Sabina Bočková je absolventka konzervatória Taneční centrum Praha. Na českej tanečnej scéne začínala ako baletka. Pôsobila v Baletu Jihočeského divadla a v Pražském komorním baletu. Avšak v posledných rokoch sa aktívne venuje autorskej tvorbe, súčasnému tancu, tvorbe choreografií a performance. Úspešne sa jej darí profilovať na výraznú, sebavedomú a energickú osobnosť s túžbou sa verejne angažovať, a zároveň búrať tabu o krehkých témach.
V roku 2018 spoločne s choreografkou a tanečnicou, Johanou Pockovou, založila originálny kolektív POCKETART tvoriaci na pomedzí súčasného tanca a fyzického divadla. Sabina ako interpretka zároveň dlhodobo spolupracuje aj s inými skupinami, vrátane Tantehorse, Spitfire Company, tYhle alebo tiež s Cirkem La Putyka.
So Sabinou sme otvorili množstvo tém, ale predovšetkým ma zaujímal jej vzťah a uvažovanie nad vlastnou autorskou tvorbou, vrátane najnovšieho projektu Making Love, prostredníctvom ktorého chce fyzicky manifestovať silu ženskej sexuality. Téme ženského empowermentu sa naposledy venovala aj v rámci spoluprác s Martina Hajdyla Lacovou na projekte Bodies in Progress ako performerka a s Miřenkou Čechovou na projekte DVACETjedna ako choreografka. Viac v rozhovore!
Ako sa zmenil tvoj vzťah k tvorbe súčasného tanca, či fyzického divadla, za posledný rok? Ako si vnímala pohyb kedysi a ako ho vnímaš dnes?
Poslední rok jsem intenzivně pracovala na svém autorském sóle Making Love. Když jsem se celkově začala víc věnovat autorské tvorbě, cítila jsem zajímavou hranici mezi mým osobním prožíváním a jakým způsobem se moje potřeba, co bych na jevišti chtěla zažít, propisuje do spoločenského tématu. Blízká jsou mi hlavně křehká témata. Mým záměrem je otevřít publikum emocím, kterým není snadné čelit. Vnímám jako obrovskou výhodu, že v autorské tvorbě je možné si dovolit prolínání osobního a pracovního, celkově jí přizpůsobovat i proces. Tvorba mých vlastních choreografií mi pomohla lépe pochopit, kým vlastně jsem. S mým posledním projektem se to jenom víc zvýraznilo. Ženská sexualita, které se v něm věnuji, je pro mě velmi osobní téma. Ve svém životě jsem ji silně vnímala už od dětství. Momentálně jsem se ale v životě dostala do bodu, kdy jsem se od toho dokázala odosobnit natolik, že se na to umím dívat i choreograficky, režisérsky, teoreticky. Snažím se k tomu přistupovat s nadhledem a se zdravým sebevědomím. Mým záměrem není nikoho konfrontovat. Do mé tvorby v posledních měsících vstoupila i rovina těhotenství, která je pro mě celkem nová. Měsíc zpátky jsem ještě měla poslední work in progress uvedení Making Love, kde jsem si dovolila svou aktuální těhotenskou zkušenost začlenit a snažit se s ní fyzicky pracovat. Spíš mi jde o otevření prostoru pro plnohodnotné přežití sexuality, ale bez prvoplánové provokace. Podstatné je vytvořit safe space pro mě i pro publikum.
„MÝM ZÁMĚREM JE OTEVŘÍT PUBLIKUM EMOCÍM, KTERÝM NENÍ SNADNÉ ČELIT.“
Ako konkrétne postupuješ pri tvorbe tvojich autorských choreografií?
Před tvorbou choreografie je pro mě hodně důležitý teoretický research. Například v rámci přípravy na Making Love jsem poslouchala hodně podcastů, jako třeba Vyhonit ďábla, nebo Slast od Lindy Bartošové. Dodnes zaníceně čtu i knížku Ženy, které běhali s vlky. Zajímali mě i příběhy různých svatých žen a jejich sexuální spojitosti s Bohem. Takže se nejprve snažím nasát co nejvíc informací a dělat si z nich detailní poznámky. Na tvorbu pohybu mě pak může inspirovat cokoliv, příběh, věta, ale i obyčejné slovo. Pohybový výzkum je též přirozené spjatý i s konkrétními okolnostmi, například s pobytem na zahraničních rezidencích…
Okrem všetkých podnetov, ktoré si už spomenula, býva pre teba ako pre tvorkyňu inšpiratívne aj niečo iné?
Určitě ano. Od dětství mám silný vztah k přírodě. Celkově ale vnímám jako dost propojené, jakým způsobem žijeme a jak se chováme k našim tělům. Všechno se snažím vnímat v globálním kontextu. V POCKETART‑u nechceme mít extrémně silné názory na věci, spíš se věnovat reflexi. Myslím si, že zvlášť v tanci je hodně zajímavé, že všechno je možné vztáhnout na své tělo. Naším záměrem po představeních je proto otevírat i diskuze nad tím vším.
