Francouzský performer, tanečník a spoluzakladatel kolektivu tYhle Florent Golfier-Brechmann se ve svém projektu Blurrylingualism zabývá vztahem jazyka, těla a pohybu. Co se skrývá za samotným názvem, a jak může jazyk nabýt tělesné podoby? Projekt, který vznikal mimo jiné během rezidenčního pobytu v Budapešti v rámci programu Culture Moves Europe, zkoumá, jak se jazyk může proměnit v tělesnou zkušenost, v herní strukturu i v nástroj sdílení. V rozhovoru v pražském Domě Radost Golfier-Brechmann mluví o tom, proč pro něj hravost představuje formu odporu a jak může humor narušovat systémy založené na vážnosti a moci.
Mohl bys na úvod stručně popsat, co pro tebe znamená Blurrylingualism – tedy neostrá mez jazyka, pohybu a identity – a jak tento koncept rezonuje s vaší tvůrčí praxí?
Ano. Odpovím ti ale předem chci jenom doplnit, že Blurrylingualism není můj projekt ale vznikal v úzké dlouhodobé spolupráci s choreografy Baxi Ostrowskim a Michaelou Daškovou. Blurrylingualism je hra se slovy plurilingualism – tedy mnohojazyčnost – a blurriness, tedy rozostřenost. Vzniká z toho pojem, který spojuje představu mnohosti jazyků s nejasnými, tekutými hranicemi mezi nimi. Blurrylingualism tak vyjadřuje jazykovou rozostřenost, v níž se jednotlivé jazyky i identity vzájemně prolínají.
Neostré granice jazyka a těla. © Magda Rymarz
V jakém smyslu? Co všechno je pro tebe jazyk? Když je tam to lingua, tedy sémantická rovina, slovo? Nebo ti jde o různé způsoby komunikace?
Pracujeme s oběma úrovněmi jazyka. Jednak té mezilidské komunikace, která probíhá i beze slov – tedy paraverbální. Hledali jsme způsoby, jak s tím pracovat hravě, jako s určitým jazykem nebo herní strukturou.
A zároveň šlo i o to, jak slova působí na tělo – jak se vztah mezi tělem a jazykem projevuje při tanci, nebo v běžné interakci.
Rozumím. Já osobně jsem byl už na několika tanečních workshopech právě proto, abych trochu pochopil, na co se vlastně dívám. A hodně choreografů a tanečníhů používá při improvizaci imaginaci.
Myslíš to tak, že si zadáte nějaké slovo, na které improvizujete? V jednom rozhovoru jsi mluvil o tom, že každé ráno máš jakousi fyzicko-meditativní praxi, a představuješ si, že tvé tělo se postupně zvětšuje v obrovskou bublinu – znamená to, že při práci vyslovíte nějaké slovo a reagujete na jeho zvuk, význam, rytmus?
Ano, přesně. Ten projekt vzniká už dva roky, takže jsme vyzkoušeli různé přístupy, ale většinou šlo o vytváření situací, které kombinují srozumitelná i nesrozumitelná slova. Hráli jsme si s tím, co vzniká mezi nimi – s neporozuměním, s rozostřeností.
Například jsme vytvořili jedno cvičení, kterému říkáme massage score. Jeden člověk leží na zemi, druhý ho masíruje a zároveň popisuje, co dělá, a třetí osoba to překládá – podle toho, co rozumí, tomu, kdo leží. Ideálně ale ten třetí nezná jazyk toho druhého, takže pouze z pozorování interpretuje, co si myslí, že slyší.
Vzniká tak moment „rozostřenosti“ – situace mezi porozuměním a neporozuměním, mezi konkrétním tělesným dějem a jeho verbálním popisem.
Takže tím pádem vzniká určitý rozpor mezi tím, co masírovaný člověk skutečně cítí, a tím, co slyší, že se děje?
Ano, přesně. Je to hra s vnímáním. Někdy ten masírovaný rozumí oběma jazykům, a pak sleduje, jak se významy posouvají – jak vzniká dezinterpretace, jak se smysl rozplývá.
Je to tedy něco, co fungovalo spíš jako výzkum než jako veřejný projekt? Nebo jste už od začátku věděli, že z toho vznikne performativní dílo?
Zpočátku šlo skutečně o výzkum. Projekt vznikl v rámci programu Culture Moves Europe, který nás finančně podpořil – mohli jsme díky němu vycestovat do Maďarska, do Budapešti, kde jsme pracovali ve Workshop Foundation. Program pokrýval cestovní náklady, ubytování i částečné honoráře.
V Budapešti jsme se soustředili na výzkum samotného konceptu, cílem nebylo vytvořit hotové představení. Až po návratu, zhruba rok poté, jsme začali přemýšlet, jak s výsledky naložit – jestli z toho udělat inscenaci, workshop, nebo něco jiného. Nakonec jsme se rozhodli vytvořit publikaci.
