Rozhovor s performerkou a režisérkou Angelou Nwagbo vznikl téměř bezprostředně po uvedení její první autorské inscenace Confluence v rámci 28. ročníku festivalu Divadelní flóra v Olomouci. Společně jsme se zaměřili na to, jak komunikuje skrze představení osobní výpověď, která se dotýká širokého tématu afročeské identity v českém prostředí, na to, jak vytvářet prostor pro diskuzi, edukaci a pochopení. A co pro toto téma znamená divadlo jako specifický typ média.
Taková první otázka na úvod. Je zřejmé, že Confluence v mnohém vychází z tvé osobní zkušenosti a vlastní kulturní identity. Co byl vlastně prvotní impuls pro vznik Confluence? A jak toto ovlivnila spolupráce se Siakou Toure?
Confluence přesně vznikla ze stáže v École des Sables, kde jsem byla na deset týdnů a dostali jsme vyloženě zadání vytvořit sólo, sólo, který je založený na nějakém rituálu s vodou, z naší kultury. A já jsem si vzpomněla na vynášení Mařeny, Morany, protože jsem to znala ze svých sborů, kde jsme zpívali tu píseň, která potom i zaznívá v představení – Mařeno, zlá ženo. A tak jsem udělala taneční sólo, který je vlastně první výkop toho tématu, vlastně jako přenášení těch slovanských rituálů na scénu, a nějakým způsobem ta fúze s africkým pohybem, protože jsem samozřejmě v École des Sables byla hodně vystavená afrocontemporary pohybu, nebo vyloženě afrotradičnímu pohybu, a tím že český folklor tanečně neovládám, tak jsem se rozhodla spojit to co mi bylo blízký, ale v souvislosti s folklorní písní, skrze kterou jsem vlastně reflektovala to slovanství. Ale to byl úplně první výkop, na který mi vlastně ředitelka té školy, Alesandra Seutin, řekla, že je hrozně zvláštní vidět člověka jako jsem já, jako jsme my, mluvit tak zvláštní řečí. A tam jsem si uvědomila, že to je ta moje identita, ta moje devíza, ta silná stránka, že mám i to slovanství v nějaké podobě smíšené s africkým původem.
Foto Lucie Urban
Co se spolupráce se Siakou týče, probíhala během dvou rezidencí. Ta první byla dvouměsíční, takže byla fakt intenzivní a na tu jsem jela s tím, že jdeme prostě zkoumat, jak pohyb, tak prostoupení těch témat, a slovanských a afrických tradic. A opravdu výsledkem toho už byla ta struktura té inscenace, jak už je teď, jenom třeba ten obsah se změnil, ale neplánovali jsme to dohromady. Siaka je tu v pozici performera a já jsem v pozici režisérky a dramaturgyně a choreografky a performerky. Takže jsme na tom spolupracovali, když jsme byli spolu a jinak jsem na tom pracovala odděleně, třeba na těch tanečních solech.
Ještě k tématu kulturní rozpolcenosti, to vzešlo především z té změny kontextu, že je člověk konfrontován s tím, že pokud je na pomezí dvou kultur, tak se jeho význam proměnuje v závislosti na prostředí?
Ano to byla velká konfrontace! Já jsem v Senegalu už sice byla předtím, než jsem byla na té stáži, ale tady se to propsalo, hlavně i v kontextu toho umění, a hlavně toho autorského umění, do otázky toho, o čem můžu já tvořit? Co si myslím, že je důležitý, aby vzniklo? Co si myslím, že je důležitý, aby lidi slyšeli, viděli, věděli? Co chci říct, jaká je moje vášeň vlastně? Hodně nám tohle kladli na srdce i v École des Sables, pokládali nám otázky a psali jsme eseje o tom, jak přinést něco relevantního na současnou uměleckou scénu. A tím, že jsem se v tomhle kontextu zamyslela nad tou fúzi těch kultur, objevila jsem právě v tomhle ten smysl. Další věc tedy je, že tímhle tématem jsem zabývala i dřív, než jsem do Senegalu jela, skrze svůj akademický výzkum, v rámci svého studia antropologie, které jsem ukončila, protože jsem měla pocit, že všechno, co děláme zůstává uzavřený mezi čtyřma stěnama a že se to vůbec nedostává k lidem. A tak jsem se vrátila k divadlu, který jsem původně vystudovala na bakaláři a zjistila, že to je cesta, jak demokratizovat vědění.
