Věrku Sasínkovou jsem viděla poprvé na jevišti HaDivadla v inscenaci Maryša před 10 lety. Podruhé jsem Věrku viděla na stejném jevišti, ve stejné roli pouze s časovým rozdílem, bylo to v lednu 2025. Myšlenka rozhovoru mě napadla během společného setkání v keramické dílně, kam jsme obě dvě přišly kvůli dárku. Rozhovor s herečkou a pedagožkou Věrkou Sasínkovou jsem vedla bezprostředně po setkání v keramické dílně v útulném koutku Knihovny Jiřího Mahena v Brně. Během jednoho jarního odpoledne jsme hledaly společně cesty uměleckého vzdělávání, hledání výrazu herce, tanečníka i pedagoga. V průběhu dialogu vznikal prostor pro volnou diskusi, vzájemnou edukaci i mezigenerační porozumění. Jak se vyvíjí umělecké vzdělávání? Kam kráčí divadlo v současném digitálním světě? Být či nebýt matkou, herečkou, pedagožkou?
Jaké kroky tě zavedly k umění?
Jmenuji se Věra Sasinková za svobodna Věra Zástěrová a dokonce v mládí jsem měla jméno Šuráňová. Narodila jsem se 23.03. 1959 a vlastně moje cesta ke kumštu umění vedla přes balet a byla to taková náhoda, protože to se musíme vrátit až do nějakého roku 1964 (…) Neměla jsem ani žádný cvičební úbor nic, tak jsem tam šla jenom v košilce, v kalhotkách a prostě všechno, co se tam po nás chtělo, tak jsem nějak vykonala taky. (…)
Dělaly se na experimentální konzervatoř zkoušky? Jaká byla situace na Konzervatoři?
(…) Pamatuji si, kdo tam ještě byl z těch co pak balet dělali, třeba Igor Vejsada, veliká hvězda baletu. Chodil na těch přijímačkách a říkal, ty máš moc krátký nohy tebe nevezmou. (…) Musela jsem se trošku vzpamatovat z toho, že taneční umění mi nebude souzeno, a protože jsem současně chodila i do dětského divadelního souboru Pírko, který mě obrovsky formoval, protože v té době totalitní to byla taková oáza svobody.
Jak se vzpomínky na první divadelní lásky proměňují v pedagogickou praxi? A jaké je to učit nové generace, když víte, že talent sám nestačí? V pokračování rozhovoru s Věrou Sasínkovou se dostáváme hlouběji – k jejím začátkům na jevišti, nárokům učitelské profese i tomu, proč občas přísnost vyvažuje pochopením, to vše se dočtete v tištěné Taneční zóně, která vychází právě dnes.
V současné době se snižují soubory a působení tanečních divadel. Došlo ke zrušení Komorního pražského baletu, take bylo omezeno působení výuky balety, zrovna Školičce Ivo Váni Psoty byla snížena možnost učit děti i dospělé. Můžeme se, proto vrátit ještě k tvým vzpomínkám na taneční školu Ivo Váni Psoty? Kdo Vás tam učil? Jaké byly taněčně pedagogické principy?
Baletní škola Ivo Váni Psoty byla zřízená při Národním divadle Brno, budova Janáčkova divadla, kde byl soubor baletní a vlastně tam učili naši učitelé z konzervatoře, třeba Mikulicová. Já jsem tam chodila 9 let.. Vím, že s námi byl korepetitor a vždycky za paní profesorkou chodili hudebníci, učila nás francouzské názvy různých cviků “1 pozice, 2 pozice, batmantandi”. (…)
Chcete se dozvědět, jak se Věra Sasínková dostala k herectví díky „čamrdovitému“ skákání v košilce na talentovkách, koho kdysi varovali , že má moc krátké nohy na balet, a co pro ni znamenala práce na konzervatoři s generací Erika Stárková – Jakub Gottwald – Lukáš Příkazký?
Celý rozhovor o pedagogice, emocích, divadle i umělé inteligenci si přečtěte v tištěné Taneční zóně, kde se mimo jiné dočtete:
– co odpověděla studentům, když se jí zeptali, jestli je nahradí AI,
– a proč musela kvůli Egonu Bondymu a „necudným“ fotkám obhajovat svou výuku právně.
Rozhovor vedla Irena Iškievová. Vychází v letním čísle Taneční zóny.
