33. Video týdne: Némo Flouret – Derniers Feux

13. – 15. srp­na 2025 

dél­ka: 1 h 15 min · od 12 let

Ohňostroj je krás­ný i záro­veň zne­po­ko­ji­vý. V taneč­ně-hudeb­ní insce­na­ci Der­niers Feux se tvůr­čí tým sou­stře­dí na chví­li těs­ně před explo­zí – na napja­tý oka­mžik, kte­rý se sna­ží oddá­lit. Fas­ci­na­ce ohňostro­jem spo­čí­vá v jeho roz­po­ru­pl­nos­ti: při­ta­hu­je lidi, a jeho výbuch je oče­ká­ván s rados­tí i s oba­va­mi. Nej­no­věj­ší dílo Némo Flou­re­ta čer­pá z obra­zů a emo­cí hlu­bo­ko ulo­že­ných v kolek­tiv­ní pamě­ti a zamě­řu­je se na pře­cho­do­vou zónu mezi oče­ká­vá­ním a napl­ně­ním. Taneč­ní­ci a hudeb­ní­ci jako potul­ní uměl­ci neu­stá­le pro­mě­ňu­jí jevišt­ní kra­ji­nu a odklá­da­jí nevy­hnu­tel­ný závěr před­sta­ve­ní – posled­ní ohňostroj. Podí­vej­me se ve 33. letoš­ním vydá­ní rubri­ky Video týd­ne na upou­táv­ku pro letoš­ní avig­non­ský fes­ti­val, abychom si moh­li vychut­nat reprí­zu na tom berlínském.

Tea­ser „Der­niers Feux” © César Vayssié

„Když pře­mýš­lím o tan­ci, čas­to to začí­ná poci­tem prázd­na – vaku­em, kte­ré je tře­ba akti­vo­vat pro­střed­nic­tvím stop, forem pozná­ní a vje­mů, jež jsem si osvo­jil během své­ho živo­ta taneč­ní­ka. V jakých archi­vech, pře­svěd­če­ních, vzpo­mín­kách a pří­bě­zích se tyto sto­py usa­di­ly? Zaklá­dá se moje cho­re­o­gra­fic­ká před­sta­vi­vost pou­ze na tom, co jsem se nau­čil, a repro­du­ku­je tak stá­le doko­la, v růz­ných kon­ste­la­cích, stan­dar­di­zo­va­nou podo­bu tance?

V Der­niers Feux se dotý­kám pal­či­vé otáz­ky umě­los­ti – feno­mé­nu, kte­rý sám jako umě­lec pro­ží­vám: co mě vede k tomu, dělat to, co dělám? Jak bychom moh­li tan­čit, hrát, per­for­mo­vat ved­le umě­los­ti nebo spo­leč­ně s ní? Je tanec jen zámin­kou, jak pokra­čo­vat v pohy­bu? Jak co nejdéle udr­žet stav vzno­su, nikdy jej neu­zavřít, zapo­me­nout na cen­t­rum uvnitř naše­ho těla a pře­su­nout je mimo nás, nikdy neza­čít, abychom nikdy nemu­se­li skon­čit? Jak se pohy­bo­vat po hra­ni­ci mezi vidi­tel­ným a nevi­di­tel­ným, na jeviš­ti i mimo něj, být pozo­ro­ván a záro­veň pozo­ro­vat, tan­čit, aniž bychom vědě­li, mařit význa­my, umis­ťo­vat střed kam­ko­li – jen ne do nás samých, zni­čit ohnis­ka, roz­bít refe­ren­ty, defor­mo­vat pohyb i sebe sama – objekt, sub­jekt, místo?

V Der­niers Feux se lidé pohy­bu­jí, nade­chu­jí a vyde­chu­jí, širo­ký­mi ges­ty se vzda­lu­jí sami sobě smě­rem k nedo­sa­ži­tel­né celist­vos­ti. Neu­stá­le v pokra­čo­vá­ní – jde o kalei­do­sko­pic­kou frag­men­ta­ci, kte­rá roz­bí­jí všech­ny, a jaké­ko­li, před­cho­zí pohy­by výbuchy.“

Némo Flou­ret

Zdroj: tanzimaugust.de