Toto částečně navazuje na mou další otázku a to je, jak důležitá je v kontextu tvé tvorby autenticita. Zajímalo by mě jak se v rámci například kostýmů nebo hudby pracuje s přesností a vztahem k originálu.
Konkrétně u těch kostýmů jsme se s Terkou Chytilovou, která ten můj kostým vytvářela, který má spoustu prvků – během toho představení si na sebe nandám strašně moc věcí – ale měly jsme takovou ideu, že bychom vlastně chtěly zachovat ten tvar a tu slovanskou siluetu, ale s vloženými africkými látkami, tím že se ten kostým postupně vrství.
Na začátku, kdy mám jenom to béžové prádlo, prezentuji vlastně nahé tělo, ale přišlo mi, že nahota by odvracela pozornost od toho, co je jádrem. Chtěla jsem ukázat prostě jen tělo, na které mohou lidi projektovat svoje názory, a i představy toho kolektivního myšlení a tím postupným vrstvením je od této původní představy odvádět – například konfrontací s pohledem na afročlověka ve slovanským kroji. To byla jedna z prvních věcí, co mě napadla, tahle juxtapozice – já jako tělo ve slovanským kroji. Ten vizuální klíč tam vlastně byl záměrem vždycky.
Z představení jsem měla pocit, že další takový určující princip pro Confluence je idea rituálnosti, v návaznosti jak na slovanský folklor, tak africký kontext, případně určitá míra mysteriózna, kterou tam zanechává i Siakův jazyk a hudba.
Ten rituál stál na samém počátku celé myšlenky, už skrz to zadání v École des Sables – udělejte sólo s tématem rituálů vody – a došlo mi, i díky tomu, jak jsme tam pracovali, že ty rituály jsou hodně důležitý, hodně nosný a hodně, hodně reprezentují tu kterou kulturu, takže se mi líbilo založit to na tom spojení s těmi předky a vlastně ukázat, že ten problém je v něčem univerzální věc. To že jsme nějaký a odněkud se berem a máme nějaký tradice, který nám dodávají sílu nebo se pomocí nich vyrovnáváme s různýma životníma situacema. To je prostě univerzální věc a na tom se krásně ukázal ten princip. Confluence. Splynutí. Takovéto možná klišé, ale že jsme vlastně všichni stejní, jako lidé.
Angela Nwagbo and Philipp Schenker in Buzz of the Earth (2024)
Jak se do tohoto tématu a jeho komunikace propsala tvoje vlastní zkušenost s tím, jaké to je tvořit jako performerka smíšeného původu v českém prostředí, a ještě v kontextu české divadelní scény, kde toto není tak zastoupené téma?
Toto mě vlastě asi vůbec neovlivnilo. Já jsem jenom cítila, že něco hrozně chci říct a chci to pojmout divadelně. A chtěla jsem, aby to lidi viděli a nemyslela jsem, jak to někam zapadne, do něčí dramaturgie, jestli mě někde budou chtít, ale jenom jsem prostě věřila tomu procesu a tomu, že tomu dodávám tu důležitost, tím jak to peformuju a jak to podám. A pak jsem spoléhala na různý opencally, na rezidence, na festivaly, fakt jsem všude hledala a měla jsem velký štěstí, že mi moje kamarádka poslala opencall od Tantehorse a jejich cyklus Emergency Dances, v rámci něhož jsem to mohla prezentovat. A to už jsem měla zařízenou selffunded rezidenci v Senegalu. Teda vlastně letenku mi sponzoroval Milan Matýaš Deutsch. Našla jsem jeho malou nadaci přes Culture net, napsala mu email a za chvíli volal s dotazem kolik potřebuju. To byla úplně první rezidence. Byli jsme nejdřív v Casamance, takže v Jižním Senegalu, ve vesnici kam jsem jela úplně poprvé – takový umělecký prostor, kde probíhá spousta workshopů a tam jsme zkoušeli nejdřív. A následně jsme jeli i do École des Sables, kde jsem očekávala vlastně nějakou podporu, nějakou rezidenci, ale nakonec jsem si ten prostor, ten pronájem toho sálu musela zaplatit. A když jsem tam byla tak mi přišel email, že mě vybrali do Emergency Dances, a to bylo něco, co jsem vlastně strašně moc potřebovala slyšet, že jsem na správné cestě. Takže když jsem se vrátila, tak jsem věděla, že už mám další fázi zkoušení a mám dokonce i premiéru. Prostě mám datum a podporu, co se týče prostoru na zkoušení, nějakou menší finanční podporu, velkou produkční a technickou podporu, a to bylo všechno co jsem potřebovala.
