Vladimír Kordoš: Rodičia … /Z neznámé historie slovenského baletu/

Se slo­ven­ským výtvar­ní­kem Vla­di­mí­rem Kor­do­šem (nar. 22. led­na 1945 v Nemec­ké Ľup­če — od roku 1946 Par­ti­zán­ska Ľup­ča) jsem se popr­vé setka­la v led­nu loň­ské­ho roku na ver­ni­sá­ži v bra­ti­slav­ské Gale­rii Čin Čin, kde prá­vě pro­bí­ha­la výsta­va Milan Bočkay: Med­zi kame­ňom a sochou. Mezi obra­zy a sklen­ka­mi vína jsme zapřed­li dlou­hý roz­ho­vor, z něhož postup­ně vyvsta­la jak oče­ká­va­ná, tak i pře­kva­pi­vá setká­ní mezi Bra­ti­sla­vou a Brnem. Při jed­né z mých návštěv Vla­di­mí­ro­va ate­li­é­ru na bra­ti­slav­ském síd­liš­ti jsem obdr­že­la cen­ný dar – kni­hu s osob­ním věno­vá­ním. Rodi­čia, jak se pub­li­ka­ce jme­nu­je, je vzpo­mín­ko­vým vyprá­vě­ním, kte­ré Vla­di­mír Kor­doš při­pra­vil spo­leč­ně se svým bra­t­rem Borisem.

Brat­ři v ní vzpo­mí­na­jí na své rodi­če – pri­ma­ba­lerí­nu Slo­ven­ské­ho národ­ní­ho diva­dla Mimi Vasi­le­vu a kri­mi­na­lis­tu Ernesta Kor­do­še, kte­rý během vál­ky pomohl zachrá­nit něko­lik rodin před věz­ně­ním nebo depor­ta­cí. Jejich vyprá­vě­ní o dět­ství a mlá­dí je záro­veň svě­dec­tvím o pová­leč­né Bra­ti­sla­vě a let­ních poby­tech v Tatran­ských Mat­li­a­roch. Text dopl­ňu­jí rodin­né foto­gra­fie, kte­ré dokres­lu­jí kaž­do­den­nost i výji­meč­né oka­mži­ky zachy­ce­né­ho období.

Kni­ha vyšla v roce 2022 v bra­ti­slav­ském nakla­da­tel­ství Altostra­tus. Toto občan­ské sdru­že­ní, zalo­že­né v roce 2019, se zamě­řu­je na pod­po­ru kul­tu­ry, vzdě­lá­vá­ní, tvo­ři­vos­ti a čte­nář­ské gra­mot­nos­ti. Navzdo­ry dočas­né­mu pře­ru­še­ní čin­nos­ti v důsled­ku pan­de­mie COVID-19 dnes pokra­ču­je v rea­li­za­ci kul­tur­ně-spo­le­čen­ských akti­vit s cílem při­spí­vat k roz­vo­ji kul­tur­ní­ho a his­to­ric­ké­ho pově­do­mí veřej­nos­ti – zejmé­na v oblas­ti výtvar­né­ho umě­ní a dějin umění.

Pub­li­ka­ce je cen­ným doku­men­tem z dějin slo­ven­ské­ho bale­tu. Při­bli­žu­je klí­čo­vé osob­nos­ti Slo­ven­ské­ho národ­ní­ho diva­dla a taneč­ní kole­gy a kole­gy­ně Mimi Vasi­le­vy Kor­do­šo­vé. V tema­tic­ky i sty­lo­vě pes­t­rých tex­tech psa­ných v prů­bě­hu něko­li­ka let pro­po­ju­je Vla­di­mír Kor­doš rodin­nou i balet­ní his­to­rii, výtvar­nou ese­jis­ti­ku i osob­ní dení­ko­vé zázna­my. Čte­ná­ře zve do „živé­ho pamě­ťo­vé­ho obý­vá­ku“, v němž oží­va­jí vzpo­mín­ky na jeho bez­sta­rost­né dět­ství a výtvar­né začát­ky i dosud nepub­li­ko­va­né doku­men­ty ze živo­ta jeho rodi­čů. Kni­hu dopro­vá­ze­jí repro­duk­ce jeho výtvar­ných děl a archiv­ní doku­men­ty. Její sou­čás­ti jsou i fak­to­gra­fic­ké úda­je, kte­ré mapu­jí sou­vis­los­ti nejen slo­ven­ské balet­ní historie.

K vydá­ní ji při­pra­vi­la his­to­rič­ka Ange­li­ka Heru­co­vá, gra­fic­kou podo­bu navr­hl Vla­di­mír Kordoš.

Pro čte­ná­ře i‑Tz jsme jako let­ní čte­ní při­pra­vi­li něko­lik redakč­ně upra­ve­ných úryv­ků zamě­ře­ných na váleč­nou a těs­ně pová­leč­nou his­to­rii slo­ven­ské­ho bale­tu. Tyto a ješ­tě dal­ší čás­ti najde­te i v chys­ta­ném čís­le tiš­tě­né Taneč­ní zóny 3/2025.

