Aneta Bočková: „Pohyb potřebuji pro své každodenní fungování.“

Ane­ta Boč­ko­vá – entu­zi­astic­ká čes­ká taneč­ni­ca, per­for­mer­ka, peda­go­gič­ka Inter­nati­o­nal Scho­ol of Music and Fine Arts Pra­gue a lek­tor­ka pohy­bo­vých worksho­pov. Vzhľa­dom na jej aktív­ne pôso­be­nie na via­ce­rých plat­for­mách v Čes­kej repub­li­ke, aj v zahra­ni­čí, ju mož­no prá­vom zara­diť do gene­rá­cie mla­dých, začí­naj­úcich umel­kýň s výraz­ným poten­ci­á­lom. V súčas­nos­ti ju naj­vi­ac fas­ci­nujú rôz­ne impro­vi­zač­né prístu­py, soma­tic­ká prá­ca s telom a s predstavivosťou.

Ane­ta je absol­vent­kou Kated­ry non­ver­bál­ní­ho diva­dla HAMU v Pra­he. Pred­tým rok štu­do­va­la aj na Kon­zer­va­to­ři Taneč­ní Cen­t­rum Pra­ha a na Kon­zer­va­to­ři Jaro­sla­va Jež­ka (odbor kla­vír). Aktu­ál­ne účin­ku­je v pro­jek­toch uni­kát­ne­ho kolek­tí­vu súčas­né­ho tan­ca a fyzic­ké­ho diva­dla POCKETART v rám­ci pro­jek­tov Jáma lvo­vá pro mla­dé pub­li­kum a Fai­ry Tales. Tak­tiež spo­lu­pra­cu­je s ori­gi­nál­nym novo­cir­ku­so­vým zosku­pe­ním Cirk La Puty­ka v rám­ci pro­jek­tov Ces­ty (zder­ni­é­ro­va­né v roku 2023); Hey, Earth! a Run­ners. Ane­ta má za sebou tak­tiež spo­lu­prá­ce s reno­mo­va­ným čes­kým diva­del­ným súbo­rom Tan­te­hor­se a s diva­del­ným zosku­pe­ním Holek­tiv. V naj­bliž­šej dobe ju čaká spo­lu­prá­ca so slo­ven­skou cho­re­o­gra­f­kou a per­for­mer­kou Ali­cou Minar.

Roz­ho­vor pri­bli­žu­je Ane­ti­nu ces­tu k tan­cu, jej prvé skú­se­nos­ti, ako aj to, pre­čo je pre ňu tanec stá­le dôle­ži­tý. Tak­tiež sme sa roz­prá­va­li o ľuďoch a situ­á­ci­ách, kto­ré pozi­tív­ne, aj nega­tív­ne for­mo­va­li jej taneč­ný a osob­ný roz­voj, vráta­ne toho, ako vní­ma svo­je roly v pro­jek­toch, kde aktu­ál­ne účinkuje.

Kedy sa v tvo­jom živo­te obja­vil tanec?

Do taneč­ní­ho krouž­ku na ZUŠ v Šum­per­ku jsem nastou­pi­la, mys­lím, už ve čtyřech letech, kde jsem cho­di­la až do ukon­če­ní gym­ná­zia. Byli jsme tam spo­lu se sestrou Sabi, při­hlá­še­né na zákla­dě dopo­ru­če­ní od mamin­či­ny kama­rád­ky, jejíž dce­ra tam také cho­di­la. Tré­nin­ky byly pře­váž­ně zamě­ře­ny na kla­sic­ký, moder­ní a občas i jaz­zo­vý tanec, tak­že jsem se tam moh­la nau­čit z kaž­dé­ho něco, co pro mě bylo vel­mi inspi­ra­tiv­ní (úsměv).

Tak­že k ofi­ci­ál­ne­mu štúdiu tan­ca si sa dosta­la až na vyso­kej ško­le? Pre­čo si nesk­ú­si­la konzervatórium?

Prav­dou je, že stu­di­um na gym­ná­ziu jsem na rok pře­ru­ši­la, pro­to­že jsem byla při­ja­ta na Kon­zer­va­toř Taneč­ní cen­t­rum Pra­ha, no vydr­že­la jsem tam stu­do­vat jen rok, pak jsem se vrá­ti­la zpát­ky na gym­ná­zi­um. Kon­zer­va­toř pro mě byla psy­chic­ky vel­mi nároč­ná a záro­veň mi nevy­ho­vo­va­lo, jakým způ­so­bem se komen­to­va­lo moje tělo.

Čím kon­krét­ne ťa nako­niec tanec zau­jal natoľ­ko, že si sa mu roz­hod­la veno­vať profesionálne?

