Rubriky
Rozhovory Zahraničí

Milo Rau: Mlčíme, aniž by nám někdo vyhrožoval

V tex­tu Resistan­ce Now. Dopis mým přá­te­lům, kte­rý jsme pub­li­ko­va­li na i‑Tz 4. říj­na /zde/, se Milo Rau pří­mo ptá, co mají dělat kul­tur­ní insti­tu­ce tvá­ří v tvář huma­ni­tár­ní situ­a­ci v Gaze. Dopis vyšel ve více než dese­ti evrop­ských zemích — od Fran­cie přes Por­tu­gal­sko a Itá­lii po Srb­sko a Rumun­sko. Přes veš­ke­ré sna­hy se ho však nepo­da­ři­lo zve­řej­nit v žád­né němec­ky mlu­ví­cí zemi.

Milo Rau. Foto Wolfgang Paterno
Foto © Wol­f­gang Paterno

O čem ten dopis je, proč k vál­ce v Gaze mlčí stá­ty nesou­cí bře­me­no holo­caus­tu, a jakou úlo­hu v tom všem může sehrát kul­tu­ra, o tom se Milo Rau roz­po­ví­dal v roz­ho­vo­ru pro rakous­ký týde­ník Pro­fil, kte­rý vyšel ve stej­ný den jako ote­vře­ný dopis, tedy ješ­tě před uza­vře­ním doho­dy Izra­e­le s Hamá­sem. Se svo­le­ním Wie­ner Festwo­chenResistan­ce Now Pro­jek­tu jej pub­li­ku­je­me v plném znění.

Sto­jím po boku libe­rál­ní občan­ské společnosti

Od chví­le, kdy Izra­el zadr­žel mezi­ná­rod­ní flo­ti­lu s pomo­cí pro Gazu, je Itá­lie v gene­rál­ní stávce.

Ano. A je vidět, že Gior­gia Melo­ni je opor­tu­nist­ka; pod tla­kem se teď odklá­ní od své­ho pro-neta­n­ja­hu­ov­ské­ho kur­zu. Než se k moci dosta­la pra­vi­co­vá vlá­da, měla Itá­lie vůči Izra­e­li úpl­ně jinou, mno­hem méně kon­zis­tent­ní poli­ti­ku než Rakous­ko nebo Němec­ko. Melo­ni pak prud­ce sto­či­la kor­mi­dlo dopra­va, k Neta­n­ja­hu­o­vi. Teď ho otá­čí zpátky.

Ve svém dopi­se, kte­rý vyšel ve více než dese­ti evrop­ských zemích, vyzý­vá­te kul­tur­ní scé­nu k odpo­ru. Jak má ten odpor kon­krét­ně vypa­dat? Sta­čí, když kul­tur­ní scé­na odsou­dí Izrael?

Pře­de­vším mi jde o izra­el­skou vlá­du a izra­el­skou armá­du. V tomhle sto­jím po boku libe­rál­ní izra­el­ské občan­ské spo­leč­nos­ti, kte­rá kro­ky vlast­ní armá­dy odsu­zu­je úpl­ně stej­ně. Vel­ké izra­el­ské dení­ky mlu­ví o geno­ci­dě. A samo­zřej­mě zále­ží, kde kdo pra­cu­je. Sám jsem čekal dlou­ho, než bylo opa­ko­va­ně a jed­no­znač­ně řeče­no: je to geno­ci­da. Všech­ny vyšet­řo­va­cí komi­se i OSN to pro­ká­za­ly už tucet­krát, a teď máme jen dvě mož­nos­ti: buď vykli­dí­me insti­tu­ce a bude­me igno­ro­vat mezi­ná­rod­ní prá­vo, bude­me dělat, jako by nee­xis­to­va­lo ani mezi­ná­rod­ní prá­vo, ani pojem geno­ci­dy. Ane­bo koneč­ně něco uděláme.

Geno­ci­da v Gaze je fakt

Musí být člo­věk akti­vis­tou, když řídí diva­del­ní festival?

