­rý neví, pro koho pra­cu­je, ale hlí­dá. „Chci tě poznat.“ Vyje­vu­jí se stra­chy a pod­mí­ně­ná obra­na, zby­teč­né zbra­ně. Pří­měr, že mít oba­vy je jako mít kost v krku – kte­rá tu oprav­du visí a per­for­mer­ka si ji při­táh­ne, mani­pu­lu­je s ní. Čím vším by moh­la být? Hrač­kou i zbra­ní, drží ji za zády. Něco ve zvu­ko­vé sto­pě praská nebo hoří… V epi­lo­gu Lisa Bali­asna­ja pub­li­ku vyprá­ví podo­ben­ství o Achillo­vě šla­še. Při­po­mí­ná celou pověst, o brně­ní, kte­ré ukul Héfais­tos, o sna­ze mat­ky ochrá­nit jeho život a mar­ně změ­nit osud. Per­for­mer­ka roz­vá­dí dál kono­ta­ce brně­ní, z něhož se stá­vá jaký­si absen­tu­jí­cí dru­hý, ima­gi­nár­ní tělo, kte­ré není vidět, plas­to­vý štít s oči­ma, jenž není člo­vě­kem. Jde o to při­blí­žit pub­li­ku, jaké růz­né podo­by nabý­vá obra­na a jak odlidš­ťu­je. Cho­re­o­gra­f­ka se totiž zabý­vá dlou­ho­do­bě výzku­mem stra­chu, obav, obran­ných mecha­nis­mů, kte­ré jsou zby­teč­né, ale poli­ti­ci je při­ži­vu­jí. I když to na cho­re­o­gra­fii není zřej­mé, jde o dru­hý díl série, fun­gu­je však zna­me­ni­tě a může­me si jen domýš­let, jak půso­bí na scé­ně sku­teč­né­ho diva­dla, kte­ré má zdi oprav­do­vé, a ne jen namalované.

Dru­hou sólo­vou uměl­ky­ní, kte­rá celý fes­ti­val svou per­for­man­cí zakon­čo­va­la, byla Eston­ka Nele Tii­de­lep, kte­rá mimo jiné strá­vi­la rezi­den­ci v našem Stu­diu ALTA. Její per­for­man­ce 10 Ways to Dan­ce byla neob­vyk­lá a ide­ál­ně pře­kva­pi­vá pro divá­ka, kte­rý neví nic o jejím kon­cep­tu. Pro­to­že to co jsme vidě­li, nej­pr­ve vypa­da­lo jako dosti nespo­ji­té pásmo výje­vů, kte­ré ale pak dosta­lo smy­sl a vtip. Na počát­ku je to jen taneč­ni­ce se zele­nou kra­va­tou, kte­rá řeže paže­mi vzduch, objí­má se, ote­ví­rá. Pokra­ču­je jed­no­du­chou pohy­bo­vou vari­a­cí a poslé­ze si bere port. Náh­le zazní Vlta­va a po pár kro­cích neod­mys­li­tel­ně pozná­vám Geo Tere­zy Ondro­vé. Co to…? Nová hud­ba, asi hou­se, taneč­ni­ci roz­hý­be do své­ho ryt­mu, jako při tan­ci v klu­bu. Roze­hrá­vá akci s botou, kte­rá se stá­vá tele­fo­nem, násle­du­je inter­ak­ce s divá­kem. Sle­du­je nás a tvá­ří se sebe­jis­tě, ule­há, mlu­ví o flir­to­vá­ní, slun­ci, chví­li svůd­ná, chví­li až ani­mál­ní, pak ji třes roz­po­hy­bu­je celé tělo. Z nosu vyte­če umě­lá krev a dív­ka zane­chá hra­ným útě­kem pub­li­kum napo­spas myšlenkám.