Ces­ta k mé pro­fe­si­o­nál­ní taneč­ní kari­é­ře byla vlast­ně dost kom­pli­ko­va­ná, pro­to­že jsem dlou­ho vědě­la, že mě tanec straš­ně baví, ale přes­to bylo obtíž­né si to vydo­bít i před rodi­či, kte­ří dal­ší dce­ru už nechtě­li pus­tit stu­do­vat tanec. I když se mi nako­nec ale­spoň na chví­li poda­ři­lo dostat se na kon­zer­va­toř, kro­mě toxic­ké atmo­sfé­ry jsem měla pře­tr­vá­va­jí­cí pro­blém i se srov­ná­vá­ním s mojí sestrou. Od dět­ství jsem se však kro­mě tan­ce inten­ziv­ně věno­va­la i hře na kla­vír, v čemž jsem pokra­čo­va­la i během střed­ní. Po střed­ní jsem násled­ně zku­si­la stu­di­um na Kon­zer­va­to­ři Jaro­sla­va Jež­ka hru na kla­vír, ale přes­to jsem nepře­sta­la tan­co­vat, pro­to­že pohyb pros­tě potře­bu­ji pro své kaž­do­den­ní fun­go­vá­ní. Když jsem se zača­la více vysky­to­vat v Pra­ze, lépe jsem pocho­pi­la, co všech­no může pod tanec vlast­ně spa­dat pro­střed­nic­tvím účas­ti na růz­ných worksho­pech. V tom­to kon­tex­tu mám za sebou také roč­ní umě­lec­ký pobyt v Buda­peš­ti. Jeho cíl spo­čí­val v uče­ní se růz­ných metod a tech­nik kaž­dé dva týd­ny s jiným lek­to­rem nebo lek­tor­kou. Pře­de­vším mě zau­ja­ly růz­né impro­vi­zač­ní pří­stu­py, soma­tic­ká prá­ce s tělem a s představivostí.

V čom pre teba teda spo­čí­va zmy­sel taneč­né­ho umenia?

Tanec je pro mě důle­ži­tý, pro­to­že se díky němu učím lépe chá­pat své tělo – nástroj, kte­rý má kaž­dý člo­věk na celý život. Záro­veň se díky němu učím udr­žo­vat se v lep­ší psy­chic­ké kon­di­ci, pro­to­že fyzis a psy­ché jsou pře­ce inten­ziv­ně pro­po­je­ny. Fas­ci­nu­je mě také to, že tělo má sílu pře­mlou­vat o růz­ných tématech.

Kto ťa v rám­ci tvoj­ho taneč­né­ho vzde­lá­va­nia naj­vi­ac ovplyv­nil a prečo?

To je doce­la oří­šek! (smích) Ale mys­lím si, že mě do vel­ké míry ovliv­ni­la moje taneč­ní peda­gož­ka ze ZUŠ v Šum­per­ku, Marie Jir­ma­no­vá. Obdi­vo­va­la jsem jí nesku­teč­ný zápal pro tanec, kte­rý byl dost nakaž­li­vý… (úsměv) Včet­ně toho, že nám dovo­li­la tan­čit i během víken­dů a brá­va­la nás na spous­tu sou­tě­ží.

Zaži­la si ale­bo zaží­vaš momen­ty, kedy si bola od tan­ca odradená?

Prá­vě poté, co jsem po roce ode­šla z taneč­ní kon­zer­va­to­ře, jsem si mys­le­la, že se už tan­ci nikdy nebu­du věno­vat. Tam byl pro­blém hlav­ně v tom, že mi bylo vyčte­no, že mám jiné těles­né pre­dis­po­zi­ce, než má moje sest­ra. Sice jsem teh­dy nako­nec i zhub­la, ale tak kom­pe­ti­tiv­ní pro­stře­dí a nepře­tr­ži­té porov­ná­vá­ní s mojí sestrou ze stra­ny peda­go­gů a peda­go­žek mi přes­to vůbec nedě­la­ly dobře…

Aký druh tan­ca ťa v súčas­nos­ti naj­vi­ac baví? 

V posled­ní době mě vel­mi baví kon­takt­ní impro­vi­za­ce, kte­rá učí člo­vě­ka, jak skr­ze fyzic­ký dotek a sdí­le­ní váhy a těžiš­tě, dru­hé­mu i sobě naslou­chat a být při­pra­ven rea­go­vat na nepřed­ví­da­tel­né situ­a­ce. Je to for­ma tan­ce, kte­rá je zalo­že­na na spon­tá­ním a nepři­pra­ve­ném pohy­bu. Vzá­jem­né naslou­chá­ní je zde tako­vý základ­ní sta­veb­ní kámen a umož­ňu­je najít urči­tý druh jak čas­to říká­me  flow, kdy oba taneč­ní­ci (nebo i více) vedou a naslou­cha­jí záro­veň. Hroz­ně mě na tom baví to, že tady můžu být jak flyer, tak i base, a taky urči­tý aspekt akro­ba­cie, kdy se člo­věk čas­to oci­tá vzhů­ru noha­ma. Záro­veň mi tahle for­ma nabí­zí i jinou per­spek­ti­vu na tech­ni­ky flo­orwor­ku a pozem­ní akrobacie.