Nemlu­vím tu jako akti­vis­ta; mlu­vím jmé­nem své insti­tu­ce, pro­to­že mi při­jde poli­tic­ky i lid­sky pro­ble­ma­tic­ké, aby kul­tur­ní insti­tu­ce v demo­kra­cii mlče­la. Na fes­ti­va­lu Roma­eu­ro­pa jsem chtěl pro­mlu­vit o situ­a­ci na Blíz­kém výcho­dě, ale fes­ti­val se toho jed­no­du­še bál. Při­tom ten pro­jev je vyvá­že­ný. Může­te tomu říkat akti­vis­mus, ale já jen pra­cu­ji s fak­ty a sna­žím se je zasa­dit do sou­vis­los­tí. Z vidi­tel­né, mezi­ná­rod­ně pro­po­je­né pozi­ce, kte­rou jako fes­ti­val máme, k tomu chci něco říct; něco jas­né­ho, opře­né­ho o fak­ta. Sna­žil jsem se vyhnout jaké­mu­ko­li akti­vis­mu, zdr­žet se pro­pa­gan­dy a pros­tě kon­sta­to­vat: Geno­ci­da v Gaze je fakt a my jako lid­stvo si nemů­že­me dovo­lit mlčet jen ze stra­chu nebo z ohle­dů.

Na roz­díl od toli­ka lidí pohnu­tých pales­tin­skou situ­a­cí, kte­ří podiv­ně čas­to zapo­mí­na­jí zmí­nit nevý­slov­né nási­lí Hamásu, bere­te v úva­hu jak izra­el­skou, tak pales­tin­skou per­spek­ti­vu utr­pe­ní. Nejde vám o vol­bu jed­né či dru­hé stra­ny, ale o lid­skost. Kdy­bys­te i vy ve svém dopi­se psal jen o údaj­ném niči­vém úmys­lu Izraele…

…pak by to nedá­va­lo smy­sl. Pro­to jsem záměr­ně pou­ká­zal na hlu­bo­kou his­to­ric­kou pří­či­nu téhle hrů­zy: geno­ci­du, kte­rou Němec­ko a Rakous­ko se svý­mi spo­lu­pra­cov­ní­ky spácha­ly na evrop­ských židech. Ta ved­la k dneš­ním neko­neč­ným kon­flik­tům v Izra­e­li a Palestině.

Nese­me odpo­věd­nost za všech­ny, koho tahle poli­ti­ka v ději­nách zasáh­la. Geno­ci­du pácha­nou nacis­ty teh­dy pro­vá­ze­lo ticho, nečin­nost, nesta­lo se nic. A při­tom kaž­dý, kdo chtěl vědět, věděl. Jen si říka­li: Když něco řek­nu, budou mě mít za defétis­tu; situ­a­ce je nejas­ná, mož­ná je to jen odboj, je vál­ka… všech­na ta ali­bi, všech­ny ty jazy­ko­vé hry. Navíc to teh­dy nikdo nepo­jme­no­val jako geno­ci­du. Nee­xis­to­va­lo mezi­ná­rod­ní právo.

Lidé rádi říka­jí, že neví­me, jak bychom se cho­va­li pod nacis­tic­kým tero­rem. Teď už to víme: pros­tě bychom nedě­la­li nic.

Jen citu­ju mezi­ná­rod­ní orgány

Situ­a­ce je kom­pli­ko­va­ná, tahle vál­ka nemá vítě­ze. Jen poražené.

Ano. I izra­el­ská spo­leč­nost trpí kvů­li Neta­n­ja­hu­o­vě poli­ti­ce. Pat­ří to k tra­di­ci záměr­né­ho vyhro­co­vá­ní situ­a­ce, kte­rou sle­du­je i Hamás. Jsou to dvě stra­ny téhož extre­mis­mu. Pokud teď OSN říká, že se děje geno­ci­da — a já sám jsem žád­né vyšet­řo­vá­ní neve­dl, mohu jen cito­vat tyto insti­tu­ce -, pak si může­me dovo­lit říct, že je nám to pros­tě jed­no; ať ta geno­ci­da pro­bí­há, nebu­de­me o ní mlu­vit. A je nám také jed­no, co říka­jí mezi­ná­rod­ní insti­tu­ce, kte­ré jsme zalo­ži­li prá­vě pro­to, aby tako­vým masa­krům zabrá­ni­ly. Tím se vra­cí­me do před­vá­leč­né doby.

Ane­bo řek­ne­me, že bude­me něco dělat.

Vyzý­vá­te lidi, aby zau­ja­li postoj, a kla­de­te důraz na to, že je nej­vyš­ší čas se jas­ně vyme­zit. Ale není už kul­tur­ní pro­stor zamo­ře­ný pří­liš mno­ha nefun­do­va­ný­mi názo­ry na vál­ku? Sotva uply­ne den, aby někde něja­ké­ho uměl­ce nestáh­li z pro­gra­mu za to, že pří­liš nahlas kri­ti­zo­val Izra­el. Nebo vám jde jen o úro­veň umě­lec­kých ředitelů?

