Nový cirkus je jedna z nejotevřenějších forem živého umění, která spojuje pohyb, fyziku i estetiku. Přispívá pocitu sebeurčení, sebeprožívání i vžívání se do magických okamžiků odehrávajících se ve — fiktivní či skutečné — manéži. Od roku 2013 přiváží mezinárodní festival nového cirkusu CIRKOPOLIS do Prahy i dalších českých měst neotřelé a inspirativní novocirkusové inscenace z Evropy a ze světa. Festival se letos konal podvanácté. Po roční pauze se uskutečnil od 8. do 14. února 2026 v Paláci Akropolis, ARŠE+, La Fabrice, Jatkách78, Centru současného umění DOX i v Cirqueonu.
Při příchodu do Cirqueonu nebo jiných scén, kde se festival odehrává, člověk snadno získá pocit, že se duší ocitá v šapitó ve Francii nebo Kanadě, i když je tělem stále v Praze. O festivalu a jeho počátcích jsem si povídala s jeho spoluzakladatelkou a uměleckou ředitelkou Šárkou Maršíkovou. Následuje rozhovor s Eliškou Brtnickou, která se na letošním ročníku podílela dvěma produkcemi. Brtnická je režisérka, performerka a choreografka, která se dlouhodobě zabývá uměleckým výzkumem na poli současného cirkusu. V Cirqueonu vede tvůrčí dílny.
Šárka Maršíková: Cirkopolis je malý zázrak v Praze
Jak jste se dostala cirkusovým aktivitám?
Jednoduše, přes festival Letní Letná, na kterém jsem pracovala v produkci ještě za studií. Nový cirkus mě potkal ještě jako studentku divadelní produkce na DAMU a okamžitě jsem se do něj zamilovala. A přemýšlela jsem, jak bych se na něm mohla aktivně spolupodílet.
Nejsem akrobatka, jsem produkční. A začali jsme se spolužáky přemýšlet o tom, jak dostat nový cirkus víc k nám, do Čech. Bylo to totiž období, kdy tady nebylo, kde trénovat. Obor — nebo spíš žánr — nebyl tehdy ještě tak známý ani populární. A jak jsme se koukali na fantastický cirkusáky z Francie, tak jsme si říkali, že když to umějí ve Francii, musíme to dokázat přece i my v Čechách. A začali jsme převýšlet, jak v producenském slova smyslu vytvořit pro nový cirkus zázemí. Takové, aby v českém prostředí vzniklo — pokud možno stálé — centrum pro současný cirkus. A začali jsme na tom projektu pracovat.
Věděli jsme, že je potřeba zajistit finanční prostředky generující zisk a najít místo, kam může každý chodit a bezpečně trénovat. Bylo třeba v tom místě zaměstnat lidi, kteří budou disciplínám nového cirkusu vyučovat. A od začátku jsme věděli, že je potřeba pracovat s dětmi, protože trénink nového cirkusu je něco, co je potřeba učit od malička. Proto jsme vytvořili projekt Cirqueon — Centrum pro nový cirkus.
Existujeme od roku 2009 a je úžasné sledovat, jak celá novocirkusová scéna u nás roste. Na začátku byste počet novocirkuových projektů napočítali na prstech jedné roky. A teď jich máme v rezidenčním programu skoro čtyřicet. Je to fantastický boom.
To zní krásně. Jak vznikla myšlenka festivalu Cirkopolis?
Zcela organicky. Potkala jsem kolegu a kamaráda Petra Boháče, vedoucího Spitfire Company, který začal pracovat v Paláci Akropolis, a bavili jsme se, že zkusíme udělat něco společně. Připravili jsme pilotní projekt, který se jmenoval Cirkopolis vol. 1. Byl to jenom jeden program, který se odehrál dvakrát — 7. a 8. dubna 2013. Propojili jsme v něm české umělce se zahraničními, především Francouzi. S nimi jsme pozvali a přivezli jednoho zahraničního režiséra. Týden společně zkoušeli a výsledný tvar jsme dvakrát předvedli před diváky v Paláci Akropolis, kde to mělo ohromný úspěch.