Vydali jsme toolkit, sadu karet, které obsahují různá cvičení, tzv. scores – tedy jednoduché úlohy nebo herní situace, které mohou lidé opakovat a dále rozvíjet. Každá karta obsahuje stručný popis, kontext a pokyny, jak s ní pracovat.
Působí to trochu jako hra – volná struktura, pravidla, která může kdokoli uchopit po svém. V tom mi to připomíná estetiku šedesátých a sedmdesátých let – Fluxus, happeningy, otevřené partitury. Je to vědomá inspirace?
Určitá dávka hravosti v tom rozhodně byla. Celý proces vedla kurátorka Anna Majewska, která nám pomohla nastavit způsob spolupráce – kolektivní, nehierarchický.
Do výzkumu jsme tedy přirozeně začlenili i moment péče – o sebe i o skupinu. Každý den jsme začínali společným „check-inem“, kdy jsme si řekli, jak se kdo cítí, a na konci dne jsme se opět sešli a reflektovali průběh práce. Sdíleli jsme odpovědnosti – někdo připravil strukturu dne, jiný občerstvení, další hlídal čas.
Vznikl tak kolektivní proces, v němž jsme se učili fungovat bez vůdce, jako společenství.
Z toho později vzešel zmíněný toolkit – není to klasická hra, spíš otevřená sada nástrojů. Lidé ji mohou použít ve školách, v pohybové praxi, nebo jako inspiraci pro vlastní tvorbu.
Toolkit © tYhle
To zní opravdu blízce principům Fluxu – tedy tomu, že výsledkem uměleckého procesu je návod, podle nějž může kdokoli uskutečnit vlastní akci. Tím se otevírá i otázka autorství – vyloženě kolektivní způsob tvorby.
Ano, přesně tak. Je to i reakce na potřebu posilovat komunitnost a sdílení odpovědnosti.
Nejde o to, aby jeden člověk vedl ostatní, ale aby skupina spolupracovala – horizontálně.
Toolkit © tYhle
Zmiňuješ kolektivní tvorbu – a to mě přivádí ke skupině tYhle, jejímž jsi spoluzakladatelem. Můžeš přiblížit, jak vlastně vznikla?
Kolektiv tYhle vznikl z potřeby spojit síly několika tvůrců, kteří sdíleli podobné vnímání tvorby i hodnoty. Založili jsme ho společně s Lukášem Karáskem, a postupně se k nám připojily Zuzana Režná a Marie Gourdain.
Od začátku jsme fungovali jako otevřený kolektiv – někdy jsme na projektech pracovali všichni společně, jindy se sestava měnila podle typu projektu.
Časem jsme si vytvořili určité know-how, jak spolupracovat nehierarchicky: sdílení zdrojů, kontaktů, zkušeností, vzájemná pomoc při umělecké práci nebo konzultacích. Vždycky šlo o to, abychom se navzájem podporovali – nejen v produkci, ale i v myšlení, dramaturgii nebo v praktických aspektech fungování.
Ukázka práce v Krakowskie Centrum Choreograficzne © Magda Rymarz
Jak dlouho už tedy kolektiv funguje?
Letos to bude deset let. A ano, je to spousta práce – ale zároveň máme za sebou proces, během něhož jsme si vyjasnili způsob spolupráce i prostředí, ve kterém působíme.
Z toho, co jsem o vaší tvorbě četl a viděl, je zřejmé, že pro tebe osobně je důležité téma životního prostředí a ekologie – podobně jako pro Jakuba Lišku.
Líbí se mi, že váš přístup není pesimistický. Projekt Nose Assembly for Tomorrow, o kterém Jakub pro Taneční zónu napsal, působí jako příklad ekologického myšlení, které nepropadá apatii, ale hledá smysl v hravosti.
Kde vlastně bereš energii po tolika letech, kdy se tomu všemu věnuješ? A proč ses rozhodl právě pro divadlo a performance art, ne třeba pro aktivismus nebo politiku?
Já jsem vždycky chtěl dělat divadlo – bavil mě pohyb, tanec, hudba, a taky cestování.
Když jsem jel pracovat do ciziny, často jsem ještě neuměl místní jazyk, takže jsem si musel pomáhat tělem, gestem, pohledem. To mě vlastně přivedlo k tomu, co dělám dnes – k performativní komunikaci.
Myslím, že hlavní hnací silou mé práce je zvědavost.
Zvědavost mě nutí dívat se na věci z různých úhlů, zkoumat nové přístupy, učit se. Někdy říkám, že jsem jako chobotnice– zajímá mě spousta oblastí, mám „chapadla“ všude, ale performance mi umožňuje všechny ty zájmy propojit: politiku, vědu, vzdělávání, tělo, jazyk.
To, že se věnuji performativnímu umění, je pro mě způsob, jak zůstat otevřený – jak se pohybovat mezi obory, překračovat hranice a přitom být stále ve vztahu k realitě.
