Baltská taneční platforma: Ekologie, mýtus, hledání identity i politický vzdor — první část

Balt­ská taneč­ní plat­for­ma, kte­rá se kona­la 23. — 25. dub­na v litev­ském Vil­niu­su, je spo­leč­nou pře­hlíd­kou sou­čas­né taneč­ní tvor­by Litvy, Lotyš­ska a Eston­ska. S těmi­to vzdá­le­ný­mi pobalt­ský­mi stá­ty sdí­lí­me mno­hé – stej­ně jako oni jsme v sou­čas­ném tan­ci zazna­me­na­li absen­ci fáze post­mo­der­ny a kon­cep­tu­a­lis­mu, tak­že jsme u vel­mi vel­ké čás­ti taneč­ní his­to­rie její běh jak­si pro­pás­li a po pře­vra­tu „dohá­ně­li“, ačko­liv naše infrastruk­tu­ra a výcho­zí pozi­ce byla výraz­ně lep­ší, pře­de­vším díky zájmo­vé­mu umě­lec­ké­mu škol­ství. Ces­ta sezna­mo­vá­ní s vývo­jem na „zápa­dě“ je ale podob­ná.
Tro­ji­ce stá­tů sou­stře­dě­ných kolem Balt­ské­ho moře také řeší, v umě­ní i mimo ně, svou identi­tu, jako kaž­dý drob­ný stát, zalo­že­ný na národ­ní myš­len­ce, kte­rý v moder­ní his­to­rii čelil nebez­pe­čí ani­hi­la­ce. I to se pro­pi­su­je do myš­le­nek o umě­ní, a to i tanečním.

Zasta­ve­ní prv­ní – úvod­ní kon­fe­renč­ní den

Prá­vě iden­ti­ta bal­tic­ké­ho taneč­ní­ho pro­gra­mu byla na pro­gra­mu prv­ní­ho dně taneč­ní­ho kon­gre­su, kte­rý na fes­ti­va­lu pro­bí­hal. Padla zde hned zkra­je otáz­ka, jest­li „lokál­ní balt­ská iden­ti­ta“ exis­tu­je, zda je to kon­strukt, a pokud ano, jest­li je funkč­ní. Při pří­pra­vě pro­gra­mu prý slo­vo „balt­ský“ nepadlo ani jed­nou. Je však uži­teč­ný v rám­ci komu­ni­ka­ce nave­nek, pro­to­že v zahra­ni­čí je pojem Balt zná­měj­ší jako regi­on, tak­že dob­ře iden­ti­fi­ko­va­tel­ný. Pro míst­ní má ale nádech sovět­ské éry. Jeden z dis­ku­tu­jí­cích vyslo­vil myš­len­ku, jež je mož­ná pře­ja­tým citá­tem: „Jak vás vidí ostat­ní, je stej­ně důle­ži­té jako to, jak se vidí­te vy sami.“

Co stá­ty spo­ju­je, je doba, ve kte­ré zača­ly obje­vo­vat sou­čas­ný tanec. A také sdí­le­né hod­no­ty, což padlo více­krát. Hor­ší už ale je tyto hod­no­ty vyjá­d­řit a popsat, někte­ří účast­ní­ci ze západ­ních zemí v tom tápa­li – spo­leč­ná his­to­ric­ká zku­še­nost je však to, díky čemu my zřej­mě rozu­mí­me. Jde o věci, kte­ré byly vybu­do­vá­ny, ale je snad­né je zno­vu ztra­tit – svo­bo­du a inte­gri­tu spo­leč­nos­ti i úze­mí, svo­bo­du slo­va, svo­bod­né­ho vyja­d­řo­vá­ní, prá­vo na pro­test, demo­kra­cii samu.

Vztah k Rus­ku je v Pobal­tí radi­kál­něj­ší. V Lotyš­sku je mno­ho půvo­dem rus­ké­ho oby­va­tel­stva, mno­ho ulic mělo rus­ké názvy, ale po pro­puk­nu­tí vál­ky na Ukra­ji­ně byly pře­jme­no­vá­vá­ny a posí­li­la národ­ní iden­ti­ta. „V době míru lidé hle­da­jí podob­nos­ti, v době kri­ze hle­da­jí nao­pak ces­tu, jak se odli­šit, a tak budu­jí identi­tu,“ zazněl pozna­tek jed­no­ho ze zahra­nič­ních hos­tů. Iden­ti­ta jako odmít­nu­tí. Hovo­ři­lo se i o tom, jak sílí na zápa­dě, respek­ti­ve v celé Evro­pě naci­o­na­lis­mus, ale zatím­co na zápa­dě je vní­mán jako pra­vi­co­vý extre­mis­mus, ve východ­ní Evro­pě jako oslo­va svobody.

