V textu Resistance Now. Dopis mým přátelům, který jsme publikovali na i‑Tz 4. října /zde/, se Milo Rau přímo ptá, co mají dělat kulturní instituce tváří v tvář humanitární situaci v Gaze. Dopis vyšel ve více než deseti evropských zemích — od Francie přes Portugalsko a Itálii po Srbsko a Rumunsko. Přes veškeré snahy se ho však nepodařilo zveřejnit v žádné německy mluvící zemi.

O čem ten dopis je, proč k válce v Gaze mlčí státy nesoucí břemeno holocaustu, a jakou úlohu v tom všem může sehrát kultura, o tom se Milo Rau rozpovídal v rozhovoru pro rakouský týdeník Profil, který vyšel ve stejný den jako otevřený dopis, tedy ještě před uzavřením dohody Izraele s Hamásem. Se svolením Wiener Festwochen a Resistance Now Projektu jej publikujeme v plném znění.
Stojím po boku liberální občanské společnosti
Od chvíle, kdy Izrael zadržel mezinárodní flotilu s pomocí pro Gazu, je Itálie v generální stávce.
Ano. A je vidět, že Giorgia Meloni je oportunistka; pod tlakem se teď odklání od svého pro-netanjahuovského kurzu. Než se k moci dostala pravicová vláda, měla Itálie vůči Izraeli úplně jinou, mnohem méně konzistentní politiku než Rakousko nebo Německo. Meloni pak prudce stočila kormidlo doprava, k Netanjahuovi. Teď ho otáčí zpátky.
Ve svém dopise, který vyšel ve více než deseti evropských zemích, vyzýváte kulturní scénu k odporu. Jak má ten odpor konkrétně vypadat? Stačí, když kulturní scéna odsoudí Izrael?
Především mi jde o izraelskou vládu a izraelskou armádu. V tomhle stojím po boku liberální izraelské občanské společnosti, která kroky vlastní armády odsuzuje úplně stejně. Velké izraelské deníky mluví o genocidě. A samozřejmě záleží, kde kdo pracuje. Sám jsem čekal dlouho, než bylo opakovaně a jednoznačně řečeno: je to genocida. Všechny vyšetřovací komise i OSN to prokázaly už tucetkrát, a teď máme jen dvě možnosti: buď vyklidíme instituce a budeme ignorovat mezinárodní právo, budeme dělat, jako by neexistovalo ani mezinárodní právo, ani pojem genocidy. Anebo konečně něco uděláme.
Genocida v Gaze je fakt
Musí být člověk aktivistou, když řídí divadelní festival?
Nemluvím tu jako aktivista; mluvím jménem své instituce, protože mi přijde politicky i lidsky problematické, aby kulturní instituce v demokracii mlčela. Na festivalu Romaeuropa jsem chtěl promluvit o situaci na Blízkém východě, ale festival se toho jednoduše bál. Přitom ten projev je vyvážený. Můžete tomu říkat aktivismus, ale já jen pracuji s fakty a snažím se je zasadit do souvislostí. Z viditelné, mezinárodně propojené pozice, kterou jako festival máme, k tomu chci něco říct; něco jasného, opřeného o fakta. Snažil jsem se vyhnout jakémukoli aktivismu, zdržet se propagandy a prostě konstatovat: Genocida v Gaze je fakt a my jako lidstvo si nemůžeme dovolit mlčet jen ze strachu nebo z ohledů.
Na rozdíl od tolika lidí pohnutých palestinskou situací, kteří podivně často zapomínají zmínit nevýslovné násilí Hamásu, berete v úvahu jak izraelskou, tak palestinskou perspektivu utrpení. Nejde vám o volbu jedné či druhé strany, ale o lidskost. Kdybyste i vy ve svém dopise psal jen o údajném ničivém úmyslu Izraele…
…pak by to nedávalo smysl. Proto jsem záměrně poukázal na hlubokou historickou příčinu téhle hrůzy: genocidu, kterou Německo a Rakousko se svými spolupracovníky spáchaly na evropských židech. Ta vedla k dnešním nekonečným konfliktům v Izraeli a Palestině.
Neseme odpovědnost za všechny, koho tahle politika v dějinách zasáhla. Genocidu páchanou nacisty tehdy provázelo ticho, nečinnost, nestalo se nic. A přitom každý, kdo chtěl vědět, věděl. Jen si říkali: Když něco řeknu, budou mě mít za defétistu; situace je nejasná, možná je to jen odboj, je válka… všechna ta alibi, všechny ty jazykové hry. Navíc to tehdy nikdo nepojmenoval jako genocidu. Neexistovalo mezinárodní právo.
Lidé rádi říkají, že nevíme, jak bychom se chovali pod nacistickým terorem. Teď už to víme: prostě bychom nedělali nic.
Jen cituju mezinárodní orgány
Situace je komplikovaná, tahle válka nemá vítěze. Jen poražené.