Ne, mlu­vím sku­teč­ně o kul­tur­ních insti­tu­cích. Musí­me to téma otevřít, ale ne s domýš­li­vos­tí, že máme pravdu.

Já jen citu­ju mezi­ná­rod­ní orgá­ny, kte­ré mají man­dát to posu­zo­vat; nevy­ja­dřu­ji k tomu vlast­ní názor. Těch už máme až dost. Ale vidí­me tře­ba v Itá­lii, kde je gene­rál­ní stáv­ka, že i vlá­da jako ta Melo­ni se cítí být nuce­na rea­go­vat. Straš­ně poz­dě a nej­spíš neu­přím­ně, ale demo­kra­cie fun­gu­je tla­kem toho­to typu. Jako tři náro­dy nesou­cí odpo­věd­nost za geno­ci­du ve tři­cá­tých a čty­ři­cá­tých letech si nemů­že­me pros­tě zacpat uši, když pad­ne slo­vo „geno­ci­da“. Už nemů­že­me říkat: To je jed­no, počkej­me si ješ­tě dva roky. A tohle neří­kám dva dny po 7. říj­nu, říkám to po dvou letech.

Milo Rau. Foto archiv Schauspielhaus Zürich
Foto archiv Schauspielhaus Zürich

Panu­je neko­neč­né ticho

Jde­te i do sebe­kri­ti­ky. Píše­te, že když pros­tě dál dělá­te poe­tic­ké diva­dlo, při­jde vám to jako uke­ca­né mlče­ní. Jen­že otáz­ka zní: K čemu mlu­vit, a hlav­ně ke komu? K Netanjahuovi?

Když jsem loni v květ­nu ote­ví­ral Wie­ner Festwo­chen před pade­sá­ti tisí­ci lid­mi, stá­lo před pódi­em pár demon­stran­tů a kři­če­lo: Milo, řek­ni něco o Gaze, řek­ni něco! Říkal jsem si, že to pro mě není ten správ­ný moment. Záro­veň mi ale bylo styd­no, že máme obrov­ské jeviš­tě a nedo­ká­že­me, nechce­me, mlu­vit o pro­bí­ha­jí­cím niče­ní. Pro­to­že se bojí­me, pro­to­že chce­me chrá­nit svou insti­tu­ci! Pro­to­že si mys­lí­me, že se tím posta­ví­me do pří­mé pal­by, jíž se ale vysta­vit nechce­me. Pro­to­že jsme oportunisti.

Teď jsem při­pra­ven dát svou odpo­věď a chtěl jsem ji veřej­ně pronést v Římě. Fes­ti­val to ale odmí­tl – stej­ně jako bych to před časem odmí­tl i já sám. Jen­že já pros­tě nemohl při­jet do Říma s kome­dií, když je v uli­cích sto tisíc lidí. Roz­ho­dl jsem se tedy ten text zve­řej­nit teď, aby zazněl ale­spoň během fes­ti­va­lo­vých týd­nů. Mlu­vím ke svým přá­te­lům z obo­ru: ředi­te­lům diva­del, dra­ma­tur­gům, kurá­to­rům, umě­lec­kým šéfům. Panu­je neko­neč­né ticho, zvlášť v němec­ky mlu­ví­cích zemích. Samo­zřej­mě, jed­not­li­ví uměl­ci pro­mlou­va­jí. Ale kdo je ruší z pro­gra­mů? My, pořadatelé.

Tohle je víc než váleč­ný zločin

Na kon­ci dopi­su píše­te: Zaujmě­me jas­né sta­no­vis­ko. Jen tak může­me zachrá­nit své umě­ní, diva­dlo. Jak mohou slo­va o Gaze zachrá­nit diva­dlo? Pro­to­že by ho už potom nikdo nebral vážně?

Ano. Dis­kus­ní pro­stor není prázd­ný. Je plný extre­mis­tic­kých názo­rů. A kdo­ko­li nevo­lá po extré­mech na jed­né či dru­hé stra­ně, je tou dru­hou stra­nou „zru­šen“ (can­celled). Zažil jsem to loni na Festwo­chen s [izra­el­sko-němec­kým] filo­so­fem Omrim Boehmem: sna­žil se zpro­střed­ko­vat dia­log – a byl za to napa­den. Když nebu­de­me před extrémy brá­nit jeviš­tě, ten sym­bo­lic­ký pro­stor pro deba­tu, a nezdů­raz­ní­me, že lid­ství má jen jed­nu stra­nu, pře­ne­chá­me ho kři­ku váleč­ných štvá­čů. Když se nevy­já­d­ří­me kri­tic­ky prá­vě teď, kdy máme plnou svo­bo­du slo­va, jak bychom se zacho­va­li, až ji mít nebu­de­me? Straš­ně rych­le sou­dí­me dobu otroc­tví a fašis­mu a říká­me, že teh­dej­ší lidé jed­na­li špat­ně. Jen­že oni byli v ohro­že­ní živo­ta. A my? Mlčí­me, aniž by nám někdo vyhrožoval.