Foto Jakub Urban
Takže Confluence je vlastně jeden z tvých prvních projektů, se kterými jsi měla možnost více vstoupit do veřejného prostoru.
No to byl vlastně můj úplně první autorskej projekt. Já jsem jinak vlastně působila jenom jako interpretka, herečka, prostě, ale ne nijak moc v tom divadle. Já jsem vlastně se studiem antropologie, to divadlo opouštěla, i s tím, že chci spíš tančit. Ale vrátila jsem se k divadlu díky tomu, že jsem objevila smysl v té komunikaci s lidma a to je něco co si myslím, že je důležitý.
K té komunikaci, na Confluence mi přijde krásné to, jak není vlastně ani tolik nějakou formou v sobě uzavřeného aktivismu, ale spíše nástrojem k vytvoření vstřícné platformy pro diskuzi, relativně nezávisle na zázemí diváka, a proto bych se chtěla zeptat, co by sis přála, aby si lidé z tohoto představení odnesli?
Vlastně mě by se líbilo, kdyby se díky tomu tak nějak familiarizovali s lidmi jako jsem já, s afročechy. S tím že máme nějakou dvojakost kultur a už to pro ně nebyl pokaždé takový šok a možná, že by i zreflektovali, jo, tyhlety otázky, jako zaznívají v tom představení, jsem taky někdy někomu položila… Jenom lidem vložit tu myšlenku, jak se spojují ty dvě kultury, že ta africká a slovanská kultura není něco od sebe tak vzdáleného, odmítnout ten status že ti “Afričané” to jsou úplně jiní lidi, úplně jiná civilizace, jiný náboženství… Ale když jsem tam přijela, do Senegalu, tak jsem zjistila, jak jsme stejný. Každý má svoje oblíbený jídlo, oblíbený boty, oblíbený obchod, kam chodíme nakupovat, oblíbený film. Každý má svoje nejlepší kamarády, svoji rodinu, oblíbenou tetu, no že prostě to gro toho lidství je všude stejný. A tak bych chtěla, aby si z toho lidé odnesli, že někdo, kdo vypadá jako já nemusí být vždy jenom hrozně jiný, “exotický”. Normalizovat a familiarizovat lidi s tím tématem, ať už Afriky a africký kultury anebo lidí míšenýho původu, kteří jsou Češi.
Plánuješ na to téma nějak navazovat v dalších projektech nebo se jím profilovat do budoucna?
To je otázka. Vlastně, tohle představení, v té podobě, v jaké je teď, je jenom první verze. To je verze 30minutová, ve které jsme oba se Siakou. Nevím, jestli to do budoucna nebude nějaký hybridní formát lecture performance, který je založený na tanci, i nějakým storytellingu, možná i participaci diváků, chtěla bych abychom se nějak společně ponořily do toho téma identity jako takové a nejen afročeské, ale každý do té své a vedli to k nějaké společné diskuzi. Takovou mám zatím představu. Říkám tomu Confluence 2, zatím, pracovně, ale myslím si, že to není zcela to stejné. Takže do budoucna toto je určitě věc, kterou vytvořím a další projekty který by na to navazovaly po pravdě v hlavě ještě nemám. Protože jak říkám, ono to vyšlo jenom z té potřeby o tom tématu ty lidi nějak zpravit, dostat to ven, moct to vyprávět. Tak uvidím, co vyplyne z tý mnohosti těch těch témat, co už teď tam vidím a které bych třeba chtěla zpracovat zvlášť. Anebo jestli mi život přinese něco jiného. A já nevím, jestli vlastně zaznělo, že jsem hrozně vděčná, je to pro mě vlastně hrozně neuvěřitelné, že o tom teď mluvím a už je to odehrané na Divadelní Flóře, a byla diskuze a byla nádherná. S lidmi to očividně rezonuje. A já vlastně ani nevím, jak jsem to udělala. Já se nepovažuji za režisérku, ani za dramaturgyni, ale jakmile jsem měla co říct, tak jsem najednou měla hrozně jasnou vizi, jak to sdělit. A jsem z toho šťastná.
Angela Nwagbo (1998) tanečnice a performerka česko-nigerijského původu. Tanci se věnuje od dětství a později tak navázala studiem alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU. Velký vliv na její současnou tvorbu mělo i následné studium antropologie a s tím související akademický výzkum zaměřený na afročeskou identitu. V roce 2024 absolvovala stáž na senegalské taneční škole École des Sables. Vedle herectví se věnuje především současnému tanci, konkrétně streetovým a africkým stylům.