Ano. I izraelská společnost trpí kvůli Netanjahuově politice. Patří to k tradici záměrného vyhrocování situace, kterou sleduje i Hamás. Jsou to dvě strany téhož extremismu. Pokud teď OSN říká, že se děje genocida — a já sám jsem žádné vyšetřování nevedl, mohu jen citovat tyto instituce -, pak si můžeme dovolit říct, že je nám to prostě jedno; ať ta genocida probíhá, nebudeme o ní mluvit. A je nám také jedno, co říkají mezinárodní instituce, které jsme založili právě proto, aby takovým masakrům zabránily. Tím se vracíme do předválečné doby.
Anebo řekneme, že budeme něco dělat.
Vyzýváte lidi, aby zaujali postoj, a kladete důraz na to, že je nejvyšší čas se jasně vymezit. Ale není už kulturní prostor zamořený příliš mnoha nefundovanými názory na válku? Sotva uplyne den, aby někde nějakého umělce nestáhli z programu za to, že příliš nahlas kritizoval Izrael. Nebo vám jde jen o úroveň uměleckých ředitelů?
Ne, mluvím skutečně o kulturních institucích. Musíme to téma otevřít, ale ne s domýšlivostí, že máme pravdu.
Já jen cituju mezinárodní orgány, které mají mandát to posuzovat; nevyjadřuji k tomu vlastní názor. Těch už máme až dost. Ale vidíme třeba v Itálii, kde je generální stávka, že i vláda jako ta Meloni se cítí být nucena reagovat. Strašně pozdě a nejspíš neupřímně, ale demokracie funguje tlakem tohoto typu. Jako tři národy nesoucí odpovědnost za genocidu ve třicátých a čtyřicátých letech si nemůžeme prostě zacpat uši, když padne slovo „genocida“. Už nemůžeme říkat: To je jedno, počkejme si ještě dva roky. A tohle neříkám dva dny po 7. říjnu, říkám to po dvou letech.

Panuje nekonečné ticho
Jdete i do sebekritiky. Píšete, že když prostě dál děláte poetické divadlo, přijde vám to jako ukecané mlčení. Jenže otázka zní: K čemu mluvit, a hlavně ke komu? K Netanjahuovi?
Když jsem loni v květnu otevíral Wiener Festwochen před padesáti tisíci lidmi, stálo před pódiem pár demonstrantů a křičelo: Milo, řekni něco o Gaze, řekni něco! Říkal jsem si, že to pro mě není ten správný moment. Zároveň mi ale bylo stydno, že máme obrovské jeviště a nedokážeme, nechceme, mluvit o probíhajícím ničení. Protože se bojíme, protože chceme chránit svou instituci! Protože si myslíme, že se tím postavíme do přímé palby, jíž se ale vystavit nechceme. Protože jsme oportunisti.
Teď jsem připraven dát svou odpověď a chtěl jsem ji veřejně pronést v Římě. Festival to ale odmítl – stejně jako bych to před časem odmítl i já sám. Jenže já prostě nemohl přijet do Říma s komedií, když je v ulicích sto tisíc lidí. Rozhodl jsem se tedy ten text zveřejnit teď, aby zazněl alespoň během festivalových týdnů. Mluvím ke svým přátelům z oboru: ředitelům divadel, dramaturgům, kurátorům, uměleckým šéfům. Panuje nekonečné ticho, zvlášť v německy mluvících zemích. Samozřejmě, jednotliví umělci promlouvají. Ale kdo je ruší z programů? My, pořadatelé.
Tohle je víc než válečný zločin
Na konci dopisu píšete: Zaujměme jasné stanovisko. Jen tak můžeme zachránit své umění, divadlo. Jak mohou slova o Gaze zachránit divadlo? Protože by ho už potom nikdo nebral vážně?
Ano. Diskusní prostor není prázdný. Je plný extremistických názorů. A kdokoli nevolá po extrémech na jedné či druhé straně, je tou druhou stranou „zrušen“ (cancelled). Zažil jsem to loni na Festwochen s [izraelsko-německým] filosofem Omrim Boehmem: snažil se zprostředkovat dialog – a byl za to napaden. Když nebudeme před extrémy bránit jeviště, ten symbolický prostor pro debatu, a nezdůrazníme, že lidství má jen jednu stranu, přenecháme ho křiku válečných štváčů. Když se nevyjádříme kriticky právě teď, kdy máme plnou svobodu slova, jak bychom se zachovali, až ji mít nebudeme? Strašně rychle soudíme dobu otroctví a fašismu a říkáme, že tehdejší lidé jednali špatně. Jenže oni byli v ohrožení života. A my? Mlčíme, aniž by nám někdo vyhrožoval.
Uvedu velmi jednoduchý příklad: navzdory veškerému úsilí se mi nepodařilo najít jediné německy psané noviny, časopis nebo platformu, které by byly ochotné můj dopis publikovat. Ve všech ostatních evropských zemích to přitom nebyl žádný problém, s výjimkou Itálie [navzdory zmiňovaným problémům Dopis mým přátelům v Itálii vyšel, pozn. red.]. To samo o sobě vypovídá snad nejvýmluvněji o tom „tichu“, které panuje v zemích zodpovědných za holocaust.
Píšete, ať se nezabýváme „jazykovými hříčkami“ kolem slova „genocida“. Není ale nutné nejdřív přesně rozlišit válku a genocidu, než s tímto označením přijdeme?
Mezinárodní instituce tenhle zápas převzaly už před lety. Jen to prostě nevidíme. Nebo nechceme vidět. Všichni, kdo jsou mezinárodním společenstvím pověřeni, aby nad tímto slovem drželi stráž, ho po dlouhém — možná až příliš dlouhém — zvažování položili na stůl a označili věc za jasnou. Mezitím OSN dokonce zdůraznila, že byl prokázán úmysl, což bývá obzvlášť náročné. Stručně: pro slovo „genocida“ máme všechny důkazy. Nemá smysl přiživovat pochyby; leda pokud je potřebujete k vlastní nečinnosti. Tohle je víc než válečný zločin.

Vždyť jde také o Izrael
Chápu správně, že už samotné zaujetí postoje je pro vás formou jednání — protože může vyvolat odpor mezinárodního společenství států, které by mohlo vyvinout tlak na Izrael?
Vezměme si Vietnam. Tam se nikdy neplánovala ani nerealizovala genocida. Byly tam ale otřesné válečné zločiny. Tehdy mezinárodní tlak pomohl zastavit válku tím, že lidé vyšli do ulic.
Dnes sledujeme absurdní situaci: Netanjahu, hledaný válečný zločinec, může cestovat do Spojených států, což by podle mezinárodního práva nemělo být možné, aby s Donaldem Trumpem chystal mírový plán. Měřítka se posunula tak, že si toho už ani nevšímáme.
Jako umělecký ředitel spolupracuji s desítkami institucí a nespočtem lidí v Izraeli a jsem téměř denně v kontaktu s izraelskými i palestinskými umělci. Vidím, s čím se potýkají lidé v Jeruzalémě a Tel Avivu, kteří chodí demonstrovat a stydí se za ničení, které jejich stát působí. Tyhle lidi musíme podpořit. Neměli by se dál stydět. Vždyť jde také o Izrael, o to, aby ten stát dál existoval.
A nesmíme si plést izraelské obyvatelstvo s jeho vládou.
Vůbec. Židé se nesmí zaměňovat s touhle vládou. Muslimové mají stejný problém: po každém extremistickém útoku padá podezření na každého, kdo nosí šátek nebo vousy. Moji tchán a tchyně vyrůstali po druhé světové válce. Když jako Němci cestovali do zahraničí, kdekdo na ně volal „zatracení nacisti“. Jenže oni byli mladí hippies, lidé narození po válce, kteří neměli s nacistickými zločiny nic společného; právě naopak.
Je čas citovat Nový zákon
Vidíte nějakou šanci pro Trumpův mírový plán?
Cítím naději, ale nemám žádné iluze. Když někdo jako Netanjahu, válečná strana, která okupuje území a podle Mezinárodního trestního soudu páchá genocidu, nabízí mír obyvatelům, které bombarduje, a to spolu s člověkem, který už „nabízel mír“ Ukrajině po boku Putina, je to, řekněme, přinejmenším pochybné.
Netanjahuovi by zřejmě vyhovovalo, kdyby válka pokračovala…
Válku potřebuje, protože po ní půjde z kola ven; pak stane před soudem a začne pro něj éra „Milošević a Karadžić“. Totéž platí pro Hamás. Pokud nejsou mrtví, patří také před Mezinárodní trestní soud. Protože i oni jsou genocidní vrazi. Trpí pod nimi palestinská i izraelská občanská společnost, která je vydaná napospas šíleným vůdcům. Tu musíme chránit.
A já stojím na jejich straně.
Je vidět, že to myslíte vážně už z toho, že jako nevěřící citujete vedle Bertolta Brechta a Delmora Schwartze i Nový zákon, slova Ježíše.
Zaprvé, ten dopis je adresovaný i mým římským přátelům ve Vatikánu. A zadruhé, v roce 2020 jsem v Itálii o Ježíšovi natočil film. Nový zákon má ostatně velmi jasně formulované poselství: Ježíš se postaví chrámovým kněžím a ti se ho ptají, jestli zná zákon. A on říká: ano, samozřejmě. Zákon je skvělý, ale je to mrtvá litera. Musí ožít v realitě.
Když jako lidstvo říkáme, že máme kodex chování a že je jeho výklad jasný, a přesto nezasáhneme a z politických či strategických důvodů přijímáme desetitisíce mrtvých, je něco hodně špatně. Pak je čas citovat Nový zákon.
Stefan Grissemann, Profil, 4. října 2025 /zde/
/Z anglického překladu, který vyšel na webu Wiener Festwochen – zde — přeložil Tomáš Kubart. Vychází v rámci Resistance Now projektu./
Mezititulky dodala redakce.

