„Byla to náhoda.” Rozhovor s Vladimírem a Ivanou Kloubkovými

Když se v pro­sin­ci 2025 v brněn­ské Indu­stře ozval potlesk po pre­mi­é­ře per­for­man­ce Vla­di­mír, nebyl to konec jed­no­ho před­sta­ve­ní, skon­či­la tak jed­na kapi­to­la čes­ké­ho tan­ce. Vla­di­mír Klou­bek, legen­da, kte­rá na scé­ně aktiv­ně půso­bi­la neu­vě­ři­tel­ných šest dekád, se roz­ho­dl roz­lou­čit – pově­sit piš­ko­ty na hře­bík. Pat­ří k legen­dár­ní­mu „zla­té­mu roč­ní­ku“ praž­ské kon­zer­va­to­ře – k té výji­meč­né gene­ra­ci, kte­rá svě­tu dala Jiří­ho Kyli­á­na, Anet­tu Voleskou či Pav­la Miku­láští­ka. Ačko­liv se jejich ces­ty roze­šly do růz­ných kou­tů svě­ta, Klou­bek v tom­to hvězd­ném sou­hvězdí září stej­ně jas­ně. Jeho umě­lec­ký osud je fas­ci­nu­jí­cí kro­ni­kou sou­čas­né­ho tan­ce: od angaž­má v Praž­ském komor­ním bale­tu pod vede­ním Pav­la Šmoka, kte­rý jej „hně­tl jako těs­to“, až po pěti­le­tou němec­kou éru pod Pavlem Miku­láští­kem. Ten­to roz­ho­vor je navíc due­tem spo­lu s jeho život­ní i pro­fes­ní part­ner­kou, taneč­ni­cí, taneč­ní teo­re­tič­kou a peda­gož­kou Iva­nou Kloub­ko­vou. Celý roz­ho­vor si může­te pře­číst v tiš­tě­né Taneč­ní zóně 2/2026.

Vla­di­mí­re, v brněn­ské Indu­stře pro­běh­la 6. pro­sin­ce 2025 pre­mi­é­ra vaší insce­na­ce a záro­veň vaše roz­lou­če­ní s aktiv­ní kari­é­rou. Jak ten­to nápad vzni­kl a proč Industra?

V.K.: Prvot­ním impul­sem bylo roz­lou­če­ní mého kama­rá­da Igo­ra Vej­sa­dy, kte­ré jsem viděl před pár lety. To mě při­mě­lo pře­mýš­let o vlast­ní teč­ce. Sle­do­val jsem, jak tělo stár­ne, a řekl si: „Saf­ra, bylo by hez­ké se taky takhle roz­lou­čit.“ Pak při­šla spo­lu­prá­ce se sou­bo­rem Orbi­ta na pro­jek­tu s han­di­ca­po­va­ný­mi mla­dý­mi lid­mi, což byl pro mě hlu­bo­ký lid­ský záži­tek. Samot­ný pro­stor Indust­ry vybra­li Lukáš a Tere­za Leopoldovi.

Před­sta­ve­ní nes­lo pros­tý název „Vla­di­mír“. Jak bylo těž­ké vybrat frag­men­ty, kte­ré defi­nu­jí váš život?

V.K.: Sna­žil jsem se zma­po­vat ces­tu od prv­ní­ho vní­má­ní svě­ta až po sou­čas­nost, kdy už se vní­má­ní poma­lu vytrá­cí. Roz­dě­lil jsem to na tři eta­py: dět­ství, střed­ní věk a dnešek. Nej­těž­ší a nej­krás­něj­ší byla ta střed­ní část – éra Pav­la Šmoka. Všech­no, co pohy­bo­vě umím, mě nau­čil on, ne kon­zer­va­toř ani stu­di­um cho­re­o­gra­fie. Iva­nu jsem pozval na zkouš­ky, aby se při­šla podí­vat a ona mi říka­la, co nepa­su­je nebo co je zbytečné.

Kdy se ve vašich živo­tech tanec vlast­ně obje­vil – a kdy se zača­ly vaše ces­ty protínat?