Nás to bavilo, i ta naše vzájemná spolupráce. A vlastně přirozeně jsme si řekli, že když je to tak úspěšné a lidi — tvůrce i diváky — to zajímá, pojďme projekt rozšířit. Nedělat jenom jednorázovou akci, ale připravit menší festival, který by prezentoval zahraniční tvorbu, jež je víc klubová než na Letní Letné, možná trošku experimentální, a která do Česka přinese nové oborové vlivy. Tak společně vznikl nápad a koncept celého festivalu. A vydrželi jsme už dvanáct ročníků, i když jsme měli loni rok pauzu. Od miniaturního nápadu se vše rozrostlo v programově poměrně široký festival, který se letos konal v hodně divadlech, od Jižního Města a LaFabriky přes Jatka78 a Archu+ po — samozřejmě — Palác Akropolis, který je naším tradičním centrem.
Kdo byly tvůrčí osobnosti, které vám pomáhaly při té dvanáctileté — vlastně v dubnu to bude už třináctileté — cestě?
Za celým konceptem stojím já ve spolupráci se svou kolegyní Lucií Špačkovou, která je projektovou manažerkou. Ve triu s Petrem Boháčem každoročně konzultujeme, diskutujeme a připravujeme program. Já stojím za hlavní programovou linií, vybírám zahraniční a tuzemské umělce a skládám výsledný program. Zkrátka jsem umělecká ředitelka festivalu.
Jaké jsou hlavní ideové a programové linie, jichž se držíte?
Nejsme politicky aktivistický festival. Věříme, že jsme si za těch dvanáct či jak říkáte vlastně už třináct let vybudovali diváckou základnu, která za naším konceptem stojí a chce chodit na představení, která se možná vymykají běžné představě o novém cirkuse. Snažíme se zvát tvůrce, kteří o circusové tvorbě přemýšlejí trošku jinak, než je u nás zvykem, mají autorský přístup a otevírají českou scénu novým myšlenkám. Pro mě je to ta moje původní touha, proč se novým cirkusem jako produkční aktivně zabývám, proč věřím, že je důležité neustále přinášet nové formy a nové pohledy na to, co je nový cirkus.
A to mě baví a zajímá, protože nový cirkus je zcela osobitý umělecký žánr. Pro mne je Cirqueon pražský zázrak a Cirkopolis malý pražský zázrak.
Jaké konkrétní události posilují vaši víru, že má smysl věnovat se cirkusovým disciplínám?
Nejvíce mě nabíjí, když sleduju v Cirqueonu životní i tvůrčí příběhy jeho akrérů a aktérek, když vnímám, že vytváříme bezpečné prostředí pro děti, pro dospělé, pro mladé, pro teenagery, kteří díky aktivitě společně tvoří. A děkují nám za to, co jim nabízíme. Vidím, jak se proměňují jejich životy, jak se před nimi otevírají nové vize a možnosti. Každý jednotlivý příběh každého účastníka je pro mě nesmírně cenný. A nikdy nejde o jednu událost! Smysl Cirqueonu se skládá z drobných příběhů konkrétních lidí. V tom je síla živého umění. A v novém cirkuse to funguje.
Jak jste vnímala letošní ročník Cirkopolis?
Během festivalu cítím vždycky hrozný stres. Strašně moc si přeju, aby program diváctvo dobře přijalo, takže když slyším potlesk a vidím lidi spokojně odcházet, nebo se s námi baví v rámci diskusí a já poznávám jejich zájem a zvídavost, tak mě to naplňuje pocitem radosti. Říkám si, že to smysl má.
Festival chystáme dva roky. Pro mě je festivalový týden vrcholem, třešinka na dortu té práce. Když festival frčí, máme zahraniční hosty doma, všechno jede na plný obrátky, je to intenzivní pocit. Mix velké radosti, dojetí i pýchy.
Kdo byl pro vás největší letošní hvězdou?
Celý náš tým. Jsou to pro mě hrdinové. A vážím si každého diváka, který přijde.