Hledáme slovo. A slovo hledá nás. © Magda Rymarz
Zmiňoval jsi, že jste s projektem působili i v Budapešti. Maďarsko v posledních letech prochází výraznou centralizací moci a omezováním nezávislé kultury. Vnímali jste tuto realitu během práce – třeba v tom, jak jazyk nebo komunikace ztrácí svobodu?
Ano, rozhodně. V Budapešti jsme strávili delší dobu a pracovali jsme ve Workshop Foundation, jednom z mála nezávislých kulturních center, která tehdy ještě fungovala. Bylo ale znát, že prostor pro nezávislou tvorbu se postupně zužuje – grantové programy se měnily tak, aby omezily svobodu umělců, a řada institucí se dostala do finančně velmi těžké situace.
Viděli jsme, jak mladí a vzdělaní lidé z Maďarska odcházejí, protože se cítí bezmocní. Zůstávají sice umělci, kteří působí doma i v zahraničí zároveň, ale prostředí je čím dál víc sevřené. Byl to silný zážitek, sledovat, jak režim postupně ovládá i jazyk – jak si přivlastňuje slova, která dřív byla neutrální.
Můžeš uvést konkrétní příklad, jak jste s tím jazykovým zneužitím pracovali?
Ano, během pobytu v Budapešti jsme vytvořili score s názvem Etymology Tree. Princip byl jednoduchý – vzít jedno slovo a hledat jeho „předky“ a „potomky“, volně si s ním hrát, rozvíjet ho podle asociací, rytmu, zvuku.
Použili jsme slovo „nemzeti“, které v maďarštině znamená „národní“. To slovo se tehdy objevovalo všude – vláda jím označovala instituce, které si podřizovala: Národní divadlo, Národní galerie, Národní fond… Byl to jazykový symbol ideologické kontroly.
Spolu s ředitelem Workshop Foundation, Gergelym Talló, jsme se rozhodli to slovo rozebrat, hrát si s ním, ironizovat ho. Chtěli jsme vzít něco, co režim zneužívá, a přetvořit to – zbavit ho tíhy, vrátit mu lehkost.
Vznikla z toho hra se slovy, s významy, s absurditou. Byla to forma odporu, ale i humoru – způsob, jak se smát tomu, co je hrozivé.
To, co popisuješ, mi připadá jako princip, který je přítomný ve velké části tvojí tvorby – brát vážná, někdy až zneužitá slova nebo gesta a vracet jim svobodu skrze hravost.
Ano, přesně tak to cítím. Humor a hravost jsou podle mě silné nástroje odporu – často účinnější než přímá konfrontace. Smích dokáže znejistit systém, který stojí na vážnosti, autoritě a strachu.
Když si vezmeš jazyk, který ti mocenská struktura podsouvá, a začneš si s ním hrát, rozkládáš jeho sílu. Vytváříš prostor svobody.
Je tu! © Magda Rymarz
To je výrazná tečka. Mám pocit, že jsme se dostali k samotné podstatě – k tomu, že tvoje práce je vlastně subverzivní v tom nejhlubším smyslu slova. Využívá lehkost, humor a hru jako prostředek, jak zpochybnit uzavřené systémy.
Ano, přesně tak to cítím. Humor a hravost jsou podle mě silné nástroje odporu – často účinnější než přímá konfrontace. Smích dokáže znejistit systém, který stojí na vážnosti, autoritě a strachu.
Když si vezmeš jazyk, který ti mocenská struktura podsouvá, a začneš si s ním hrát, rozkládáš jeho sílu. Vytváříš prostor, kde může vzniknout jiný druh komunikace, jiný vztah mezi lidmi.
Florent Golfier-Brechmann (* 1990, Nancy, Francie) je tanečník, performer, choreograf a tvůrce působící především v České republice. Původně se věnoval herectví v rodném Nancy, následně vystudoval fyzické divadlo na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (JAMU). Ve své tvorbě se pohybuje na pomezí tance, fyzického divadla a současné cirkusové i performativní praxe. Pracuje s objekty, pohybem a tělem, stejně jako s fragmenty jazyka a identity.
V roce 2015 spolu s Lukášem Karáskem, Marií Gourdain a Zuzanou Režnou založil česko-francouzský kolektiv tYhle, jenž obě scény propojuje a klade důraz na interdisciplinární experiment a týmovou tvorbu. Golfierova praxe se vyznačuje otevřeností k mezinárodním spolupracím a k novým formám tělesného a sociálního výzkumu. Ve svých projektech zkoumá prolínání těla, jazyka a prostoru – ať už v podobě pohybově-lingvistických laboratoří, intervencí ve veřejném prostoru nebo aktivistického klaunství. Dlouhodobě působí v Brně a Vídni, kde rozvíjí svou autorskou i kolektivní tvorbu v kontextu současných sociálních a kulturních diskurzů.