///

Mama pri­ma­ba­lerí­nou

Mama bola Bul­har­ka. Z roz­prá­va­ní sme pozna­li his­tor­ku ako sa zozná­mi­li jej rodi­čia, naši bul­har­skí starí rodi­čia. Sta­rý otec, dedo Andon Vasi­lev, pochá­d­zal z Kopri­všti­ce, kto­rá leží v rázo­vi­tej kop­co­vi­tej čas­ti stred­né­ho Bul­har­ska. Sta­rá mama, Ele­na (Fur­nadžie­va) Kiri­no­va zas pochá­d­za­la z Nišu, zo Srb­ska. Dedo si starú mamu vyh­li­a­dol, nasa­dol s kum­pá­n­mi na voz a ako tak išla po uli­ci, jed­no­du­cho ju schma­tol, posa­dil k sebe a bolo. Ak by vraj odmi­et­la, už by junik nechcel. Bohvie ako to v sku­toč­nos­ti bolo, ale sta­rý otec musel byť svoj­ráz­ny člo­vek. Občas pri­šiel domov v nála­de, zobral bam­bit- ku, zastrieľal si do pla­fó­nu, pif paf, ozva­li sa rany, zadu­ne­lo to, a potom sa roz­hos­ti­la rodin­ná poho­da. Sto­py po streľbe prí­le­ži­tost­ne zatrel. Nie­ke­dy ho nebo­lo celé týžd­ne a sotva niek­to v rodi­ne tušil, kam sa podel. Sem tam ho hľa­da­li úra­dy. Prácu mal v továr­ni, tak ako sta­rá mama. Nie­ke­dy pozval rodi­nu a kama­rá­tov. Hos­tia moh­li jesť do sýtos­ti, moh­li sa baviť, ale kama­rá­ti sa nesme­li zapo­ze­rať na jeho Ele­nu, inak si kole­do­va­li, že sa sta­rý otec roz­čer­tí a dotyč­ný to schy- tá. Sta­rá mama nám spo­mí­na­la, že raz sa u nich strh­la bit­ka, a ten, kto­rý pocí­til dedo­vu ruku, sa opý­tal baj Anto­ne, za što me biješ? a dedo nato za što si gle­dal na moj­ta žena. Keď zomrel, sta­rá mama zosta­la neja­ký čas v Bul­har­sku, ale potom žila u nás v Bratislave.

Mama sa naro­di­la 5. júla 1918. Pokrs­ti­li ju Mária v sofij­skom pra­vosláv­nom Chrá­me sv. Cyri­la a Meto­da. Vte­dy ešte dýchal novo- tou. Jeho posvä­te­nia v roku 1909 sa zúčast­nil sám cár Fer­di­nand Co– burg a jeho dru­há man­žel­ka Ele­onó­ra z Reu­ssu. Mala päť súro­den- cov. Sest­ra Anka, kto­rá sa z nich jedi­ná doži­la dospe­los­ti, zomre­la nešťast­nou náho­dou. Išla sa pozrieť z okna, kobe­rec sa jej poš­my­kol pod noha­mi a vypadla von; mala šest­ná­sť-sedem­ná­sť rokov. Mama teda všet­kých svo­jich súro­den­cov pre­ži­la. Vycho­di­la ľudo­vú ško­lu, potom päť tried strednej.

Slo­ven­ské národ­né divadlo

Túži­la tan­co­vať, ale vede­la, že náš sta­rý otec, dedo Andon, by jej to nikdy nedo­vo­lil, a tak cho­di­la na balet taj­ne. Jej mama o tom vede­la a pod­po­ro­va­la ju v tom. Mama absol­vo­va­la ose­mroč­nú Štát­nu balet­nú ško­lu. Bola žiač­kou Ana­sta­sa Pet­ro­va, kto­rý sa do his­tó­rie bul­har­ské­ho bale­tu zapí­sal ako jeho zakla­da­teľ. V šest­ná­stich bola pri­ja­tá za člen­ku bale­tu sofij­skej ope­ry, na ďal­ší rok už bola sólo­vou taneč­ni­cou a na ďal­ší pri­ma­ba­lerí­nou s ume­lec­kým menom Mimi Vasileva.

Na zači­at­ku dru­hej sve­to­vej voj­ny dosta­la angaž­mán v Slo­ven­skom národ­nom diva­dle. Do Bra­ti­sla­vy prišla v auguste 1940, mala 22 rokov, a na foto­gra­fi­ách vid­no, aká bola ešte mla­dá, tma­vo­vla­sá a okatá.