Co dal­ší­ho zazně­lo o spo­leč­ných hod­no­tách balt­ských zemí? Mají shod­ný sys­tém škol­ství. Vel­kou nadě­jí je mla­dá gene­ra­ce, kte­rá se sil­ně zají­má o ochra­nu život­ní­ho pro­stře­dí, peču­je o sebe i ostat­ní – jako pří­slib budouc­nos­ti, kte­ré je naděj­ná, i když nejis­tá. I v taneč­ním umě­ní. Lotyš­sko bylo prv­ní, kdo v regi­o­nu posta­vil taneč­ní dům, kte­rý se nachá­zí v Rize, je cítit, že kaž­dý čin má ode­zvu i v ostat­ních stá­tech. A jak se v taneč­ním svě­tě nao­pak liší? S vel­kou nad­sáz­kou to kdo­si vyjá­d­řil anekdo­tic­ky: Litev­ci mají v obli­bě nara­tiv­ní díla, Loty­ši fyzic­ký tanec, Eston­ci mají rádi meta­fo­ry. Na to všech­no svým způ­so­bem došlo, i když z logi­ky žán­ru sou­čas­né­ho tan­ce, pří­bě­hů bylo pomálu.

Pro­gram fes­ti­va­lu zača­la spo­leč­nou říze­nou dis­ko­té­kou: Fre­e­dom to Lose Con­t­rol toge­ter with the Many reží­ro­va­nou cho­re­o­gra­f­ka­mi Rūtou Ron­jou Pakal­ne a Lau­rou Gorod­ko. Ode­hrá­va­la se v jed­nom z diva­del­ních sálů Národ­ní­ho čino­her­ní­ho diva­dla (Lithu­a­ni­an Nati­o­nal Dra­ma The­a­t­re), jako ostat­ně i řada dal­ších per­for­man­cí. Pro­běh­la tam ostat­ně znač­ná část pro­gra­mu. To je snad odliš­né a setká­vám se s tím v zahra­ni­čí čas­tě­ji – sou­čas­ný tanec, ale­spoň v rám­ci vel­kých fes­ti­va­lů, dostá­vá pro­stor v budo­vách státních/národních diva­del, taneč­ní scé­na pak půso­bí sevře­ně a jed­not­ně. Tato klu­bo­vá úvod­ní noc měla ve zna­ku spí­še spo­le­čen­ský než umě­lec­ký záměr: ve veli­kém potem­ně­lém sále, kte­rý sku­teč­ně při­po­mí­nal noč­ní klub, se mezi pří­cho­zí­mi divá­ky roz­cvi­čo­va­li per­for­me­ři, kte­ré bylo mož­né iden­ti­fi­ko­vat pod­le spor­tov­ní­ho oble­če­ní. Divá­kům bylo řeče­no, že jsou zvá­ni na dal­ších 45 minut tan­ce, na začát­ku vede­ni k sobě a své­mu vní­má­ní: nádech a výdech, chvil­ka pro sebe, hle­dá­ní mís­ta inspi­ra­ce. Říze­ná medi­ta­ce, výzva k násle­do­vá­ní instink­tů své­ho těla. Chyt­rá svět­la mění bar­vy a mrka­jí nad zce­la vykli­ze­ným sálem, kde všich­ni sedí nebo leží. Pro­fe­si­o­nál­ních taneč­ní­ků je jis­tě přes deset, mož­ná přes pat­náct. Do pro­sto­ru se vkrá­dá ryt­mus i hluk, kme­no­vý tanec začí­ná. Taneč­ní­ci pro­chá­ze­jí mezi pub­li­kem (ačko­liv to vlast­ně pub­li­kum není, nejde o show), kte­ré instink­tiv­ně vytvo­ři­lo v míst­nos­ti dva sou­střed­né kru­hy. Pohyb je instink­tiv­ní, ryt­mus elek­tro­nic­ky vytvá­ře­ný, ale zně­jí i per­ku­se. Reží­ro­va­ná dis­ko­té­ka divo­ké­ho ryt­mu i pís­ní. Někdo se pono­řil do deci­be­lů, někdo ode­šel o balt­ské iden­ti­tě pře­mýš­let do soukromí…

