Do nevinného ptačího cvrlikání se vkrádá pronikavý zvuk, který je možná výkřikem novorozence, možná ale také sirénou. Je děsivé, jak se z temných hlubin jeviště pomalu vynořuje nehybná skupina černých siluet. Před pustou skalnatou krajinou (scéna a kostýmy: Manal AlDowayan) stojí skupina žen, sršící společnou silou. Před nimi na jevišti leží nehybně ženská postava, kterou lze v průběhu představení vnímat jako ztělesnění kolektivní paměti. Odpočívá na velkém kameni, na jehož spodní straně se později objeví znaky, které působí jako pokyny pro pohybový rituál. Stejně jako v předchozím představení „Turning of Bones“ pro Gauthier Dance ve Stuttgartu i zde tento kámen efektně kouří.
Je to poslední inscenace Akrama Khana v rámci stávajících struktur. Po 25 letech rozpouští svou vlastní společnost, avšak ne proto, aby si sedl s rukama v klíně. Akram Khan uvádí, že to byl brexit, který jeho turné zrovna neprospěl. Změnila se však i jeho práce. Chce vybudovat jiné struktury, zřejmě myslet a pracovat ve větším měřítku. Lze spekulovat, že se přiblíží k souboru Erica Gauthier v Stuttgartu. Ať tak či onak, lze si být jisti, že Akram Khan ze scény nezmizí. (Rico Stehfest, Tanznetz)