Uby­to­va­nie jej našlo diva­dlo na hrad­nom kop­ci na uli­ci Čela­kov­ské­ho 28 u Por­cha­je­vov­cov, rus­kých pore­vo­luč­ných emi­gran­tov, ktorí potom, keď sa blí­žil front, odišli ďalej na Západ. Mama sa u nich cíti­la dob­re, spo­mí­na­la na nich ako na milých a kul­ti­vo­va­ných ľudí.
Do Bra­ti­sla­vy prišla už ako vyda­tá. Jej prvý man­žel bol pre nás nezná­my bul­har­ský oper­ný spe­vák, nič bliž­šie nevi­e­me, vraj sa k nej necho­val pek­ne. Jej ume­lec­ké účin­ko­va­nie na Slo­ven­sku bolo spo­je­né s balet­ným majstrom Maxom Fro­ma­nom. Ten­to rus­ký emi­grant tan­co­val za mla­da v sláv­nom Ďagi­le­vo­vom ansám­ble a pred tým, ako pri­šiel do Bra­ti­sla­vy, pôso­bil v Záhre­be. Bol to jej javis­ko­vý part­ner, hoci bol takmer o trid­sať rokov star­ší. Záro­veň robil šéfa, cho­re­o­gra­fa a reži­sé­ra. Ich tech­ni­ka tan­ca, ich cel­ko­vý zjav, spô­so­bi­li, že celá voj­no­vá éra slo­ven­ské­ho bale­tu sa spá­ja s ich mena­mi. Tak sa to uvá­d­za v tea­t­ro­lo­gic­kých kni­hách a rôz­nych ency­klo­pé­di­ách. Ako sólist­ka a pri­ma­ba­lerí­na doká­za­la posta­vy hlbo­ko pre­cí­tiť, vkla­dať do nich svoj tem­pe­ra­ment a vytvá­rať gra­ci­óz­ne pohy­bo­vé kre­á­cie. Ako sme sa dočí­ta­li, tí, ktorí ju videli, hovo­ri­li, že bola neza­bud­nu­teľ­ná. Jej vyst­úpe­nia sme sa sna­ži­li dohľa­dať. V roku 1940 tan­co­va­la posta­vu Otro­ky­ne v Boro­di­no­vých Polo­vec­kých tan­coch, Šehe­re­zá­du v rov­no­men­nom bale­te od Rim­ské­ho-Kor­sa­ko­va a dievča v Schu­man­no­vých Papillons.

Mimi Vasi­le­va Kor­do­šo­vá na obál­ce časo­pi­su Javis­ko v září 1940.

Roky 1941 a 1942

Na ďal­ší rok 1941 naštu­do­va­la osem rolí: Swa­nhil­du v Deli­be­so­vom bale­te Cop­pélia, prvú taneč­nicu v Cho­pi­no­vom bale­te Víly, hrd­za­vú a kro­ti­teľ­ku vo Wer­ne­ro­vej ope­re Peer Gynt podľa Ibse­no­vho lib­re­ta, mala sóla v Bize­to­vej ope­re Car­men a v Lehá­ro­vej ope­re­te Vese­lé vdo­vy, tan­co­va­la les­nú vílu a prin­ceznú Zla­to­vlás­ku v bale­te Z roz­práv­ky do roz­práv­ky od Oska­ra Nedba­la a krát­ko pred Via­no­ca­mi, 20. decem­b­ra, mala spo­lu s Frid­ri­chom Füs­se­ge­rom sólo v II. dej­stve v pre­miére Heu­ber­ge­ro­vej ope­re­ty Bál v ope­re. Med­zi tými doku­men­ta­mi, kto­ré brat našiel, bol aj časo­pis Javis­ko, kde je jej fot­ka na obál­ke a tiež tam bol výstri­žok sofij­ských novín, kde písa­li o jej úspeš­nom zahra­nič­nom pôso­be­ní. Prekva­pil nás list, v kto­rom ju pozý­va­li do vie­den­skej ope­ry a pon­úka­li jej tam angaž­mán, no osud to zari­a­dil inak. Do jej živo­ta vst­úpi­la láska.

Máme odlo­že­né aj novo­roč­né pri­a­nie z 15. janu­á­ra 1942, kto­ré dosta­la od vte­dy už býva­lé­ho bul­har­ské­ho cára, knie­žaťa Fer­di­nan­da Cobur­ga. Prisľ­ú­bil jej, že počas naj­bliž­šie­ho poby­tu v Bra­ti­sla­ve ju osob­ne pozdra­ví. Ucho­vá­va­me aj vyzna­me­na­nie, kto­ré dosta­la od jeho syna cára Bori­sa III. za šíre­nie bul­har­skej kultúry.

Na jar 1942 mala pre­mi­é­ru Čaj­kov­ské­ho Spi­a­ca krá­sa­vi­ca, v kto­rej tan­co­va­la prin­ceznú Den­nicu, na záver roka, 19. novem­b­ra 1942, vystu­po­va­la na balet­nom veče­re v Tren­čí­ne, z kto­ré­ho ucho­vá­va­me plagát.

V živo­to­pi­soch, kto­ré sama písa­la, spo­mí­na, že vytvo­ri­la aj hlav­né posta­vy v bale­toch Jozefská legen­da od Richar­da Straussa, kto­rý vzni­kol na Ďagi­le­vov popud, ďalej v bale­toch Kráľov­ná bábik, Kar­ne­val a Syl­fi­da.

/Pro i‑Tz redakč­ně při­pra­vi­la Ire­na Iškie­vo­vá/