Šárka Říhová: Začínejte s pokorou, ale nic nedělejte zadarmo

Ener­gic­kou taneč­ni­ci a per­for­mer­ku Šár­ku Řího­vou (1998) její peda­go­go­vé na brněn­ské kon­zer­va­to­ři ode­psa­li kvů­li posta­vě. Stu­do­va­la cho­re­o­gra­fii na praž­ské HAMU, ale ode­šla odtud a při­jal ji Cirk La Puty­ka, kde se nau­či­la padat a věřit ostat­ním. Ve dva­ce­ti osmi se už necí­tí nesmr­tel­ná jako na ško­le, ale do důcho­du se roz­hod­ně nechystá.

Pama­tu­je­te si na moment, kdy jste si popr­vé řek­la „chci, aby tanec byl můj život“?

Je to zapekli­těj­ší, nevě­dě­la jsem to hned… 

Nej­dů­le­ži­těj­ší pro mne byla paní uči­tel­ka na ZUŠ, teď už i kama­rád­ka, Lucie Cha­rou­zo­vá, kte­rá mě při­pra­vo­va­la na kon­zer­va­toř. Na ZUŠ jsme měli pře­de­vším sou­čas­ný tanec. Přes­to se mi Luc­ku poda­ři­lo pře­mlu­vit, aby mi poskyt­la i balet­ní pří­pra­vu, pro­to­že jsem se původ­ně chtě­la vydat tím­to smě­rem. Taneč­ní kon­zer­va­toř v Brně jsem ale nako­nec opus­ti­la kvů­li peda­go­gům, kte­ří mě posta­vi­li před hoto­vé roz­hod­nu­tí, že nejsem „typ na balet”. 

V naší tří­dě jsem vyční­va­la jako malá, více „žen­ská“ dív­ka. Tak­že ve výsled­ku jsem sice stu­do­vat dál moh­la, ale přes­to bych nako­nec neby­la při­puš­tě­na k matu­ri­tě prá­vě kvů­li svým — pro balet nei­de­ál­ním — těles­ným předpokladům. 

Prá­vě teh­dy jsem dosta­la impuls od Luc­ky zku­sit stu­dia na praž­ské kon­zer­va­to­ři Dun­can Cen­t­re zamě­ře­né na sou­čas­ný tanec. Tam jsem koneč­ně pocí­ti­la, že nezá­le­ží na tom, jak vypa­dám, ale důle­ži­těj­ší je to, jaké mám kva­li­ty jako taneč­ni­ce. Záro­veň se mi na Dun­ca­nu vel­mi líbi­lo, že byl důle­ži­tý i můj názor a nápa­dy. Opro­ti zku­še­nos­ti v Brně jsem se tam cíti­la v bez­pe­čí. Jako doma.

Po absol­vo­vá­ní kon­zer­va­to­ře jste zača­la stu­do­vat obor cho­re­o­gra­fie na HAMU. Stu­dia jste ale nedokončila…

Stu­do­va­la jsem tam tři roky a pak jsem ode­šla. Bylo to pře­de­vším kvů­li admi­nis­tra­tiv­ním zále­ži­tos­tem. Záro­veň jsem čas­to hos­to­va­la v růz­ných diva­dlech, což se mnoh­dy časo­vě neda­lo sklou­bit se studiem.

Jak se mění váš vztah k ​​tělu s přibývajícím věkem, zraněními nebo úna­vou?

Nedáv­no mi bylo dva­cet osm, což mě tedy dost děsí, pro­to­že už dáv­no mi není dvacet!

Čím jsem star­ší, při­ro­ze­ně pře­mýš­lím nad tím, jak dlou­ho budu schop­na ješ­tě tan­co­vat. Na kon­zer­va­to­ři jsem se cíti­la nesmr­tel­ná a chtě­la jsem dělat úpl­ně všech­no. Ale čím jsem star­ší a zku­še­něj­ší, více pře­mýš­lím o tom, do čeho půjdu a s jakou inten­zi­tou. Je tře­ba si zod­po­věd­ně roz­lo­žit síly, aby byl taneč­ník scho­pen podá­vat stá­le kva­lit­ní výkon. 

Uva­žu­je­te o tom, co bude­te dělat po taneč­ní kariéře?

Věřím, že budu moct tan­čit mini­mál­ně tak dlou­ho jako Dor­ka Hoš­to­vá, skvě­lá taneč­ni­ce a peda­gož­ka na Dun­ca­nu, kte­ré je přes čty­ři­cet. Tak­že si říkám, že mám ješ­tě čas…

Jinak musím zakle­pat, že žád­né vel­ké zra­ně­ní jsem zatím nemě­la. Ale pro­to­že jsem se necha­la naver­bo­vat do cir­ku­su, rizi­ko zra­ně­ní je tam samo­zřej­mě mno­hem vyš­ší. Zatím je to ale ok.

Co vás vede k tomu vstou­pit do uměleckého/tanečního projektu?

Kon­krét­ní lidé a spo­lu­prá­ce s nimi, kdy se vzá­jem­ně může­me obo­ha­co­vat fyzic­ký­mi impul­sy i názo­ry. Napří­klad milu­ji „davov­ky“, kdy se někdo začne hýbat, a tím násled­ně heco­vat i dru­hé. Nikdy jsem neby­la sólo­vý prů­boj­ný typ.

V čem vidí­te své nej­sil­něj­ší pohy­bo­vé a taneč­ní stránky?

Svo­ji sílu vní­mám pře­de­vším ve fle­xi­bi­li­tě, kdy se napří­klad narych­lo – čas­to za pár hodin – musím nau­čit něja­kou roli a za něko­ho zasko­čit. Čas­to jde o napros­to odliš­né pohy­bo­vé struk­tu­ry a atmo­sfé­ry, než na jaké jsem zvyk­lá, s nimiž mě ale vel­mi baví se seznamovat.

Aktu­ál­ně půso­bí­te pře­de­vším jako taneč­ni­ce a per­for­mer­ka. Chtě­la bys­te se někdy vrá­tit k tvor­bě choreografií?

Zatím se cítím nej­jis­těj­ší v roli inter­pret­ky, sna­žím se plnit si svůj sen… Nabí­jí mě podá­vat výko­ny před pub­li­kem a nechat se neu­stá­le pře­kva­po­vat tím, co vní­mám — pře­de­vším — v Puty­ce. Záro­veň si ucho­vá­vám vizi vytvo­řit jed­nou i něco vlastního. 

Kon­krét­ně bych ráda navá­za­la na svou baka­lář­skou cho­re­o­gra­fii z HAMU, v níž jsem se necha­la inspi­ro­vat kni­ha­mi, fil­my a živo­tem Alejan­d­ra Jodo­rowské­ho. Ale to nadá­le zůstá­vá otáz­kou mé vlast­ní jis­to­ty a odhodlání.

Momen­tál­ně spo­lu­pra­cu­je­te pře­de­vším s Cir­kem La Puty­ka. Jak jste se k této spo­lu­prá­ci dostala?

Náho­dou a omy­lem. Našla jsem ote­vře­nou výzvu, a tak jsem se spo­leč­ně s dal­ší­mi spo­lu­žá­ky z Dun­ca­nu při­hlá­si­la. Ale bylo to do dru­hé­ho kola, kte­ré se kona­lo o pár měsí­ců poz­dě­ji než prv­ní. Já si mys­le­la, že se neo­zvou… Ale ozva­li se a nako­nec nás postou­pi­lo asi dva­náct. Setka­la jsem se tam s mixem vel­mi růz­ných lidí a s vel­mi růz­no­ro­dý­mi úko­ly. Napří­klad jsem tam měla popr­vé dělat stoj­ku a pak spad­nout do kotou­lu. Teh­dy mě jeden z lek­to­rů – Ethan Law — poslal stra­nou a řekl, aby to nedě­la­li ti, co si nejsou jis­tí a moh­li by si ublí­žit. Poslech­la jsem ho.

Nao­pak mě vel­mi bavi­la část s Ros­ťou Nová­kem, kte­rá byla hod­ně kre­a­tiv­ní… Napří­klad jsem si měla před­sta­vit, že cho­dím po laně, při­čemž ale před­vá­dím růz­né taneč­ní sty­ly. Zapů­so­bil na mě i jeho roz­hled a fantazie. 

Po kon­kur­su jsem brzy dosta­la zprá­vu, že jsem byla při­ja­tá do sku­pi­ny Young blo­od, kde se vycho­vá­va­jí nové posi­ly Puty­ky. Teď jsem v Puty­ce už pět let. 

Stá­le je pro vás Ros­ťa Novák ten nejinspirativnější?

Ros­ťa bývá tvr­dý, ale záro­veň z něho cítím vel­kou péči. Tak­že… ano.

Jak jste se nau­či­la zvlá­dat fyzic­kou a psy­chic­kou nároč­nost per­for­man­cí Cir­ku La Putyka?

Stá­le je pro mně fas­ci­nu­jí­cí zaží­vat úpl­ně jinou prá­ci s tělem a jiné pohy­bo­vé prin­ci­py a kva­li­ty, kte­ré cir­kus nese, než jaké jsem zaží­va­la v tan­ci. Kla­sic­ké taneč­ní prv­ky a postu­py jsou totiž posta­ve­ny na úpl­ně jiných základech. 

Jakých?

Tře­ba když taneč­ník z něko­ho padá, je to jako pád koč­ky, kte­rá při­ro­ze­ně pou­ží­vá všech­ny své kon­če­ti­ny. V cir­ku­su je ale nor­mou zůstat při pádu zpev­ně­ný, jed­no­du­še padat a dou­fat, že tě někdo chy­tí. Bylo to pro mě nej­pr­ve nepří­jem­né, ale v něčem záro­veň také wow efekt. 

Záro­veň je v rám­ci Puty­ky zvy­kem, že před­sta­ve­ní hra­je­me v séri­ích, napří­klad den­ně pět týd­nů za sebou. To mě posou­vá v budo­vá­ní si fyzič­ky. Záro­veň si tou pra­vi­del­nos­tí a inten­zi­tou posil­ňu­ju i své sebe­vě­do­mí v prů­bě­hu představení.

V sou­vis­los­ti s tan­cem se v sou­čas­né době stá­le čas­tě­ji mlu­ví o nerov­no­práv­ném posta­ve­ní taneč­ní­ků a taneč­nic v jed­nom sou­bo­ru. Jak tuto pro­ble­ma­ti­ku vnímáte?

Nijak. V Puty­ce jsme si všich­ni rov­ni a i od žen se tam čas­to oče­ká­va­jí těž­ké, silo­vé výkony.

Co bys­te pora­di­la začí­na­jí­cím taneč­ní­kům a tanečnicím?

Začí­nej­te s poko­rou, ale nic nedě­lej­te zadar­mo. Je důle­ži­té poznat svou hod­no­tu, ať už jste muž, nebo žena.