Soubor šesti textů, které vznikly v reakci na inscenaci Medea’s Children režiséra Mila Raua uvedenou na festivalu Pražské křižovatky 2024, představuje široké spektrum kritických přístupů a názorových stanovisek k uměleckým i etickým aspektům tohoto provokativního divadelního díla. Autoři textů – Alena Sarkissian, Pavel Janoušek, Vladimír Hulec, Veronika Holečková a znovu Pavel Janoušek (ve „Skoroodpovědi“) – se věnují jak formálním inovacím inscenace, tak otázkám reprezentace násilí, práce s dětskými herci a problematice angažovanosti, autenticity a manipulace v současném divadle.
Jednotlivé příspěvky se rozprostírají na škále mezi nadšenou obhajobou režijní odvahy (Hulec, Holečková), přes analytický odstup (Sarkissian), až po důrazné zpochybnění uměleckých i morálních mezí (Janoušek). Texty vynikají i formální rozmanitostí – od recenzí přes polemiku až po ironizující esej.
Předposlední část série v rozhovoru s režisérem Milo Rauem přináší klíčové vhledy do jeho umělecké filozofie a záměrů. Otevírá tak zásadní otázky: Co je divadlo? Co může a má zobrazovat? A proč v něm dnes potřebujeme dětské herce, násilí, mýty i smrt?
Milo Rau: Opuštění je horší než smrt
Provokativní švýcarský režisér Milo Rau ve své nové divadelní inscenaci Medea’s Children zpracovává možná nejtemnější příběh západní kultury, Eurípidovu tragédii Médeia pojednávající o matce, která zabije své dvě děti. Ve své adaptaci přivádí Rau na jeviště děti, které zabíjejí a jsou zabíjeny. „Emoce dovedené do krajnosti zesilují účinek sdělení a přinášejí hlubší pochopení.“
V inscenaci Medea’s Children vystupuje šest neprofesionálních herců ve věku od 8 do 13 let, kteří hrají role dětí i dospělých. Proč jste se po osmi letech od své hry o belgickém pedofilovi Marcu Dutrouxovi Five Easy Pieces vrátil k jevištní práci s dětmi?
V antických tragédiích jsou děti odsouzeny k mlčení, přestože klíčovým momentem těchto her jsou právě rodinná dramata. V inscenaci Medea’s Children jsem se proto rozhodl tuto křivdu napravit, a to radikálně, jak je mým zvykem. Hra vyjadřuje názory dětí na „dospělá“ témata lásky, rozchodu, smrti a konce světa. Přivedl jsem tedy na jeviště místo dospělých herců děti, abych jim k tomu poskytl ten nejlepší prostor.
Je Médeia ve vašem pojetí strůjkyní zla, nebo obětí?
Ani jedním. Odmítám soudit příběh nebo postavy, které v něm vystupují. V Medea’s Children jsme propojili osud antické hrdinky se skutečným trestným činem, který se stal nedávno v Belgii, abychom divákovi umožnili hlubší vhled do neznámých končin duše. Oba příběhy dovádějí všem známé pocity do krajnosti a tím zesilují účinek sdělení. Snažíme se přistupovat k hlavní hrdince s co největším pochopením, přestože udělala to nejstrašnější, co si lze u matky představit. Jenže když vás opustí milovaná osoba, je to horší, než kdyby umřela. A právě tento stav, horší než smrt, prožívá Médeia. Vražda vlastních dětí a sebevražda pro ni představuje únik a zároveň pomstu. To, že násilné činy vykonávají děti, dodává naší inscenaci další významovou rovinu. Znají sice dětskou lásku, ale nikdy nepocítily tak hlubokou bolest, jako když vás opustí osoba, již milujete. S dětskými herci jsme hru důkladně probírali a jejich postoj je jasný: Opravdová máma by svoje děti nikdy nezabila.
Ve své inscenaci explicitně ukazujete, jak Médeia vraždí své děti. Zobrazování extrémního násilí na jevišti je jedním z typických prvků vašich děl. Jaký má pro vás význam?
Podstatné není zobrazení násilí jako takového, ale hledání jeho hlubšího smyslu. Současná společnost je plná násilí, které je mnohem krutější, než co se odehrává na jevišti. Zásadní otázka, kterou řešíme i v této inscenaci, se asi poprvé objevila při zkoušení mé hry Rodina: Pokud byste dospěli k přesvědčení, že společnost ztratila jakýkoli smysl a cíl a vy jste jen loutkou stojící nad propastí, do které se nutně zřítíte, jen nevíte přesně kdy, chtěli byste, aby vaše děti žily v takovém světě? Když jsme o tom mluvili s dětskými herci vystupujícími v Medea’s Children, velmi dobře tomu rozuměli. Chápali třeba, že pro přežití planety by bylo lepší, kdyby lidstvo zaniklo. Byli by ale radši, kdyby k tomu došlo až potom, co umřou. Budoucnost vidí černě, ale na druhou stranu věří, že jejich generace přežije, že to ještě těsně zvládne. Přesně takto přemýšlíme o světě: Víme, že zanikne, ale bláhově věříme, že my tomu ještě unikneme.
Inscenace Medea’s Children je prologem k festivalu antického divadla ALL GREEKS FESTIVAL, v jehož rámci budou po celém Gentu odehrána dopolední představení všech 32 dochovaných řeckých tragédií. Těšíte se na tuto událost? [Festival se odehrál v termínu 1. 5. 2024 – 23. 6. 2024, pozn. red.]