Po návra­tu před­sta­ve­ní zci­zí a vysvět­lu­je kon­cept – tře­tí roč­ník stu­dia cho­re­o­gra­fie ji při­vá­dí nejen k závě­reč­ným zkouškám, ale také k otáz­ce, co to je vlast­ně tanec a co je cho­re­o­gra­fie. Požá­da­la tedy devět dal­ších blíz­kých lidí, aby jí věno­va­li sek­ven­ci z cho­re­o­gra­fie nebo zadá­ní, parti­tu­ru. A tak si to dáme odz­no­vu… Sek­ven­ci se zele­nou kra­va­tou jí daro­val někdej­ší pří­tel, taneč­ní vari­a­ci I Wish I Was a Bird a nava­zu­jí­cí frag­ment kama­rád­ka, ve tře­tím kuse jsme vskut­ku dob­ře pozna­li Geo, podru­hé ale cita­ci tan­čí s klaun­ským nosem a se zvu­ky jako paro­dii. Hou­se­par­ty věno­val island­ský komik, pátá část je stu­dií o sebe­vě­do­mí, zdrá­há­ní a pani­ky. „Find the way out.“ Tak se ode­hrá­la dekon­struk­ce cho­re­o­gra­fií až k bodu restar­tu. Diva­dlo na diva­dle. Jako by opa­ko­va­la a sdě­lo­va­la svo­je myš­len­ky. Násled­ně vyzý­vá divá­ky, aby jí dali vlast­ní kou­sek cho­re­o­gra­fie tady a teď: výzvu při­jí­má cho­re­o­gra­f­ka Ron­ja Pakal­ne, kte­rá ji sku­teč­ně zkou­ší nau­čit krát­ký kou­sek. Par­ti­ci­pa­ce v čis­té podo­bě. Poslé­ze se roze­sa­dí­me v kru­hu a pře­dá­vá­me si šep­tem slo­vo, kte­ré se samo­zřej­mě sple­te a změ­ní. Pasáž cho­re­o­gra­fie 62 Ste­ps for a Dan­ce sestá­vá sku­teč­ně z 62 kro­ků, růz­né dél­ky a růz­ný­mi smě­ry. Pro osmou část našla něčí parti­tu­ru, tak­že jí nepat­ří a máme si ji jen před­sta­vit na zákla­dě toho, co čte. Devá­tou jí věno­va­la mamin­ka, kte­rá je malíř­kou. Posled­ní je její vlast­ní, má uká­zat těž­kost ukon­čo­vá­ní, a tak si je ztí­ží slo­ži­tým pohy­bo­vým prv­kem s pře­su­ny pozpát­ku na bři­še. Je to hra, ale pře­ce jen má i své váž­né čás­ti, a tak či tak dokres­lu­je, kudy všu­dy vedou ces­ty balt­ské­ho sou­čas­né­ho tan­ce a kudy jeho před­sta­vi­te­lé také někdy tápou.

Kro­mě plejá­dy před­sta­ve­ní, série Open Stu­di­os a kon­fe­ren­ce se v rám­ci fes­ti­va­lu kona­ly také pitch pre­zen­ta­ce, kde se před­sta­vi­lo cca dva­náct tvůr­ců a týmů, živě o onli­ne, se svý­mi dal­ší­mi pro­jek­ty: nechy­běl video­art a taneč­ní film, ani téma gen­de­ru a iden­ti­ty. S vět­ši­nou uměl­ců pro­běhy mode­ro­va­né dis­ku­se. Nemys­lím, že balt­ský tanec repre­zen­tu­je něja­ký vyhra­ně­ný proud, zato nasá­vá vli­vy a tvo­ří pes­trou šká­lu výra­zo­vých pro­střed­ků i témat. Pře­kva­pi­la mě jen Volun­ta­ry Ser­vi­tu­de, pro­to­že hod­ně spo­čí­va­la v moder­ně, ale i to je konec kon­ců to, co nás s balt­ský­mi země­mi spojuje.