„(…) VNÍMÁM JAKO DOST PROPOJENÉ, JAKÝM ZPŮSOBEM ŽIJEME A JAK SE CHOVÁME K NAŠIM TĚLŮM.“
Ako si už spomenula, v tomto roku si po svojom návrate z rezidenčného pobytu v New Yorku v ČR predstavila tvoj autorský projekt Making Love s cieľom zaoberať sa fyzickou manifestáciou ženskej sexuality. Kto alebo čo ťa k tomu motivovalo?
Ten nápad vznikl z předchozího projektu Fairy Tales, kde jsme společne s mou koleginí, režisérkou a choreografkou, Johanou Pockovou pracovali s osmi ženami-tanečnicemi z různých zemí. Mezinárodní perspektiva byla pro samotný proces velmi obohacující. Společně jsme se ocitli na přelomu uvažování nad mateřstvím a hlubšího prožívání osobního života vůbec. Více jsme začali přemýšlet nad našimi identitami a osudy, hlavně co se týče manželství či dětí. Ve světě takových tlaků jsme se tedy začali více ptát sami sebe i vedli vzájemný dialog, kým bychom vlastně měli být. V rámci Fairy Tales jsme konkrétně začali zpracovávat téma ženských pohádkových postav a charakterů, stereotypizaci, která z nich plyne a to, jak nás to ovlivňovalo v dětství. Postupně jsme chtěli, aby si je naše tanečnice přivlastnili i se od nich snažili osvobodit. Za sebe musím říct, že jsem fakt nesnášela, když jsem byla v očích druhých za tu princeznu jenom proto, že jsem byla blonďatá a hubená. Nechtěla jsem mít tuto nálepku, pokud jsem k tomu nedospěla i sama. Jelikož jsem Fairy Tales též režírovala a vytvořila i choreografii, fyzický proces zkoušení jsem nezažívala. V přůběhu zkoušení jsem ale intenzivně cítila touhu si to za sebe doprožít – ten aspekt ženství, ale i dravost a divokost. Nakonec se pro mě zjevilo to téma sexuality, což pro mě byla velká výzva, ale chtěla jsem si to zkusit, vnitřně lépe zpracovat a tohle téma si fyzicky přivlastnit.
Povedala by si o sebe, že si sa vďaka svojmu projektu stala feministkou alebo si ňou už bola predtým?
Myslím si, že jsem jí byla už předtím, akorát s tím rozdílem, že bych se tak explicitně nenazvala. Sice nejsem znalkyně feministické historie a teorie, ze současného českého společenského kontextu cítím, že slovo feministka má velmi negativní konotace, obzvlášť pro starší generaci, co se mi podvědomě příčilo už dávno. Přála bych si, abychom se jako společnost konečně uvědomili, že ženská témata nejsou jenom ženská, jsou důležité pro všechny, protože všichni pocházíme ze ženského těla.
„(…) ŽENSKÁ TÉMATA NEJSOU JENOM ŽENSKÁ, JSOU DŮLEŽITÉ PRO VŠECHNY, PROTOŽE VŠICHNI POCHÁZÍME ZE ŽENSKÉHO TĚLA.“
Po týchto projektoch by si/ ste chcela/ i v budúcnosti teda pokračovať v rodovo citlivej inscenačnej línii?
Oficiální premiéra Making Love má být až příští rok na podzim, tak se tomuto projektu budu ještě hodně věnovat. A pak asi uvidím, co příde… Nejen v tvorbě, ale i ve svém životě si totiž moc užívám hlavně tu rozmanitost. Tyto „ženské“ myšlenky se ale pravdepodobně po mém/ našem důkladném obeznámením se s nima, pravdepodobně budou propisovat i do mých/ našich následujících projektů, i když možná ne explicitním způsobem. I když to vnímám zpětně, náš projekt Jáma lvová se sice primárně věnuje tématu politické manipulace, ale jeho síla pro mě zpočívá i v tom, že ho performují dvě ženy v pánských oblecích.
V novembri si bola taktiež súčasťou večera Don’t Stop the Dance v nadväznosti na performance Bodies in Progress Martiny Hajdyla Lacovej venujúci sa témam tehotenstva, tanca a materstva. Čo ti z tejto skúsenosti najviac utkvelo v pamäti?
Maťa má můj velký obdiv a respekt, že téma těhotenství, těhotného těla a mateřství v českém tanečním kontextu vůbec otevřela. Myslím, že s tím přišla úplně první. Bylo to z jejího osobního popudu… Čekala už třetí dítě kvůli čemu opět „nemohla“ tančit. Z těchto jejích úvah následně vznikl projekt Bodies in Progress silně reflektující aktuální společenské klima, kde se zdá tanec, těhotenství a rodina těžko skloubitelné. Jsem strašně vděčná, že jsem se v rámci tohoto večera mohla na tomto projektu podílet i já, skrze diskuzi a performance Bodies in Progress, kterou jsem měla tu čest sdílet se svou těhotnou kolegyní a přítelkyní Jazmínou Piktorovou.