Rozumím. A jak to ale bylo s letošním programem? Na jakou produkci či soubor jste nejvíc pyšná?
Největší výzvou byl pro nás soubor — či spíš projekt — Un loup pour l’Homme a jeho produkce Grand-Mother Project. Pracovali jsme s ženami staršími sedmdesáti let, které nikdy neměly s cirkusem žádnou zkušenost. Čtyři týdny pracovaly s francouzským akrobatem Alexandrem Frayem a vytvořily inscenaci, která se dvakrát odehrála v LaFabrice, pokaždé s jiným obsazením. Bylo to proto, že se v průběhu příprav měnil počet žen, které se projektu účastnily a šly do závěrečné fáze, tedy do samotného zkoušení a vystupování s Alexem. Nakonec jich bylo deset, takže první večer hrálo pět žen a druhý večer jiných pět. Byly to pro nás hrdinky. Je úžasné, že se ženy staršího věku nebojí zkusit nový circus, setkat se s fyzickým divadlem. Některé ženy měly bolavé klouby, přesto do projektu šly otevřeně a s láskou. A dovolily divákům společné sdílet své životní příběhy. Snad každá z těch žen zprvu říkala, že její život není zajímavý. Po dvou hodinách rozhovorů jsme ale na ně zírali, protože každý jejich životní příběh měl obrovskou hloubku a sílu. Ve výsledku tak vznikaly silné zážitky sdílení jejich životních příběhů. A ony vstupovaly do oblastí, které do té doby neznaly. Našly bezpečná prostředí a ve skupině nesoutěživost. A o tom nový cirkus je. Nikdo není lepší nebo horší, každý si v něm najde jedinečné místo a objeví svůj um.
Jaké země byste v rámci nového cirkusu a své profese ráda navštívila?
Loni v prosinci jsem ze zdravotních důvodů neodjela do Japonska. To mě mrzí. Láká mne tamní scéna a kultura. Mám trochu zmapovanou kanadskou scénu, díky kolegům vím, co se děje v Austrálii, mám slušné povědomí o dění v Evropě. Japonské prostředí je ale pro mě velikou neznámou. Baví mě tamní přístup, jejich kreativita, perfekcionismus. Je tam úplně jiný kulturní background, který mě nesmírně přitahuje.
///
Eliška Brtnická: Na Cirkopolisu se cítím jako doma
Jak byly vaše začátky v Cirqueonu?
V Cirqueonu jsem začala učit v roce 2008. Tehdy fungoval ještě na Jižním městě v KC Zahrada. Vedla jsem tenkrát cirkusový kurs pro děti. Když se v lednu 2010 Cirqueon přesunul do Nuslí, do vlastního prostoru, začala jsem tam učit vzdušnou akrobacii pro dospělé. To byly skvělé časy. Neměla jsem moc zkušeností, ale velké nadšení. V nuselském Cirqueonu jsme také částečně připravovali inscenaci Postav na čaj!, což byla moje absolventská inscenace na HAMU. Ještě tam nebylo vyřešené topení, premiéra byla v únoru a my jsme tam dost mrzli. Přímotopem jsme si vytápěli šatnu a v každé chvíli, kdy jsme se přestali hýbat, jsme do ní hned zalezli. V té době v Česku skoro žádný soubor nového cirkusu nebyl. Neslo to velké nadšení a přinášelo spoustu objevů.
Co ve vás vyvolalo a stále udržuje víru, že věnovat se novému cirkusu a cirkusové — u vás především závěsné — pedagogice má smysl?
Byly a stále to jsou malé — a milé — akce, jichž se účastním na cestách se svými produkcemi. Člověk se na nich potká se zajímavými, kreativními, přemýšlejícími osobnostmi, po představení si s nimi může popovídat, strávit s nimi čas, v ideálu může třeba i den dva — někdy i déle — zůstat a mít s nimi workshop. Největší smysl pro mě má, když se na takových akcích setkám s lidmi, kteří nejsou od divadla nebo od umění, a něco spolu v rámci té akce zažijeme. Oni vidí mé představení, já poznám jejich reakce a sylším jejich reflexe a pak se na workshopu setkáme a popovídáme o tom, co a jak dělám já a co a jak dělají oni. Živé umění má v dnešní internetové a AI době velký potenciál, protože umožňuje osobní setkání a sdílení.