V.K. U mě to byla náho­da. Táta byl pedi­atr a léčil děti jed­né balet­ce. Pro­to­že klu­ci v bale­tu neby­li a nejsou, dopo­ru­či­la mě. Já jsem teh­dy hrál za Spar­tu ping-pong a čes­kou háze­nou, sílu jsem měl, ale dis­po­zi­ce žádné. 

I.K.: Nemám taneč­ní kon­zer­va­toř. Zača­la jsem ale jako dítě v Liduš­ce a hroz­ně mě to bavi­lo. Rodi­če her­ci mi ale tanec roz­mlou­va­li: „Máš něco v hla­vě, budeš jen něja­ká tře­tí labuť v posled­ní řadě.“ Navíc jsem nikdy nemě­la vel­ké dis­po­zi­ce v kyčlích. Zlom nastal v Brně u Marie Tur­ko­vé a její­ho sou­bo­ru scé­nic­ké­ho tan­ce. To mě napros­to pohl­ti­lo. Na taneč­ní peda­go­gi­ku do Pra­hy jsem šla s vědo­mím svých limi­tů v kla­si­ce, ale dohna­la jsem to dři­nou na sále. 

Vla­di­mí­re, vaše kari­é­ra trva­la neu­vě­ři­tel­ných 60 let. Kdy­by se dalo mlu­vit o „ško­le Vla­di­mí­ra Kloub­ka“, jaké by byly její hlav­ní principy?

V. K.: (smích) Já si nejsem jis­tý, jest­li o něja­ké „ško­le“ vůbec lze mlu­vit. Moje začát­ky u her­ců a muzi­ká­lis­tů byly doce­la divo­ké – nará­žel jsem na jejich spe­ci­fic­kou dis­ci­plí­nu, občas pro­tes­to­va­li nebo pros­tě na tré­nink nepři­šli. Herec už má tělo hoto­vé, zfor­mo­va­né. Nemů­že­te po něm chtít kla­sic­kou tech­ni­ku, na kte­rou se tělo musí při­pra­vo­vat od dětství.

Můj prin­cip byl tedy čis­tě prag­ma­tic­ký: pra­co­vat s tím, co je k dis­po­zi­ci. Při absol­vent­ských před­sta­ve­ních nebo v muzi­ká­lo­vých cho­re­o­gra­fi­ích jsem to vymýš­lel tak, aby her­ci vypa­da­li skvě­le, ale při­tom nemu­se­li vyu­ží­vat kla­sic­kou tech­ni­ku, kte­rou by v tom věku už stej­ně nedo­hna­li. Šlo o to, dostat z nich maxi­mum při­ro­ze­né­ho pohy­bu a výrazu.

I. K.: Já si mys­lím, že se Vlá­ďa troš­ku pod­ce­ňu­je. Jako jeho asi­s­tent­ka jsem zaži­la momen­ty, kdy byl jeho pří­nos napros­to zásad­ní, zejmé­na v part­ne­ři­ně. Vzpo­mí­nám si, jak jsme při­pra­vo­va­li „Ame­ri­ku“ z West Side Sto­ry – je tam tako­vá ta efekt­ní zve­dač­ka, kdy dív­ka nasko­čí part­ne­ro­vi na rame­no, on se s ní oto­čí a pak ji chyt­ne do náruče.

Měla jsem tam klu­ky, kte­ří byli pohy­bo­vě v pod­sta­tě „pole­na“, o zve­dá­ní nevě­dě­li nic. Ale díky Vla­di­mí­ro­vi přes­ně pocho­pi­li mecha­ni­ku věci. On je nena­u­čil jen mecha­nic­ký cvik, on jim pře­dal ty tech­nic­ké „fígle“ – jak vyu­žít švi­hu, jak pra­co­vat s těžiš­těm. Najed­nou ti klu­ci přes­ně vědě­li, co mají v kte­rý moment udě­lat, aby to vypa­da­lo lehce. Navíc je to bavilo.

Celý roz­ho­vor si může­te pře­číst v tiš­tě­né Taneč­ní zóně 2/2026.