Uve­du vel­mi jed­no­du­chý pří­klad: navzdo­ry veš­ke­ré­mu úsi­lí se mi nepo­da­ři­lo najít jedi­né němec­ky psa­né novi­ny, časo­pis nebo plat­for­mu, kte­ré by byly ochot­né můj dopis pub­li­ko­vat. Ve všech ostat­ních evrop­ských zemích to při­tom nebyl žád­ný pro­blém, s výjim­kou Itá­lie [navzdo­ry zmi­ňo­va­ným pro­blé­mům Dopis mým přá­te­lům v Itá­lii vyšel, pozn. red.]. To samo o sobě vypo­ví­dá snad nej­vý­mluv­ně­ji o tom „tichu“, kte­ré panu­je v zemích zod­po­věd­ných za holocaust.

Píše­te, ať se neza­bý­vá­me „jazy­ko­vý­mi hříč­ka­mi“ kolem slo­va „geno­ci­da“. Není ale nut­né nejdřív přes­ně roz­li­šit vál­ku a geno­ci­du, než s tím­to ozna­če­ním přijdeme?

Mezi­ná­rod­ní insti­tu­ce tenhle zápas pře­vza­ly už před lety. Jen to pros­tě nevi­dí­me. Nebo nechce­me vidět. Všich­ni, kdo jsou mezi­ná­rod­ním spo­le­čen­stvím pově­ře­ni, aby nad tím­to slo­vem drže­li stráž, ho po dlou­hém — mož­ná až pří­liš dlou­hém — zva­žo­vá­ní polo­ži­li na stůl a ozna­či­li věc za jas­nou. Mezi­tím OSN dokon­ce zdů­raz­ni­la, že byl pro­ká­zán úmy­sl, což bývá obzvlášť nároč­né. Struč­ně: pro slo­vo „geno­ci­da“ máme všech­ny důka­zy. Nemá smy­sl při­ži­vo­vat pochy­by; leda pokud je potře­bu­je­te k vlast­ní nečin­nos­ti. Tohle je víc než váleč­ný zločin.

Milo Rau. Foto Anastasiia Telikova
Foto Ana­stasiia Telikova

Vždyť jde také o Izrael

Chá­pu správ­ně, že už samot­né zau­je­tí posto­je je pro vás for­mou jed­ná­ní — pro­to­že může vyvo­lat odpor mezi­ná­rod­ní­ho spo­le­čen­ství stá­tů, kte­ré by moh­lo vyvi­nout tlak na Izrael?

Vez­mě­me si Viet­nam. Tam se nikdy neplá­no­va­la ani nere­a­li­zo­va­la geno­ci­da. Byly tam ale otřes­né váleč­né zlo­či­ny. Teh­dy mezi­ná­rod­ní tlak pomohl zasta­vit vál­ku tím, že lidé vyšli do ulic.

Dnes sle­du­je­me absurd­ní situ­a­ci: Neta­n­ja­hu, hle­da­ný váleč­ný zlo­či­nec, může ces­to­vat do Spo­je­ných stá­tů, což by pod­le mezi­ná­rod­ní­ho prá­va nemě­lo být mož­né, aby s Donal­dem Trum­pem chys­tal míro­vý plán. Měřít­ka se posu­nu­la tak, že si toho už ani nevšímáme.

Jako umě­lec­ký ředi­tel spo­lu­pra­cu­ji s desít­ka­mi insti­tu­cí a nespoč­tem lidí v Izra­e­li a jsem téměř den­ně v kon­tak­tu s izra­el­ský­mi i pales­tin­ský­mi uměl­ci. Vidím, s čím se potý­ka­jí lidé v Jeruza­lémě a Tel Avi­vu, kte­ří cho­dí demon­stro­vat a sty­dí se za niče­ní, kte­ré jejich stát půso­bí. Tyhle lidi musí­me pod­po­řit. Nemě­li by se dál sty­dět. Vždyť jde také o Izra­el, o to, aby ten stát dál existoval.

A nesmí­me si plést izra­el­ské oby­va­tel­stvo s jeho vládou.