Zasta­ve­ní dru­hé – s his­to­rií a sou­čas­nos­tí i zahra­nič­ní­mi příběhy

Moh­lo by nás zají­mat nahléd­nout ale­spoň tro­chu pod poklič­ku nos­tal­gic­ké­ho vzpo­mí­ná­ní, kte­ré se na kon­fe­ren­ci roz­ho­ře­lo dal­ší dny. Napří­klad se zde sešli zástup­ci taneč­ních domů, kte­ří vzpo­mí­na­li na
počát­ky v 90. letech. V Lotyš­sku his­to­rie sahá podob­ně jako u nás do mezi­vá­leč­né­ho obdo­bí, kdy jed­na z míst­ních taneč­nic v roce 1939 stu­do­va­la v Němec­ku a pak zalo­ži­la taneč­ní ško­lu, poslé­ze uči­la
na kon­zer­va­toř (obdob­ně jako naše taneč­ni­ce „novo­do­bé­ho tan­ce“ po úno­ro­vém převratu). 

Litev­ská cho­re­o­gra­f­ka Biru­tė Letukai­tė vzpo­mně­la na to, jak zalo­ži­la úpl­ně pio­nýr­ský sou­bor Sona­ta, a dnes již sou­čas­ný tanec počí­tá tře­tí gene­ra­ci. Když se v mlá­dí dosta­la na Paluc­ca Schu­le, nemoh­la uvě­řit tomu, jak sou­čas­ný tanec ve svě­tě vypa­dá, roz­díl ale zjev­ně dohnat šlo. Priit Raud z Eston­ska vystu­do­val taneč­ní peda­go­gi­ku, pro­to­že jiný taneč­ní obor neby­lo mož­né v 90. letech stu­do­vat na vyso­ké ško­le. Moder­ní smě­ry neměl kdo učit, zdro­jem byla taneč­ní vystou­pe­ní ve fin­ské tele­vi­zi, kte­rá vysí­la­la moder­ní bale­ty. Vliv ame­ric­ké moder­ny na balt­skou oblast byl zjev­ně pri­már­ní. Brzy vznik­ly prv­ní sou­bo­ry (ten eston­ský pio­nýr měl název odpo­ví­da­jí­cí pře­kla­du Ano­ther nebo Second Dan­ce), v roce 1994 vzni­kl fes­ti­val, na kte­rý poz­dě­ji navá­za­la Balt­ská taneč­ní plat­for­ma. Pokud se chtěl někdo stát pro­fe­si­o­nál­ním taneč­ní­kem a netan­čit pří­mo balet, bez­pro­střed­ně po revo­lu­ci mož­nos­ti neměl, mimo hlav­ní měs­to měl na výběr jen folk­lór a kaba­ret­ní tanec. V Lotyš­sku byla obli­ba lido­vých tan­ců obzvlášť vel­ká, kaba­re­ty a muzi­ká­ly byly také popu­lár­ní, ale v 90. letech postup­ně kra­cho­va­ly. Balet­ní sou­bo­ry nemě­ly mno­ho pre­mi­ér, pro­to­že ani na jejich finan­co­vá­ní neby­lo, pano­va­la spí­še kri­ze. V polo­vi­ně 90. let se obje­vil prv­ní sou­bor sou­čas­né­ho tan­ce, poslé­ze v roce 1996 fes­ti­val v litev­ském Kauna­su, kde měl prv­ní pre­mi­é­ru. Sou­bor a fes­ti­val vzni­kl na zele­né lou­ce a podob­né to bylo ve všech zemích, zlom nastal před milé­ni­em. Kdo­si z pane­lis­tů vzpo­mněl na hos­to­vá­ní Mau­ri­ce Béjar­ta, až v roce 2001 se na Bal­tu kona­lo před­sta­ve­ní sou­bo­ru Piny Bausch.

Lotyš­ský kul­tur­ní mana­žer Audro­nis Imbra­sas byl balet­ním kri­ti­kem, kte­rý hoj­ně ces­to­val (Fran­cie, USA). Setkal se náho­dou s Prii­tem Rau­dem. Minis­tr kul­tu­ry teh­dy nevě­řil, že je potře­ba pod­po­ro­vat sou­čas­ný tanec, i když sou­čas­ná hud­ba pod­po­ru měla. Open Soci­e­ty Fund neměl na tanec „kolon­ku“. Když vzni­kl prv­ní lotyš­ský sou­bor, kvů­li záko­nům musel být stát­ní. Bylo nut­né zavést pro­fe­si­o­nál­ní orga­ni­za­ce a vzdě­lá­vá­ní, ale tak, aby zapadly do sys­té­mu. Sou­čas­né­mu tan­ci jako obo­ru prý zde pomoh­lo, když se Baryš­ni­kov při­klo­nil k sou­čas­ným žánrům a per­for­man­ce art. V Litvě zase při­šel ke slo­vu vliv fran­couz­ské­ho sou­čas­né­ho tan­ce, ale pro balet­ní sou­bo­ry byl ješ­tě na počát­ku 90. let i Balan­chi­ne „pří­liš avant­gard­ní“. Pod­le Prii­ta bylo nut­no zpro­střed­ko­vat infor­ma­ce (v době před inter­ne­tem), zalo­žil taneč­ní infor­mač­ní cen­t­rum v Eston­sku. Vývoj pokra­čo­val para­lel­ně, vznik škol, ale také pro­blém s pro­sto­ry, kte­rý stá­le trvá. Lotyš­sko nemá trva­lé taneč­ní diva­dlo, ale plá­nu­je prv­ní dům v rekon­stru­o­va­né továr­ně. Litva sní o insti­tu­ci nebo orga­ni­za­ci na úrov­ni stá­tu, ať už by šlo o diva­dlo jako záze­mí, nebo sou­bor sou­čas­né­ho tan­ce, pro­to­že je v obo­ru až pří­liš mno­ho OSVČ a lidé mají zájem o zaměst­ná­ní. V rám­ci Dan­ce Infor­mati­on Cen­t­re vzni­ká pra­cov­ní sku­pi­na, kte­rá by měla ve spo­lu­prá­ci s minis­ter­stvem na rea­li­za­ci pracovat.

Sou­čas­nos­ti se však dotkli i zahra­nič­ní účast­ní­ci. Mez hos­ty se obje­vil napří­klad Juraj Korec, slo­ven­ský taneč­ník a cho­re­o­graf, kte­rý ve své pre­zen­ta­ci při­blí­žil posled­ní léta destruk­ce kul­tu­ry pod tak­tov­kou
sou­čas­né­ho minis­ter­stva kultury. 

Dojem­ný byl pří­spě­vek z Írá­nu, kte­rý před­sta­vi­la taneč­ni­ce Fate­meh Esma­e­il­ghor­ba­ni­nejad. V Írá­nu zaži­la zákaz tan­ce, cho­di­la taj­ně na taneč­ní hodi­ny, mas­ko­va­né za čino­her­ní diva­dlo. Tou­ha tan­čit ji pak doved­la do Fran­cie. Když však při­je­la, měla tělo v ten­zi a stá­le v pozo­ru při­pra­ve­né na obra­nu, byla jako zví­ře ve stře­hu. Trva­lo vel­mi dlou­ho, než ten­to těles­ný archiv uza­vře­la, než se uvol­ni­la a našla. Zača­la pro­po­jo­vat lidi z Fran­cie s Írán­ci, než byl před tře­mi měsí­ci vypnut inter­net, orga­ni­zo­va­la onli­ne lek­ce. Říká, že tan­čí­me „pro sebe“ a sama vystu­do­va­la taneč­ní tera­pii. Vel­mi emo­tiv­ní byla při­po­mín­ka toho, že írán­ský režim zabil svých čty­ři­cet tisíc lidí a v této lid­ské kata­stro­fě Fate­mah pou­ka­zu­je na spo­le­čen­ský jev: lidé tan­čí z žalu a zou­fal­ství na pohřbech, aby si ule­vi­li, tanec je léči­vá, při­ro­ze­ná reak­ce a způ­sob, jak nene­chat trau­ma zví­tě­zit. Když slzy nesta­čí, tanec nastu­pu­je jako nástroj odporu.