V akom tan­ci máš nao­pak ešte medzery?

Mys­lím si, že asi ve street sty­lech jako vogue nebo krump. V posled­ní době mě straš­ně láká se jim začít víc věno­vat (úsměv).

Ako si už nie­koľ­ko­krát spo­me­nu­la, taneč­ni­cou je aj tvoja sest­ra, Sabi­na Boč­ko­vá. Stá­le sa vzá­jomne pova­žu­je­te za konkurenciu?

Spíš jsem vní­ma­la ten­den­ci srov­ná­vat se s ní v minu­los­ti, teď už to tak není. Mé vlast­ní kva­li­ty jsem si uvě­do­mi­la na zákla­dě zku­še­nos­tí v růz­ných pro­jek­tech. No ces­ta začít si sku­teč­ně věřit je pod­le mě běh na celý život.

Aktu­ál­ne si pre­ob­sa­di­la Sabi­nu v pro­jek­te Jáma lvo­vá pro mla­dé pub­li­kum z pro­duk­cie POCKETART. Ako sa ti v ňom hrá?

Tenhle pro­jekt jsem zna­la už del­ší dobu. Měla jsem mož­nost si ho zažít nejen pasiv­ně, ale i aktiv­ně, pro­to­že nabí­zí i mož­nost par­ti­ci­pa­ce. Pře­ob­sa­ze­ní za Sabi jsem i vzhle­dem k tomu vní­ma­la jako při­ro­ze­né. Duet se mi s Johan­kou zkou­šel vel­mi dob­ře, je navzdo­ry váž­né­mu téma­tu vlast­ně straš­ně zábav­ný! (úsměv)

Okrem POCKETART‑u ťa môže­me vidieť aj v multi­žánro­vej insce­ná­cii Run­ners z pro­duk­cie Cirk La Puty­ka, ktorú si opäť pre­ob­sa­di­la za Sabi­nu. Ako vní­maš fyzic­kú nároč­nosť tej­to inscenácie?

Nároč­nost se pro mě v tom­to pří­pa­dě defi­nu­je tím, zda skon­čím jako posled­ní, kte­rá běží nej­vět­ší rych­lost na běží­cím pásu, kte­rý máme po celou dobu na jeviš­ti. Jinak mi samo­zřej­mě trva­lo, než jsem svou roli poja­la sebe­vě­do­mě­ji a opět se pře­sta­la vnitř­ně srov­ná­vat se Sabi (smích). Jinak bylo pro mě také znač­nou výzvou zpí­vá­ní na běží­cím pásu.

Ako sa ti spo­lu­pra­co­va­lo s reži­sé­rom tej­to insce­ná­cie, Ros­ti­sla­vem Novákem?

Ros­ťa je mega­lo­man (smích). Má nesku­teč­ný zápal pro umě­ní. Svou vel­kou ener­gií násled­ně doká­že nadchnout i celý tým. Je spe­ci­fic­ký i tím, že umí být hod­ně pří­mý, ale v pozi­tiv­ním slo­va smyslu.

Aké ďal­šie pro­jek­ty máš pred sebou?

Mám před sebou pro­jekt s pra­cov­ním názvem POINT OF TOUCH: PRACTICES OF EMPATHY s Ali­cí Minar, kte­rý se začne zkou­šet na kon­ci úno­ra. Půjde o pono­ře­ní se do širo­ké­ho téma­tu empa­tie skr­ze tanec i hla­so­vý pro­jev. Už se na to moc těším! (úsměv)

Okrem tan­ca sa od minu­lé­ho roku venu­ješ aj peda­go­gic­kej čin­nos­ti na Inter­nati­o­nal Scho­ol of Music and Fine Arts Pra­gue. Ako sa ti pra­cu­je s deť­mi a mládežou?

V rám­ci hudeb­ně-pohy­bo­vé­ho ate­li­é­ru učím pře­váž­ně před­ško­lá­ky, pro­to je pro mě důle­ži­té, aby je to pře­de­vším bavi­lo. Je pro mě vel­mi inspi­ra­tiv­ní, jak jsou spon­tán­ní a hra­ví, mám chuť je v tom jen pod­po­ro­vat! (úsměv) Učí­me se pís­nič­ky, hra­je­me pohy­bo­vé hry, včet­ně prá­ce s rytmem. Ale též se učím, že je při výu­ce důle­ži­té umět vyme­zo­vat i hranice.

Čo pova­žu­ješ za naj­väč­šiu výho­du svo­jej osob­nos­ti a v čom by si na sebe ešte chce­la popracovať?

Mys­lím, že jsem doce­la fle­xi­bil­ní člo­věk. Mám schop­nost se nala­dit na pře­mýš­le­ní a styl dru­hé­ho člo­vě­ka. Při­způ­so­bi­vost ale někdy může být i úska­lím ve smys­lu zastat si svůj názor nebo svo­ji pozi­ci, tak­že je to tako­vá dvou­seč­ná vlast­nost se kte­rou se stá­le učím pracovat.