„MAŤA MÁ MŮJ VELKÝ OBDIV A RESPEKT, ŽE TÉMA TĚHOTENSTVÍ (…) V ČESKÉM TANEČNÍM KONTEXTU VŮBEC OTEVŘELA.“
Aktuálne máš pred premiérou performatívnej antológie ženských hlasov DVACETjedna v hlavnej role s performerkou Miřenkou Čechovou, v ktorej figuruješ ako jedna z choreografiek. Tento titul je taktiež zameraný na rodovo citlivé otázky, vrátane skúmania identity ženy v rozličných sociálnych rolách. Aké sú tvoje spomienky na spoluprácu s performerkou Čechovou?
Miři je úžasná, je to taková moje umělecká matka (smích). Vnímám ji jako někoho, kdo má skutečně otevřenou mysl, experimentuje a zároveň dává prostor ostatním, aby se rozvíjely. Spolupráce s ní pro mě byla obrovská výzva a zároveň čest moct si dovolit se před ní postavit v roli choreografky a režisérky. Ale spíš jsme se snažili si to spolu moc užít… (úsměv) Zkoušeli jsme spolu už v létě, kdy vznikl materiál, který Miřenka následně s dramaturgyní projektu poskládala do finálního jěvištního tvaru. Spojujícím motivem tohoto projektu je příběh Ibsenovy Nory, který Miři otevřela směrem, co se stane po tom, co Nora opustí svou rodinu a vyjde ze dvěří „domečku pro panenky“. Jsem strašně zvědavá na výsledek a interpretace ostatních choreografek a režisérek (úsměv) !
Môžeš prezradiť, ako konkrétne si v tomto projekte premýšľala nad Norou?
Představovala jsem si, že když Nora vyjde z „domečku pro panenky“, vzápětí necítí žádnou pochybnost nad svým rozhodnutím. Je to prostě silná, inteligentní a sebevědomá žena, která ví, proč udělala to, co udělala. Takže poprvé v životě si najednou může užít sebe sama, vrátaně svého těla. Proto byl pro nás podstatný hlavně pohybový výzkum, konkrétně jakým způsobem se potěšení promítá do Miřenčinho těla i ve spojení s její aktuální životní situaci.
„PŘEDSTAVOVALA JSEM SI, ŽE KDYŽ NORA VYJDE (…) VZÁPĚTÍ NECÍTÍ ŽÁDNOU POCHYBNOST…“
Ako si už naznačila, spoločne s choreografkou a tanečnicou Johanou Pockovou od roku 2018 až doteraz, úspešne vediete originálny kolektív POCKETART. Ktorý titul spomedzi vášho aktuálneho repertoáru podľa teba najviac spoločensky zarezonoval?
Naše první představení Jáma lvová bylo na téma mediální manipulace a politického populismu. Mám pocit, že tato témata nadále intenzivně žijeme i dnes. Takže je stále důležité to reflektovat a povídat si o tom a do toho se i společně hýbat se všemi věkovými kategoriemi, od studentů až po seniory. Pořád hrajeme i Treatment of Remembering, kde také otevíráme stále aktuální téma ohrožení životního prostředí. Destrukce přírody bohužel probíhá dál… U kritiky i širokého publika hodně zarezonovali též svobodomyslné Fairy Tales. Dosahu tohoto představení značně dopomohlo i její uvádění v Jatce78. V neposlední řadě mám velkou radost i z mého posledního sólového projektu Making Love o ženské sexualitě, spiritualitě. Takže neumím zmínit pouze jeden „nejlepší“ projekt, vnímám tak totiž všechny (úsměv).
Kam by ste sa chceli ako tvorkyne ďalej posunúť? Vnímate, že ČR vám stále poskytuje dostatočný priestor na sebavyjadrenie?
Stále chci věřit, že jsou v současné politické reprezentaci i lidé, kteří těžkou situaci udrží v nějakých mezích, ale na druhé straně člověk nikdy neví. Takže zůstávám zvědavá, jak se to bude ještě dále vyvíjet… Ale zatím mi Česko vždy vyhovovalo. Cítím, že je pro mě jako pro tvůrkyni dostatečně svobodným prostředím. Na druhé straně je pravda, že tanec v Česku zůstává nemainstreamovým oborem. Dostat lidi do divadla na současný tanec není jednoduché. Na pobytu v New Yorku jsem pro tanec cítila větší zapálenost, co pro mě bylo hrozně nakopávající… Přijetí mé práce širokou veřejností v Česku proto stále dostatečně nepociťuji, přesto naštěstí nemám pocit, že by to vůbec nikoho nezajímalo.
„PŘIJETÍ MÉ PRÁCE ŠIROKOU VEŘEJNOSTÍ (…) DOSTATEČNĚ NEPOCIŤUJI, PŘESTO NAŠŤESTÍ NEMÁM POCIT, ŽE BY TO VŮBEC NIKOHO NEZAJÍMALO.“
