Video týdne: DaiRakudakan

Butó, 舞踏, původ­ně nazý­va­né Anko­ku Butó (Tanec tem­no­ty), vznik­lo v Japon­sku na pře­lo­mu 50. a 60. let 20. sto­le­tí v době pová­leč­ných soci­ál­ních nepo­ko­jů a sna­ži­lo se najít vyjá­d­ře­ní pro­střed­nic­tvím tan­ce. Spí­še než o este­tic­ký ide­ál se tanec pokou­ší odha­lit rados­ti a stras­ti živo­ta a zkou­má nej­zá­klad­něj­ší prv­ky fyzic­ké a psy­chic­ké exis­ten­ce. Pře­kra­ču­je hra­ni­ce kon­krét­ních kul­tur a usi­lu­je o uni­ver­zál­ní vyjá­d­ře­ní, kte­ré se dotý­ká duše lid­stva. Pře­kra­ču­je také hra­ni­ce mezi tan­cem a diva­dlem a vytvá­ří jedi­neč­nou for­mu vyjá­d­ře­ní, kte­rá zaujme, dojme a zaujme.

S Akadžim Maró­em je butó show. Zakla­da­tel usku­pe­ní Daira­kudakan, ztě­les­ňu­je až do posled­ní­ho vlák­na své míchy vše, co je na butô gro­tesk­ní, gri­ma­so­vi­té, bur­lesk­ní a drá­sa­vé. A je to všech­no, jen ne pře­tvář­ka.
Je to kaba­ret a v něm tkví jeden z počát­ků butô. Ten­to vel­mi zvlášt­ní tanec, kte­rý vzni­kl v rám­ci ryze under­groun­do­vé sub­kul­tu­ry, v někte­rých tokij­ských klu­bech pod zášti­tou Tat­su­mi­ho Hidži­ka­ty, kmo­t­ra toho­to umě­lec­ké­ho směru.