Bílá díla – duch seve­ru a mra­zu pro­ni­ká i tam, kde jde o jiné téma

Jak sil­ná může být kono­ta­ce zalo­že­ná na vněj­ší podob­nos­ti, uká­za­la hned 23. dub­na prv­ní per­for­man­ce Volun­ta­ry Ser­vi­tu­de. Dří­ve než jsem pro­stu­do­va­la pro­gra­mo­vou bro­žu­ru, zdá­la se mi jako meta­fo­ra živlů, kte­ré ovlá­da­jí pří­ro­du a jedin­ce, pro­to­že to moder­nis­tic­ký bílý vizu­ál evo­ko­val pro­stře­dí mra­zi­vé­ho seve­ru jako stvo­ře­né­ho buď pro Sně­ho­vou krá­lov­nu nebo Peer Gyn­ta. Snad může být zají­ma­vé srov­nat nedo­ko­na­lou (a asi i bia­so­va­nou) inter­pre­ta­ci se sku­teč­ným zámě­rem cho­re­o­gra­fie Volun­ta­ry Ser­vi­tude. Jejím auto­rem je lotyš­ský cho­re­o­graf Vla­di­mirs Gor­šan­tovs.

Na scé­ně jsme sle­do­va­li tři taneč­ni­ce s bílý­mi šaty posá­ze­ný­mi něko­li­ka umě­lý­mi kamín­ky zaha­le­né v třás­ních se stří­br­ný­mi zábles­ky. Jedi­nou dal­ší rekvi­zi­tou na scé­ně byl vět­rák. Vla­sy na čele měly zato­če­né jako cha­lu­hy nebo cha­padla. Zvuk při­po­mí­nal vzdá­le­nou ozvě­nu, jako by někde pod zemí duně­lo, pro­stor sně­ho­vou pláň, zesi­lu­jí­cí zvuk při­ne­sl elek­tro ruchy. Sle­du­je­me zatím vylo­že­nou moder­nu. Pokr­če­né kole­no, záklon, roz­pa­že­ní, překří­že­né ruce, pra­vá ruka dělá oblouk, dív­ky péru­jí v kole­nou. Při­po­mí­na­jí sníh, klubíč­ka jino­vat­ky, jak jim třás­ně zdo­bí vla­sy. Pohyb je slow moti­on. Bílé třás­ně jsou jako pada­jí­cí sníh. Před­klon, jed­na z dívek krá­čí dopře­du k vět­ru, jem­ně pozve­dá ruce, dru­hé jen občas při­da­jí pohyb, tvá­ře mají jako mas­ky z por­ce­lá­nu. Při­dá­va­jí se úseč­né, trha­vé pohy­by hla­vou, zvy­šu­je se svět­lo a robo­tic­ké zvu­ky ryt­mu vše dopl­ní. Akcen­tu­je se pohyb pán­ve, expan­du­je a smrš­ťu­je se, tan­čí snad robo­ti? Svět­lo bli­ká, a když dív­ky máva­jí chu­má­či třás­ní, vypa­da­jí jako cha­lu­hy nebo cha­padla. Mohou to být také víly, múzy, meluzíny.

Stří­dá se svět­lo a tma, s tiky hla­vou se sunou posta­vy pryč. V sedu zády, vypa­da­jí jako andíl­ci. Hud­ba tich­ne, jen ryt­mus odti­ká­vá. Tvá­ří k nám pokra­ču­jí kusé pohy­by tru­pu a stá­lé potr­há­vá­ní hla­vou, pak pohyb pře­bí­rá prin­cip kru­hu. Pro­hý­ba­jí tru­py, jed­na z nich se usmí­vá, nejsou úpl­ně syn­chro­ni­zo­va­né a nepra­vi­del­ný ryt­mus duní, pře­lé­vá se do ruchů, elek­tra. Najed­nou jako by zazněl hlas sko­tu. Třás­ně opa­da­ly a v pohy­bu pře­va­žu­jí leh­ké vlny od hla­vy. Postup­ně pře­chá­ze­jí do kle­ku a vnitř­ní­ho tře­su, kolem nich bílá hmo­ta při­po­mí­ná hro­ma­dy sně­hu a chu­má­če bílé vaty. Zazní jem­něj­ší elek­tro­nic­ká hud­ba a snad i žen­ský chór. Jed­na z dívek pře­sou­vá bílé nadě­le­ní na jed­nu hro­ma­du, postup­ně se roz­hos­tí ticho až na jed­no zně­jí­cí elek­tric­ké relé. Taneč­ni­ce se roze­smá­va­jí, smích zní i ze zázna­mu, žen­ské hla­sy, na scé­ně je stá­le více smí­chu až kři­ku. Náh­le zadu­ní ryt­mus: vír vzdu­chu, bou­ře, bli­ká­ní svě­tel. Dív­ky na zemi hle­da­jí únik před hlu­kem, do ticha se více roz­sví­tí, sly­ší­me vítr, třás­ně v něm odva­nou, dru­há žena je svlé­ká v kou­tě. Tře­tí se pro­mě­ni­la ve zví­ře, zřej­mě svou ani­mál­ní pod­sta­tu. Vesmír­né echo dál zní, jed­na z žen pojí­dá hro­zen vína, dru­há se pro­ta­hu­je jako kočka, obje­vu­jí se v rych­lém sle­du obra­zy a úko­ny neu­r­či­té sym­bo­li­ky, ale dív­ky tvo­ří jakési spo­le­čen­ství, jež o sebe peču­je. Je sly­šet vítr na pla­ni­ně. Pozne­náh­lu se všech­ny mění v hra­vé koči­čí tvo­ry, dokon­ce se obje­vil míč, ale nejsou jen roz­do­vá­dě­né, také svůd­né a pro­vo­ka­tiv­ní, jejich hra se pro­mě­ní v divo­kou diskotéku.