Pro mě je to dětský sen. Vtipné je, že k tomu, aby se mi splnil, jsem zřejmě musel nejdřív odejít z funkce uměleckého ředitele gentského národního divadla (smích). První divadelní hra, kterou si pamatuji, bylo venkovní představení Molièrových Učených žen (Les Femmes Savantes). Byl večer, slunce zapadalo a kolem nás tepal ruch města. Divadlo se zrodilo v plenéru. Někdy později jsem se procházel ranní Paříží a v parku dávali Shakespeara. A já jsem poprvé rozuměl každému slovu. Celou dobu jsem dělal věci opačně. Každý den bychom měli začínat uměním, a ne prací. Umění nesmí být jen způsobem večerní zábavy po dlouhém pracovním dni. Někomu může připadat dětinské hrát venkovní představení ráno, ale podle mého názoru to dává v mnoha ohledech smysl. Po probuzení je naše mysl jasnější než během dne. Opravdu bychom měli trávit „nejlepší“ hodiny dne uměním, a ne v práci. A i kdyby na ta ranní představení přišlo jen pět divadelních nadšenců, pět studentů divadelní fakulty a pět sousedů, bude to ryzí prožitek. Naše pojetí rituálů je stále velmi konzervativní, vycházející z křesťanství, kde jsou rituály spojovány s přechodem do jiné úrovně. V řeckém pojetí má však rituál jediný cíl, a tím je spojovat lidi, nic víc. Žádnou další buržoazní vrstvu v něm nehledejte.
V čem jsou antické hry natolik aktuální, že jsou stále uváděny?
Samozřejmě je to částečně dáno tím, že řecká kultura je kolébkou západní civilizace, třeba poznání, že politika znamená neustálé vzájemné soupeření a že svět je plný protikladů. Všechny střety známé v dnešní demokracii, souboj člověka s přírodou, soupeření mezi ženami a muži, rozpor mezi vědomím a nevědomím, skupinou a jednotlivcem, mocí a věděním, vycházejí z rétoriky starověkých Atén. Tyto prastaré příběhy jsou tak základem nejen toho, jak myslíme, ale i toho, co si myslíme. Na druhou stranu mnohé z těch 32 antických tragédií již nejsou aktuální a častěji je uváděno jen zhruba pět až deset z nich. Ostatní zůstávají uložené v šuplíku, protože jsou plné zastaralých názorů. Řada her nebo jejich částí je nepoužitelných. Třeba způsob, jakým král Kreon mluví s Médeiou v Eurípidově Médeii… jeho názory na ženy a migranty jsou extrémně konzervativní a zjednodušující. Museli jsme je ze hry vypustit, protože jednoduše již nejsou relevantní.
V čem tedy některé z tragédií vystupují z řady?
Úžasné je sledovat vývoj stylu od Aischyla k Eurípidovi, zvlášť když si uvědomíme, že se odehrál během pouhých 50 let. Z rozsáhlých, básnicky laděných textů − což byl původní politický záměr antických tragédií – vznikla niterná dramata, která jsou sondami do duše postav. Od Racina dospěly až k Ibsenovi. Čím více se blížíme k Eurípidovým dílům, tím hlouběji se antické tragédie zabývají individuální psychologií. Médeia nezabila své děti proto, že by ji posedl zlý duch nebo že by na ní spočinula kletba, ale proto, že ji zradil manžel a ona se snaží uniknout z dusivé atmosféry svého domova.
Nabízejí pro nás antické tragédie nějaké poučení, jak se vypořádat se zřejmě neodvratným osudem, tedy koncem světa?
Podle známé knihy Smrt tragédie už od Ibsena věříme, že permanentní společenskou krizi dokážeme vyřešit například větší sociální podporou. V antických tragédiích žádný takový optimismus nenajdete. Naše civilizace je dramatem, antická byla tragédií, kde ve válkách bylo možné jedině zvítězit, nebo prohrát. Ve druhém případě byli všichni muži zabiti, ženy a děti zotročeny a město bylo zničeno. Tragické chápání světa nejlépe umožňuje přijmout a pochopit smrt, a z tohoto poznání se pak odrazit a jít dál.
I na klimatickou krizi se stále díváme ibsenovskýma očima a věříme, že ji nějak zvládneme, aniž bychom změnili své myšlení. A přitom všichni dobře víme, že tomu tak není.
Když jsem spolupracoval s bojovníky z organizace MST [Movimento dos Trabalhadores Rurais Sem Terra, brazilské Hnutí bezzemků, pozn. red.] na inscenaci Antigona v Amazonii, hluboce mě zasáhl jeden citát. Sehráli jsme rekonstrukci krvavého masakru, při kterém brazilská státní policie brutálně zavraždila jejich spolubojovníky. „Škoda, že naši přátelé zemřeli dřív, než získali alespoň kousek půdy,“ litovali přeživší. Kolektiv nebo spíše kolektivní cíl může zachránit jednotlivé členy. Stejně jako staří Řekové věřili v něco většího, co je přesahuje, třeba polis.
Je tu však jeden rozdíl. Kolektivní odpor a účinný protest je možný, jen pokud pochopíme, že společnost není jednou provždy daná a že záleží na každém z nás. Dobro existuje, jen pokud ho někdo činí. Síla nevychází ze znalostí, ale ze zkušeností, když jedinci spojí své síly a společně se postaví na odpor. Pokud se nám to povede, dokážeme věci změnit mnohem rychleji, než se zdá. Ovšem pouze za předpokladu, že si ve všeobecném šílenství současného světa dokážeme přiznat, že neomezená spotřeba a přečerpávání zásob nejsou naším demokratickým právem.
Text: Jonas Mayeur
Překlad: Alžběta Soperová
Foto: Michiel Devijver