Vůbec. Židé se nesmí zamě­ňo­vat s touhle vlá­dou. Mus­li­mo­vé mají stej­ný pro­blém: po kaž­dém extre­mis­tic­kém úto­ku padá pode­zře­ní na kaž­dé­ho, kdo nosí šátek nebo vou­sy. Moji tchán a tchy­ně vyrůs­ta­li po dru­hé svě­to­vé vál­ce. Když jako Něm­ci ces­to­va­li do zahra­ni­čí, kdekdo na ně volal „zatra­ce­ní nacis­ti“. Jen­že oni byli mla­dí hip­pies, lidé naro­ze­ní po vál­ce, kte­ří nemě­li s nacis­tic­ký­mi zlo­či­ny nic spo­leč­né­ho; prá­vě naopak.

Je čas cito­vat Nový zákon

Vidí­te něja­kou šan­ci pro Trum­pův míro­vý plán?

Cítím nadě­ji, ale nemám žád­né ilu­ze. Když někdo jako Neta­n­ja­hu, váleč­ná stra­na, kte­rá oku­pu­je úze­mí a pod­le Mezi­ná­rod­ní­ho trest­ní­ho sou­du páchá geno­ci­du, nabí­zí mír oby­va­te­lům, kte­ré bom­bar­du­je, a to spo­lu s člo­vě­kem, kte­rý už „nabí­zel mír“ Ukra­ji­ně po boku Puti­na, je to, řek­ně­me, při­nejmen­ším pochybné.

Neta­n­ja­hu­o­vi by zřej­mě vyho­vo­va­lo, kdy­by vál­ka pokračovala…

Vál­ku potře­bu­je, pro­to­že po ní půjde z kola ven; pak sta­ne před sou­dem a začne pro něj éra „Milo­še­vić a Karadžić“. Totéž pla­tí pro Hamás. Pokud nejsou mrt­ví, pat­ří také před Mezi­ná­rod­ní trest­ní soud. Pro­to­že i oni jsou geno­cid­ní vra­zi. Trpí pod nimi pales­tin­ská i izra­el­ská občan­ská spo­leč­nost, kte­rá je vyda­ná napo­spas šíle­ným vůd­cům. Tu musí­me chránit.

A já sto­jím na jejich straně.

Je vidět, že to mys­lí­te váž­ně už z toho, že jako nevě­ří­cí citu­je­te ved­le Ber­tol­ta Brech­ta a Del­mo­ra Sch­war­t­ze i Nový zákon, slo­va Ježíše.

Zapr­vé, ten dopis je adre­so­va­ný i mým řím­ským přá­te­lům ve Vati­ká­nu. A zadru­hé, v roce 2020 jsem v Itá­lii o Ježí­šo­vi nato­čil film. Nový zákon má ostat­ně vel­mi jas­ně for­mu­lo­va­né posel­ství: Ježíš se posta­ví chrá­mo­vým kně­žím a ti se ho pta­jí, jest­li zná zákon. A on říká: ano, samo­zřej­mě. Zákon je skvě­lý, ale je to mrt­vá lite­ra. Musí ožít v realitě.

Když jako lid­stvo říká­me, že máme kodex cho­vá­ní a že je jeho výklad jas­ný, a přes­to neza­sáh­ne­me a z poli­tic­kých či stra­te­gic­kých důvo­dů při­jí­má­me dese­ti­ti­sí­ce mrtvých, je něco hod­ně špat­ně. Pak je čas cito­vat Nový zákon.

Ste­fan Gris­se­mann, Pro­fil, 4. říj­na 2025 /zde/

/Z ang­lic­ké­ho pře­kla­du, kte­rý vyšel na webu Wie­ner Festwo­chen – zde — pře­lo­žil Tomáš Kubart. Vychá­zí v rám­ci Resistan­ce Now pro­jek­tu./

Meziti­tul­ky doda­la redakce.

Autor: Stefan Grissemann

(1964, Innsbruck) Rakouský filmový kritik a kulturní novinář. V letech 1989 - 2001 psal filmové kritiky do deníku Die Presse. Od roku 2002 vede kulturní rubriku týdeníku Profil. V roce 2003 vydal knižní biografii amerického filmového režiséra, scenáristy a producenta Edgara G. Ulmera nazvanou Mann im Schatten. Der Filmemacher Edgar G. Ulmer. (Muž ve stínu. Filmový tvůrce Edgar G. Ulmer). V roce 2004 se podílel na dokumentárním filmu Michaela Palma Edgar G. Ulmer – Der Mann im Off (Edgar G. Ulmer – Muž mimo obrazovku). Má rád neobvyklé umění, náročnou hudbu a odvážné filmy.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *