Tanečník, performer a choreograf David Králík (1999) v rozhovoru přibližuje zákulisí jeho nejnovějšího projektu One gesture ve spolupráci s Temporary Collective, též popisuje, proč ho baví být publiku „na dosah“, a jak v rukopisu Farmy v jeskyni, které je členem, hledá vlastní hlas. Mezi fyzickou náročností, výzkumem a zranitelností Králík konstatuje, že tanec je pro něj hlavně o lidech – na jevišti, i mimo něj.
Davida Králíka sporadicky sleduji napříč několika výraznými projekty. Pokaždé mě oslovil kombinací osobité jevištní přítomnosti a přemýšlivého přístupu k tělu. Z jeho práce je cítit charisma, které nekončí u techniky – dokáže být syrový, zranitelný a precizní zároveň. Náš rozhovor vznikl z ambice pokračovat v kontinuálním mapování solučasných tváří Farmy v jeskyni – souboru, jehož rukopis a práce s pamětí těla mě dlouhodobě fascinují. Králík je jedním z klíčových performerů, kteří tento jazyk spoluvytvářejí a zároveň jej konfrontují s vlastní zkušeností z jiných souborů.
…
Tělo jako zdroj materiálu
Jakou zkušenost jste si odnesl ze spolupráce s Temporary Collective na jejich projektu One gesture v ? V čem pro vás byla tato práce specifická v porovnání s dlouhodobou spoluprací s Farmou v jeskyni?
Já si tvorbu toho projektu moc užil. S Temporary spolupracuji už delší dobu. Tentokrát jsme pracovali s již s existujícími materiály, které jsme sbírali na internetu a různě se jimi inspirovali, přetvářeli jsme je nebo někdy i doslovně citovali. To je v něčem docela příjemná změna, protože donekonečna a stále znovu čerpat ze sebe, hledat v sobě nové a nové originální nápady a zdroje může být opravdu vyčerpávající. Bavilo mě se oblékat do jiných materiálů a stylů a pozorovat, jak se skrze mé tělo proměňují, jak je přijmout za své, jaké mezi nimi vznikají vztahy a jaké nové světy tím vznikají. Je to takový taneční scrolling. Různorodost přístupů k tvorbě je pro mě důležitá, velmi si cením toho, že můžu pracovat s různými kolektivy a hlavně ve většině případech s nimi navazovat dlouhodobější spolupráci, která nekončí vytvořením jednoho díla, ale můžeme se společně obohacovat a vyvíjet.
Farma v jeskyni pracuje s tělem jako se zdrojem materiálu, ne jen nástrojem k vyjádření. Jak vnímáte své tělo v takovém procesu tvorby — je to partner, odpor nebo něco jiného?
Ano, určitě vnímám tělo ve všech jeho vrstvách jako zdroj materiálu. Všechny předchozí zkušenosti, dovednosti, dispozice, charakter a tak dále jsou aspekty, které se propisují do pohybu. Ve spojení s dalším impulzem, režijním, hudebním, prací s konkrétní představou nebo prací s rekvizitou pak může vznikat originální materiál, který ale vychází prvotně z nějaké tělesné zkušenosti a není povrchní. Například v práci s Farmou mě baví sledovat, jak se materiál od prvotního impulzu performera postupně ve vnější formě a vnitřních intencích mění pod režijním vedením, ale vždy tam nějakým způsobem zůstává uvnitř skrytý ten prvotní impulz, takže ten pohyb zůstává živý a nenaplňuje jen nějaký zvenku vytvořený tvar.
V performance All Is Good in Heaven jste účinkovali přímo mezi publikem v prostoru galerijních prostor DOX. Jak změnila taková blízkost vaši práci s tělem na scéně?
Mám podobné projekty, kdy je performer divákovi takto blízko, rád. Baví mě reagovat na nečekané situace nebo i reakce diváků. Přijde mi, že i díky tomu, že je divák v určité nejistotě a nekomfortu a musí sám vyhledávat akce, které se dějí paralelně na různých místech, tak musí být v pozorování mnohem aktivnější, než když pohodlně sedí v polstrovaných sedačkách v hledišti a tak se stává skoro až spolutvůrcem té situace. Zevnitř je to pro mě myslím hlavně o trochu jiné práci s energií a pozorností, než na jevišti. Diváci se kdykoliv můžou objevit za tvými zády, performer musí reagovat, přizpůsobovat velikost pohybu nebo i rytmus a díky tomu je to živé. Pak je to určitě o precizní práci s detailem, kdy divák čte každý malý pohyb, změnu pohledu nebo i sebemenší změnu napětí v těle a já jako performer pak téměř okamžitě můžu vidět reakci diváka.
Farma v jeskyni často vychází také z výzkumu, práce s pamětí těla a etnomuzikologie. Který z těchto zdrojů vás osobně nejvíce inspiruje, když tvoříte pohyb?
Ve vlastní tvorbě je pro mě výzkum rozhodně zásadní fází. Když pak ale hledám pohybový materiál, nejčastěji skrze improvizaci, většinou si vyberu jeden dva aspekty, které z výzkumu vycházejí, ať už je to pocit nebo emoce nebo i nějaká vizuální inspirace nebo rekvizita, na ty se zaměřím a pak se zase posunu dál. Hodně záleží na konkrétním tématu, na konkrétní práci, pokaždé má výzkum těžiště někde jinde a přináší různé impulzy.
Vaše práce často balancuje na hraně fyzické náročnosti a zranitelnosti. Jak pečujete o tělo mimo zkušebnu, abyste vydrželi takový režim? Máte nějaký rituál, který vám pomáhá?
V nepravidelném režimu freelancera je poměrně náročné udržet nějaký pravidelný rytmus péče o tělo. Neřekl bych, že mám nějaký konkrétní rituál, snažím se udržovat v kondici a i ve volných dnech být alespoň trochu v pohybu, protože jinak bych začínal pořád od začátku. Kromě zaručených saun, masáží nebo stretchingu se stále učím, že i nedělat nic, je někdy v pohodě. Z pohledu psychohygieny je pro mě důležité vyskočit někdy z této bubliny a jet pryč, dělat úplně jinou činnost nebo se bavit s kamarády o úplně jiných problémech.
Jak byste dnes definoval, co je pro vás tanec? Změnila se ta definice odkdy spolupracujete s Farmou v jeskyni?
Najít jednu stálou definici je myslím skoro nemožné, ale to tanec pro mě vystihuje asi nakonec nejlépe, pořád se mění a je v pohybu. A i když to bude znít dost jako klišé, tak tanec je zkrátka součástí mého každodenního života a přístupu k němu. Farma je jeden z impulzů, které spíše než nějak zásadně změnily můj pohled na tanec, tak ho prohloubily o další velkou paletu možností fyzikality, rytmiky a přístupu k tvorbě.
Je pro vás důležitější, aby pohyb něco znamenal jen pro tebe osobně, nebo aby něco vyvolal i v publiku?
Myslím, že divák okamžitě pozná, když je performer vnitřně odpojený od toho, co dělá. Otázka pro mě jako performera je spíše, jak se stát jakýmsi médiem, které je čitelné pro diváka, ale zároveň zůstat plně ponořený v situaci, tak abych ji neuzavíral před divákem. Baví mě hledat pro sebe v různých projektech tyto hranice a různě je zkoumat. Mám rád když o divákovi vím, když můžu slyšet reakci nebo se mu někdy podívat do očí, to jsou chvíle, kdy vím, že o sobě navzájem víme a funguje mezi námi sdílený zážitek.
Vnímáte tanec a pohybové divadlo jako prostor, kde se může otevírat i politická nebo společenská témata? Máte pocit, že tělo na scéně má zodpovědnost k tomu, co se děje i mimo divadlo?
Rozhodně ano, myslím, že taneční divadlo dokáže v těchto tématech probouzet i jiný druh citlivosti, než třeba mluvené slovo. Když se jako umělec rozhodnu komentovat politické nebo společenské téma určitě s tím přichází i jistý druh zodpovědnosti, jak a co tím říkám, jak se k tomu postavím a koho tím můžu ovlivnit.
Farma v jeskyni nese velmi silný autorský rukopis Viliama Dočolomanského. Jak si v takovém prostředí hledáte vlastní hlas jako performer?
Jako performer se především snažím naplnit potřeby daného díla, takže mým úkolem je co nejlépe uchopit jazyk inscenace. Pohybový jazyk Farmy v Jeskyni má za sebou dlouhou cestu, během které se postupně utvářel na velmi silných pohybových, rytmických principech a principech práce s vnitřní intencí a představou. Takže je to pro mě spíše dlouhodobý proces a výzva, jak tyto principy přijmout co nejlépe za své. Na druhou stranu ale platí, co jsem už zmínil, že při tvorbě nového materiálu Viliam vychází v prvotní fázi z materiálů a improvizací performerů a to pak dále rozvíjí. To je často dost zajímavé pozorovat, kam až se můj materiál ve „farmářském” rukopisu může posunout.
Co vás v divadle a pohybu drží i v náročných obdobích?
Lidi. Mám velké štěstí na lidi, které díky různým projektům potkávám. Všichni moji kolegové a kamarádi jsou nesmírně inspirativní a zábavní lidi, od kterých se můžu pořád učit a kteří dokážou podržet i v těžších chvílích, za to jsem fakt vděčný. Myslím, že to je to, co mě na divadle přijde vlastně nejdůležitější, zvláště v době, ve které žijeme, a to že je to prostě celé o lidech.