Kdy­by bylo na mne, vidě­la bych v cho­re­o­gra­fii osvo­bo­ze­ní, eman­ci­pa­ci, uvě­do­mě­ní si síly a mož­nos­tí, pro­bu­ze­ní ze zim­ní­ho spán­ku. Rea­li­ta je však jiná, ale já se ptám – je v tom pro­blém? Mož­ná jen v pří­pa­dě, že auto­ři chtě­jí, aby bylo dílo čte­no jed­ním kon­krét­ním způ­so­bem. Pak musím kon­sta­to­vat, že tak­to nefun­gu­je. Insce­na­ce prý totiž pojed­ná­vá o genech a o tom, jak si uzur­pu­jí člo­věk: Před­sta­ve­ní je ces­tou, kte­rá začí­ná v říši nej­jed­no­duš­ších slo­žek mik­ro­svě­ta a vyví­jí se do soci­o­po­li­tic­kých pro­ce­sů dneš­ní­ho svě­ta – kde pře­vlá­da­jí sou­těž, mocen­ské hry a laci­né vzru­še­ní, píší o své pro­duk­ci tvůr­ci. Já v ní vidě­la něco úpl­ně jiného…

Lau­ra Gorod­ko a Rūta Ron­ja Pakal­ne, Litva — Fre­e­dom to Lose Con­t­rol toge­ter with the Many. Hra­jí Rūta Ron­ja Pakal­ne, Lau­ra Gorod­ko, Dj / Music selec­tor: one­an­ders. Pre­mi­é­ra 22. 4. 2026 na Bal­tic Dan­ce Plat­form.

Vla­di­mirs Gor­šan­tovs / SIXTH, Litva – Volun­ta­ry Ser­vi­tu­de. Author of the idea and cho­re­o­gra­pher: Vla­di­mirs Gor­šan­tovs, com­poser and sound direc­tor: Erne­sts Valts Cir­ce­nis, costu­me designer: Ieva Stal­še­ne, lighting Designer: d’n’a. Dan­cer: Simo­na Ozo­la, Kiti­ja Gei­dā­ne, Darja Tur­čen­ko. Execu­ti­ve Pro­du­cer: Elza Siliņa. Tech­ni­cal sup­port: Vents Fel­d­ma­nis. Pro­du­cers: Dan­ce com­pa­ny “SIXTH”. Co-pro­du­cers: Ģer­trū­des ielas teātris. Sup­por­ters: The Sta­te Cul­tu­re Capi­tal Foun­dati­on of Lat­via, The Asso­ci­ati­on of Cho­re­o­gra­phers, VVfoun­dati­on. Pre­mi­é­ra duben 2025 na fes­ti­va­lu Ģer­trū­des ielas teātris v rám­ci pro­gra­mo­vé sek­ce Dif­fe­ren­ti Sensa­zi­o­ni v diva­dle CAOS. Psá­no z uve­de­ní 23. 4. 2026 na fes­ti­va­lu Bal­tic Dan­ce Plat­form.