Jak se proměňuje publikum Cirkopolisu a dialog s ním? Jaké byly a jsou reakce veřejnosti - té laické i té odborné — na vaše vystoupení?
Pro mě je Cirkopolis obrovsky důležitý, protože u nás je to svou progresivní dramaturgií ojedinělý festival, který dává prostor experimentu. Moje tvorba je těžko zařaditelná, na mnoha cirkusových festivalech se trochu vyjímám a někdy si nejsem jistá, jestli vůbec patřím do tohoto oboru. Ale na Cirkopolisu se cítím jako doma. Mám dojem, že i díky němu diváci lépe nacházejí cestu k mé tvorbě. Nutno podotknout, že v neposlední řadě jsem také náruživý divák tohoto festivalu, což mě obohacuje i jako tvůrce.
Jaké největší divácké zážitky z historie Cirkopolisu se vám vybavují?
Dodnes mám v živé paměti představení Autour du domain francouzského kolektivu Porte27 — Marion Collé, které přeneslo na jeviště, do pohybu a obrazu, poezii básníka Eugèna Guillevice. To mě úplně pohltilo. Obrazotvorné, asociativní, pomalé, vtahující. Cirkopolis je uvedl v roce 2017.
Koho si na festivalu nejvíc vážíte, kdo a proč je pro něj nepostradatelný?
Hrdinové takových akcí jsou vždycky především technici a produkční. Tihle lidi se v průběhu festivalu nezastaví, řeší jednu urgenci za druhou, aby všechno klapalo. Díky nim se pak všechno může dít. Znám to na vlastní kůži s festivalem Fun Fatale, který pořádá můj spolek.
Co pro vás nový cirkus znamená? Proč jste se pro něj rozhodla a proč se mu stále věnujete?
Baví mě, jak nový cirkus umí přesahovat do jiných oborů. Není to jen práce s tělem. Když děláte s technikami nového cirkusu umělecký výzkum, zavede vás to na neočekávaná místa a setkání. Já například jezdím do obchodu Kondor kupovat železné tyče do projektu Thin Skin. Zpočátku jsem tam asi působila divně. Nevěděla jsem přesně název materiálu, takže jsem si musela důkladně ohmatat povrch železa, které jsme poitřebovala. Následně jsem nacpala vybrané třímetrové tyče do auta mezi dětské autosedačky a nafukovacího papouška. Fakturační údaje spolku Cirkus Mlejn cosi napověděly a u pokladny se mě ptali, zda je to materiál na výrobu klecí pro zvířata. To mě zprvu zaskočilo a pak rozesmálo. Dnes už se známe a lidi z Kondoru zveme na naše představení.
Takové interakce jsou pro mě důležité — setkání dvou naprosto odlišných světů a jejich vzájemné uznání a pochopení.
Kdo či co je pro vás jako umělkyni nejvíc inspirativní?
Mě v poslední době nejvíc inspirují výtvarníci a výtvarnice. Mám ráda materiál. Naposledy mě doslova fascinovala výstava Malé prázdno plné malého nekonečného vesmíru Marie Bartuszové v Alšově Jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou. Bartuszová (1936 – 1996) byla sochařka, která vytvářela sádrové odlitky pomocí experimentálních technik, kdy nalévala sádru do nafukovacích balónků a nechávala je formovat gravitací, buď zavěšené nebo vložené třeba mezi dřevěné trámy. Pracovala hmatově – sádru různě stlačovala, svazovala a její dotek zůstal ve výsledných organických formách viditelný. Pro mě by byl třeba tohle geniální základ konceptu pro projekt současného ciskusu.
///
Více zde:
https://www.instagram.com/cirkopolis/
https://www.instagram.com/eliska_brtnick/
https://www.instagram.com/holka_z_vychodu/
