Sigrid Stigsdatter Mathiassen: Cold Hawaii

Večer zahá­jí sub­til­ní Sigrid Sti­gsdat­ter Mathi­as­sen, vzná­še­jí­cí se aser­tiv­ním kro­kem pro­sto­rem lip­tov­ské syna­go­gy, a brzy kle­sá na pod­la­hu. Měk­ký­mi ústy najá­dy vydá­vá zvu­ky, jako by vzdychal vítr. Jako by šep­ta­la mod­lit­by, jež stě­ny chrá­mu tak dlou­ho nesly­še­ly. Nejas­né „mod­lit­by“ nesou para­dox mýtu, něče­ho, co jsme si vysni­li, a z jehož sku­teč­né podo­by nás zebe. V kos­tý­mu, při­po­mí­na­jí­cím lido­vý kroj se sytě žlu­tý­mi rukáv­ci se původ­ně nesla­bič­né mod­lit­by pro­mě­ňu­jí v hlás­ky: „Aha! Yes. Oh.“ Jako by zpra­co­vá­va­la něja­kou nepří­jem­nou zprá­vu, ale byla aser­tiv­ní: „Oh. Wow! Oh! Fuck yeah!“ Vše se ode­hrá­vá v jejích očích, výraz její tvá­ře je nepře­hléd­nu­tel­ný, a přes­to ambi­va­lent­ní: cítí­me zkla­má­ní, ale hrdost, s níž drží bra­du vzhů­ru. Tohle zlo­me­né srd­ce stme­lí prá­vě mráz chlad­né Hava­je, za jed­no­du­chých hesel míře­ných k pub­li­ku: „You’re such a fuc­king baby“, a „I’m such a fuc­king baby,“ a opa­ku­je „baby“ v into­na­ci a s tim­brem, jenž má ambi­va­lent­ní kono­ta­ce (mís­ty ero­tic­ké, mís­ty mateř­ské). Ambi­ent­ním „shshshsh“ uklid­ňu­je s uka­zo­vá­kem na rtech pub­li­kum. Po 40minutovém před­sta­ve­ní obí­há pro­stor syna­go­gy, jako by před čím­si utí­ka­la, nebo se před něčím brá­ni­la. Někdy mra­zí v nás, i když jsme si vysni­li tro­py. Nej­spíš pro­to není kam utéct.

Kon­cept, cho­re­o­gra­fie a per­for­man­ce: Sigrid Sti­gsdat­ter Mathi­as­sen
Hudeb­ní dopro­vod: Lora Deniz 
Kos­týmy: Gin­ta Tin­te 
Dra­ma­tur­gie: Anto­nia Steffens